Ano, narážím přesně na to, na co teď myslíte. Slavných Padesát odstínů šedi. Blbost!

Tak se mi náhodou a zcela omylem dostal pod ruku úryvek z tohoto bestselleru. (I kdybych se o to nějakým nedopatřením náhodou zajímala, tak se k tomu nepřiznám ani na mučidlech.) Byl to takový prapodivný úryveček, který popisoval jakýsi (ještě prapodivnější) druh sado-maso sexu. Dočetla jsem se tak do půlky a úryvek jsem odložila. Nejdřív jsem se tím nechtěla vůbec zalamovat, skoro jsem se začala pochichtávat nad kvalitou a originalitou tohoto veledíla, ale pak mi to nedalo a musela jsem se na chvíli nad úspěchem tohoto „uměleckého“ braku zamyslet.

Nevím, jestli mám prozradit hned v úvodu článku hlavní a nejzásadnější problém této knihy. Protože až to řeknu, tak se 82,3% z vás zasměje a otevřenou stránku s tímto článkem jedním kliknutím zavře. Těch 17,7% čtenářů (pubertální dívky, mladé i staré panny, naivky a pokud i nějaký chlap/muž, tak opravdu nevím, jak jej nazvat…), kteří budou číst dál, mne bude proklínat a nenávidět. Na druhou stranu je to informace nejpodstatnější a bude se hodit v mých pozdějších argumentech. Kniha vznikala původně jako fanfikce (funfikce nebo fan-fiction, jak chcete) na knihu Stmívání!

Teď je vhodné vysvětlit pojem fanfikce. Je to jednoduché, možná už to znáte. Zkrátka je to příběh, který si vezme z původního díla téma nebo nějakou postavu a dále ji rozvíjí. Často se objevují také paralelní příběhy k již vytvořeným zápletkám – v podstatě se změní jen prostředí a jména hrdinů. Nejedná se jen o knihy, fanfikce se objevují i v kruzích komixových fanoušků, filmových nadšenců, seriálových diváků… Když na internetu trošku zapátráte, určitě najdete weby plné takových textů a obrázků, protože se šíří především online. I to má logické vysvětlení. Fanfikce přiznává, že není originální, a autor většinou ani neočekává honorář, proto se takové výtvory šíří tím nejdostupnějším způsobem. Navíc se na internet dostane každý, takže jako autor fanfikcí máte velkou šanci, že si vás najde někdo se stejným zájmem. Nejrozšířenější jsou takové ty fan blogísky, které se třpytí a lesknou a všude je Edward Cullen a Bella Swanová a celá ta sebranka ze Stmívání. Na druhou stranu jsou i fanfikce, které se inspirují magickými příběhy Harryho Pottera nebo nadpozemským světem Star Wars. Fanfikce je věda. A stejně všechny ostatní umělecké obory a směry má i velmi kvalitní díla. Nezapomeňte, že všechny pokračování Sherlocka Holmese po smrti A. Doyla jsou vlastně také jen fanfikcí. A jste-li fanouškem manga a anime komixů, jistě víte, že většina komixů není originálních a vznikají opět jako fanfikce. Je důležité podotknout, že tato díla by neměla být (a většinou nejsou) stíhána za porušení autorských práv, protože přiznávají, že jsou inspirována již vytvořeným příběhem.

Možná jsem zabředla až příliš hluboko do zkoumání fanfikce, ale teď se již vrátím k samotné knize Padesát odstínů šedi. Kde je ukrytý pramen jejího úspěchu? Zaprvé je to příběh v podstatě paralelní k velmi úspěšnému teenage-románu. Malá nicka je vytažena šarmantním, galantním, dokonalým, bohatým a úžasným chlapem lepšího světa. Má to ale háček – ten chlápek má takové menší tajemství. Jeden se třpytí a rád si dá Bloody Mary (ovšem z živé Marušky), ten druhý má rád krvavou Mařenku trošku jinak – a nejlépe nahou a svázanou. Pak je tam nějaký dojemný milostný příběh a plus mínus hepáč. Tady jen podotknu, že Stmívání mělo milostnou zápletku přece jen o trošku lepší, taky jazyk upíří holky byl vybranější a kultivovanější, ale asi je to můj osobní názor. Šedivka to zase kompenzuje erotikou. („Vždyť to má sakra šťávu!“) Takže ve volbě mezi Stmíváním a Padesáti odstíny šedi tak nějak nevím, jak se rozhodnout.

Myslím si, že jde jen o posunutí cílové skupiny. Stmívání je neuvěřitelné, lehce mystické, prostě pořád takové pohádkové. (Upíři vážně neexistují, je mi líto.) To jej řadí do náctiletých románů, které se velmi dobře prodávají širokému čtenářskému okruhu puberťaček. A ty se lehce nadchnou pro hezouna Edwarda. Román Padesát odstínů šedi jde však ještě dál. Postavy se dostávají do reálného světa. Ač se racionálnímu člověku zdá příběh „chudé holky, která ke štěstí a milionáři přišla“ neuvěřitelný, mnoha čtenářkám dává naději, že se může stát cokoli. A kdo takovou naději potřebuje? No přece maminy, které většinu času stráví u plotny, honí se kolem domácnosti, neustále pečují o děti a nemají vyhlídky na nic jiného. Nutno podotknout, že takové ženy často neshledávají na svém postarším muži nic atraktivního, protože už to není co bývalo. Taky sex už nestojí za nic, co jsem slyšela, a tak je jednodušší utéct od reality. Kam jinam než do strhujícího příběhu?

A zadruhé ta sado-maso úchylka! Ta ke knize přivede i mladší slečny (záměrně říkám slečny – ty nezadané). Před vydáním to byl asi docela risk, protože kniha mohla mít jen dva osudy. Mohla skončit v propadlišti dějin, mohla být označena za nechutnou a pohoršující, ale shodou okolností se naopak uchytila v citlivých a zanedbaných dušičkách nedoceněných žen a dívek.

Možná je to jen tím, že literatuře už dlouho chybělo nějaké nové téma. Stačilo otevřít další tabu a tím vdechnout románům pro ženy nový život. Nebo je za tím něco vážnějšího, co nutně potřebuje vyřešit a změnit? Nevypovídá to o něčem? Je to skutečně jen o tom, že jsou ženy tak hloupé, že by četly červenou knihovnu moderní doby? Nebo potřebují vyhrocené romantické příběhy? Co když jsou ženy opravdu zanedbávané a nedoceňované? Co když jim chybí nějaký emoční nebo sexuální náboj? A nedělají si ten problém nakonec samy – zanedbáváním sebe sama, neochotou diskutovat s partnerem a nakonec nechutí se milovat?

Možná je to, co tady všechno píšu a říkám, zbytečné až lehce nablblé. Fajn, to beru. Ale každá doba se odráží nejen ve společnosti, ale také právě v literatuře. I když se mi takové knihy nelíbí a vrcholně nesouhlasím s jejich čtenářskou obcí, musela jsem se nad nimi zamyslet. Takové knihy jsou jen následkem něčeho, čemu jsem zatím nepřišla na kloub. Příčina (pro Atinku) neznámá. Ale jestli na to někdo rychle nepřijde, upadnou v budoucnu skutečně nadaní a talentovaní umělci v zapomnění. Velká díla historie zůstanou v antikvariátech a knihovnách, ale mladé umění zemře. A dějiny literatury budou tvořit maminy od plotny, staré panny a dobré podnikatelky s citem pro lehkou erotiku. Možná bych to i mohla shrnout slovy Anastasie Steelové: „Bude to fakt hustý.“

Únor obecně je takový smutný měsíc. Sníh už nepadá a sluníčko ještě nesvítí, už není pořádná zima, která se hodí na zimní hrátky, ale ještě není teplé a vlahé jaro, které je příslibem lepších dnů. Únor není ani pořádný měsíc, protože je, chuděrka malá nedomrlá, ochuzený o pár dní. Sice jednou za čtyři roky má velký svátek (a má o jeden den navíc), ale stejně je pořád menší než jeho bratříčci.

Měsíc Únor je takový ten nešťastný, zahořklý a neustále trucující příbuzný, který moc dobře ví, že má staršího a úspěšnějšího bratra Ledna, který je ve všem první. Jako by cítil velkou křivdu ve své druhorozenosti, kazí Únor veškerou Lednovu práci, rozpouští jeho sněhovou nadílku, schválně vytváří ráno mlhu a odpoledne spouští na zem provazy studeného deště.

Na druhou stranu neusnadňuje práci ani mladšímu a talentovanému bratříčku Březnovi. Zákeřně a záškodnicky nechává chodníky zmrznout, fouká ledovým dechem do promrzlých polí a na okenní tabulky starých, oprýskaných a vysokých oken činžovních domů kreslí prapodivné obrazce. Ani Března nemá rád. Březen je všemi oblíbený, protože je teplý, plný naděje po dlouhé zimě. Únor je tou nespravedlností Matky Přírody rozčílen. Proč by měl být Březen talentovaný a oblíbený, když Únor nemá nikdo rád?

Ostatní bratříčky nemůže Únor vystát už vůbec. Tak si to vemte – duben je veselý, celý rozesmátý. A pak květen, který je takový horký, vášnivý a zamilovaný! Toho osamělého staromládeneckého podivína Února to vytáčí k nepříčetnosti. A bratři v triku Červen, Červenec a Srpen jsou vůbec nejšťastnější a nejoblíbenější, protože jsou teplí, příjemní a prázdninoví. Jediným, koho Únor tak nějak snese a občas s ním prohodí slovíčko, je Září, protože to je neoblíbené u každého malého školáčka. Na druhou stranu má Září krásné babí léto, voní ovocem a slibuje úrodu. Říjen je sice deštivý a uplakaný, ale Únor mu závidí zoraná pole, státní svátky a stále ještě teplé větříky, na kterých děti pouští veselé papírové draky. Listopad je v Únorových očích barevný šašek, bezstarostný blbeček neuvědomující si, že má připravit celý svět na zimu a těžší časy. A Prosinec? Neblázněte, ten je se svými Vámocemi přece ze všech nejoblíbenější!

Zkrátka a dobře, Únor je nedoceněný (i co do počtu písmen v jeho jméně!) a nelze se tak divit, že si svou zlost vybíjí tím, že na zem v prudkých plískanicích posílá šedý sajrajt, který se rozpouští a zebe. Třeba se můžeme těšit alespoň z toho, že je-li Únor bílý, pole krásně zesílí a bude dobrá úroda.

Tak mi včera řekli, že jsem vlastně existencionalistka. Ano! Každý den ráno v šalině si pokládám hlubokou otázku existence. Skutečně. Dosud nebyla zodpovězena. A přitom je její znění tak jednoduché! Vážně, řekne mi někdo z vás, jak je možné, že existuje tak velký spolek, promiňte mi ten výraz, debilů, kterým je DPMB?

Není to jen otázka nefungující firmy, která spolyká neskutečné peníze z rozpočtu města. (A nejenže není schopena fungovat bez problému, navíc její zaměstnanci nemají ani za mák slušnosti…) Stále více a víc nechápu, jak jsou na tomto světě, konkrétně v tomto státě a v mém městě, některé věci možné. To jsou skutečné otázky existence! Jak může fungovat slavný důchodový systém? Proč ještě bere Rath plat – i když je vlastně ve věžení? Jak můžeme s takovou vládou vůbec existovat?

Nevím, kde dostanu odpovědi na svoje otázky týkající se holé existence mého zdravého rozumu a fungujícího světa. No vážně! Protože v instituci, která by v první řadě (!!!) měla odpovídat na otázky neznalého, nevyspělého a nezkušeného člověka, jsem žádné odpovědi na svouje otázky prostě nedostala. Tak mi tedy řekněte – k čemu vlastně ta škola je?!

Už jsme si všichni nějak zvykli, že ve škole máme být hlavně tiše – nevyrušovat. Jsme zvyklí poslouchat věci, které nás nezajímají, a opisovat informace, které, z velké části, nikdy nebudeme potřebovat. A když máme nějakou myšlenku, když skutečně chceme něco vědět – dostáváme sice přesné, ale jen strohé a většinou neúplné odpovědi. Stejně strohé jako odpovědi na ty nejprostší a zároveň nejzávažnější otázky. Miluješ mne? Miluji tě? Miluji?

A k čemu to vlastně je? To jediné vím. K ničemu. Pokládám si desetitisíce otázek, na které nemám odpovědi. Zjišťuji statisíce odpovědí, na které se neumím zeptat. A přitom nevím to hlavní. To klíčové. To nejzásadnější. K čemu jsem tu vlastně já?

Ale pryč od toho. Stejně to nevyřeším tady doma – za psacím stolem a v bačkorách. Vlastně – ještě jiná věc mě trápí. Asi nejzásadnější. Kdo mi dokáže, že čerti nejsou a že u mne pod postelí nebydlí strašidlo?

Už to vím. A můžu vám to nejen říct, ale taky pěkně detailně popsat. Protože jsem si vyzkoušela moderátorskou dřinu na vlastní kůži. Ono se to nezdá. Prostě stojí člověk na pódiu a kecá do mikrofonu nesmysly. A ještě ke všemu si myslí, že to někoho zajímá. Však on si divák někdy ťuká na čelo a rozhořčeně mává rukama u televize: „Co žvaní? Už by měl mlčet! To jsou kecy, slyšíš to?“

Ale když se na to podíváte z druhé strany, tedy ze strany tohoto řečníka, všechno je to jiné. Za prvé nemůžete přestat mluvit, protože jste za to konec konců placení. Za druhé je strašně těžké mluvit před mnoha lidmi. Ono je jich rozhodně vždycky víc, každý je jiný, takže mají odlišné zájmy, názory atp. A moderátor je jen jeden. To, co říká, ovšem poslouchají všichni stejně. A tak když se zavděčíte jednomu, druhému přijdete přiblblý a třetí vám rozbije „obličej“, protože se chováte jako bezcitný hulvát. Jedinou nadějí je nalezení společného zájmu všech skupin. Pak si ale musíte dát zatraceně bacha, abyste je neurazili všechny. Inu, při moderování výstavy koček není vhodné vykládat o svém psím mazlíčkovi. A na sjezdu Greenpeace není vhodné mluvit o důležitosti myslivosti pro zachování biodiverzity.

Pak je tu mnoha lidmi známá, léty prověřená a u mne bohužel zaručená tréma. Musíte být tak trochu exhibicionista a člověk studu prostý, abyste vylezli na pódium. Ač jsem v životě na pódium musela vylézt už hodněkrát, nikdy se mi nepovedlo trémy zbavit. Vždycky si říkám, že je všechno v pohodě, ale nikdy není. Pak vidíte všechny ty obličeje, co na vás hledí, vypadne vám všechno, co jste měli říct, začne vám být špatně a… tréma je tu. Úžasné.

Jo, a ty výpadky, tzv. okna, jsou častější než byste chtěli. S tím se prostě smiřte. Protože se s tím stejně nedá nic dělat. Jasně, stojíte v zákulisí, pět lidí na vás chrlí informace, které by se měly vyhlásit lidem, („…protože je to důležité.“, „…protože by na to zapomněli.“, „…aby na to nezapomněli“, „…chceme na tom vydělat.“) ale až vylezete do záře reflektorů, pamatujete si tak dvě věci a ty další z těch poznámek, co držíte v ruce, prostě nepřečtete. Improvizace, drazí přátelé, je tou zázračnou schopností, kterou musí moderátor oplývat.

Takže – co tím vším chci říct? Můj moderátorský výstup nebyl zrovna báječný, ale teď už vím, jak těžké je mluvit do mikrofonu, jak náročné je mluvit několik hodin, jakou zodpovědnost má člověk, když mluví před dvěma sty lidí. A to jsem to měla ještě jednoduché, když mne většinu času nikdo neposlouchal, když to nikdo nevnímal a když to většina zúčastněných do rána určitě zapomněla. O to víc si teď cením lidí, kteří mají mluvit k tisícům. Ať už je to Jolana Voldánová ve večerních zprávách, Leoš Mareš na Václaváku při happeningu TV Nova (mluví přece jen k divákům tohoto komerčního kanálu…) nebo prezident republiky.

Jakékoli republiky, když ta naše teď žádného prezidenta (pro mne) nemá.

Přátelé, řeknu vám, že chodit do školy je jednak vopruz a druhak (pěkný slovo) vážně na… naštvání, řekněme. Zvlášť když se uzavírají známky.

A letos mě to dostalo znovu. Jen abych to objasnila: máme nového angličtináře. Fajn chlapík. A to nejen proto, že s námi mluví, dává nám smysluplné úkoly a nestydí se udělat si srandu sám ze sebe. V minulé hodině nám prostě oznámil, že si sami řekneme, jakou známku chceme na vysvědčení. Zajímavý psychologický experiment, nemyslíte?
A musím říci, že se povedl přesně dle mého očekávání. V každém společenství je několik skupin různých lidí. Stejně tak v naší třídě. Mmm… Jak to jen říci? (Dramatická odmlka) Sakra, jak to jen říci slušně?

1) „Já si jako myslim, že si tu dvojku zasloužím, protože v hodinách pracuju… hodně…“
Jsou tu ti, kteří si (pochopitelně) snaží známku trošičku spravit, maličko přikrášlit a vylepšit. Ukazují se proto v krásném a blyštivém světle a neustále upozorňují byť jen na jedinou věc, která se jim ten rok povedla. Já to chápu. Bojujte, dokud můžete!

2) „Já bych chtěla dvojku, protože si myslím, že jsem se doma připravovala, ale měla bych zlepšit…“
Existuje i poměrně malá skupinka poctivců, kteří si předem velmi dobře připraví, co řeknou. Pečlivě zvažují, co by si zasloužli. Pak jsou přesně rozhodnutí a přímo řeknou, že TO prostě dostanou. A takových je málo. A takoví si věšinou svou známku zaslouží.

3) „Já bych teda asi chtěla dvojku nebo jedničku. Protože… protože jsem… já jsem…“
Ummm… Takhle skupina většinou zahrnuje slečny. Takové ty nesmělé. Takové ty, které si svou volbu neumí obhájit. Nejsou hloupé nebo vypočítavé. Prostě to neumí. Takže proč e jejich volba zrovna taková, jaká je? Kdo ví?

4) „Já bych chtěla dvojku, protože si nejsem úplně jistá, že mám dokonalou výslovnost…“
Aáá… A jsem u toho. Tohle je prostě ten typ lidí, kteří si sami o sobě myslí, že jsou prostě dobří. Nejlepší. Ale touží to slyšet ještě od někoho jiného. Jak jednodušeji toho docílit, než veřejným podceňováním svých schopností, zkušností, vzhledu… zkrátka celé své osoby? Smůla je, že když jedna z těchto dívčin zvedla ruku se slovy „Já chci dvojku.“, tak s ní náš profesor souhlasil. Její tvář zkameněla a značně čitelné na její tváři bylo i rozčarování. To asi nečekala. Ha. Ha.

Je to skutečně zajímavé. Pan profesor není tak hloupý, aby nevěděl, že si někteří budou známky vytahovat do poslední chvíle. A s určitostí není tak hloupý, aby nepoznal, že někdo potřebuje falešný obdiv. Myslím si, že měl o známkách rozhodnuto již dávno. Chtěl se jen ujistit, že každý z nás si je vědom svých chyb a chce na nich pracovat. Byl to experiment, ze kterého si každý z nás něco odnesl. Škoda, že to nedělají všichni profesoři. Nejen, že by bylo zajímavé to sledovat. Hlavně bych si potvrdila nebo vyvrátila své představy o lidech kolem sebe. Z jejich sebehodnocení poznáte možná více než chcete.