Devatenáctiny. Za rok už vlastně nebudu nácek. Tedy – nebudu již patřit mezi náctileté. Je to vskutku smutné zjištění. Proč? Protože se už nebudu moci chovat jako náctiletá. „Týnejdž“ je přece jenom pojem, který nese svá specifika. Můžete se chovat bláznivě, hloupě, spontánně. Všichni mávnou rukou nad faux pas a extempore, kterých se dopustíte na veřejnosti, nedej bože ve společnosti. Prostá omluva slovy „Vždyť je to pubescent, to jsou ty hormony, nebyli jsme jiní.“ už příští rok nevyřeší početné průšvihy, do kterých se dostávám nechtěně.

Příští rok to bude jiné. Nebo by alespoň mělo být. Poslední dobou se mi to tak vůbec nejeví. Čím jsem starší, tím je svět kolem mne monotónnější a nudnější. Teď si jistě říkáte: „No jo, puberta, to jsou ty pózy…“ Ale co když to tak vůbec není? Jako náctiletý obtížný hmyz na mucholapce svých rodičů jsem se cítila šťastná. Chtělo se mi žít a milovat. Cítila jsem se užitečná a zdálo se mi, že můžu objevit svět. Všechno kolem mne bylo zářivé a nadějné. Já jsem byla nadějná! Představy to byly možná vskutku naivní a sebestředné, ale bavily mne a naplňovaly smysl mých dnů. Teď si připadám prázdná, vyčerpaná, hloupá, tlustá a bez inspirace. Jo, připadám si dospělá. Nenáctiletá.

A kdo ví, co se stane po dvacítce? Budu ještě víc k ničemu, nebo už to víc nejde? Co když mne už nikdo nebude potřebovat? A co když už nebudu potřebovat ani já sebe sama? Nevěděla jsem, že bych se měla posledních náctin tolik obávat, dokud jsem jich skutečně nedosáhla. Přinesly mi miliony nezodpovězených a dost možná nezodpověditelných otázek. Budí mne zlé sny a ve spánku cítím, že stárnu. Neměl by si tak připadat člověk mnohem starší než já? Vždyť já jsem v životě ještě nic neprožila, tak proč už bych se měla obávat vrásek?

Ptala jsem se lidí zkušených i starších. Prý je to naprosto v pořádku. Času se bojí každý člověk. Záleží jen na tom, kdy si to uvědomí. Někomu to trvá několik let, někomu půl života a jiný si to neuvědomí nikdy. Já jsem (bohužel nebo bohudík?) jedna z těch, kdo si čas uvědomuje každou sekundou, která proletí kolem. Ačkoli mne to trápí, mohla bych se pokusit změnit svůj pohled na prostor i sebe a začít si více vážit času, který prožívám. Žít více naplno a žít pro sebe.

Jenže to se tak možná lehko napíše. Existovat sama pro sebe neumím a nedokážu, pořád cítím zodpovědnost za druhé a snažím se svůj čas sdílet s jinými. Ne vždy mne to však naplňuje a jen zřídka mi to přináší potěšení a radost. Zkrátka, netrávím čas ve společnosti lidí, kteří by si mou pozornost zasloužili a jejichž blízkost by mi byla milá. Místo toho se obklopuji povinnostmi a absurdními společenskými závazky. Nejsem na to hrdá, ale už mi bude dvacet, jsem dospělá, tak se to snad ode mne očekává!

Mám narozeniny. Devatenáct. Poslední náctiny, které kdy zažiju. A nejsem šťastná. Ani trošku nejsem spokojená se svým životem. Nechci plánovat. Chci si zalézt do koutku se svými osobními a soukromými hodinkami, chci poslouchat jejich tik-ťak-tikity-ťak a užívat si svou vládu nad vlastním časem. A bylo by hezké občas k sobě do koutku někoho jedinečného a výjimečného pustit a poslouchat v tichu ten čas společně.

Nasněžilo. To jsme rádi. Hm. Někteří. Já tedy ne. Nesnáším tu bílou mokrou lepivou břečku. Na obrázku to vypadá hezky. To ano. Ale realita je krutá. A studená. Velmi studená. Jak to souvisí s mým dnešním tématem? Možná víc, než si myslíte. Výchovu člověka lze snadno ilustrovat na jeho názoru na sníh. Přesněji řečeno – na odmetání sněhu z chodníku.

Není tomu tak dávno, co vzešla do účinnosti (nikoliv platnosti, to je rozdíl, jak by řekla moje bývalá učitelka nauky občanské…) vyhláška, která praví, že není povinností obyvatele domu uklízet sníh z chodníku, který je veřejný a nenáleží k pozemku určitého majitele. Obce tak najaly soukromé firmy, které za nemalý obnos peněz mají toto za úkol. Firmy a firmičky si pod vidinou tučných dotací z veřejné kapsy toho na sebe však vzaly více, než dokázaly zastat, proto ten systém, který vypadal na papíře slibně, nefunguje. Chodníky zůstaly bezprizorní, zasněžené a klouzavé. Starost o veřejné blaho tak momentálně plně visí na vůli a dobrodiní jednotlivců. Kdo by se však namáhal, když nemusí?

Minulý týden, právě když napadla tenká vrstvička prvního letošního sněhu, jsem šla poklidně domů ze školy a celou cestu si tiše nadávala. Je jasné, že jako první příchozí budu zkrátka muset zamést dvůr, schody a kousek chodníku před domem, přes který už stejně nikdo nechodí, protože bydlíme na samém konci opravdu velmi dlouhé a slepé ulice. Dál už je jenom les, kam chodí venčit své miláčky půlka naší obce. Hlavou mi letí všechno možné, hlavně už si přeju být doma. Někteří už mají i zameteno, ale tmavé kousky odmeteného chodníku brzy znovu zasypává čistě bílý sníh. Když jsem se se značnou námahou vyškrábala na kopec, uviděla jsem před jedním z nejstarších domů na ulici pána, jak schází po zasněžených schodech. Znám ho. Občas chodívá na kratičké procházky podél plotů. Vždycky s placatou čapkou staženou do čela a holí. Je mu asi devadesát, chodí shrbený a dělá už jen krátké kroky. Ale teď se pomalu sunul ze schodů opíraje se o koště. „Ukažte, pomůžu Vám. Vždyť je to hned.“ vychrlila jsem ze sebe bez přemýšlení. Ani nevím proč, prostě mi přišlo samozřejmě nesprávné, aby tak starý a evidentně fyzicky indisponoaný člověk zametal před domem sníh. „Ale ne, ne, děvče. Děkuju, ale já taky potřebuji pohyb!“ odpověděl a pomalu smýkal koštětem po nepravidelně dlážděném chodníku. „Určitě?“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Určitě.“ odvětil jistě.

Celá ta situace mi později přišla trapná. Jak mne vůbec mohlo napadnout, že by to snad ten stařec nezvládnul? Já pošetilá a hloupá husa! Měla bych se omluvit za svou nevhodnou nabídku. Od teď už nebudu nikdy nikoho soudit podle vzhledu a už rozhodně nebudu nikdy nikoho podceňovat. Ale je tu jiná věc, která hlodá v mé mysli jako červíček. Jak je možné, že tomu devadesátníkovi není zatěžko obléknout se a jít do mrazu jen proto, aby si někdo cestou na autobus nezlomil nohu? Dělat to konec konců přece nemusí. A ostatní – často mladší a v mnohem lepší kondici – sedí v pohodlí svých vyhřátých obývacích pokojů a říkají si, jak je venku hnusně. Po dlouhých hodinách, které jsem strávila rozmrzáním nad kotlem kakaa, došla jsem k následujícímu závěru: odklízení sněhu před domem je dáno výchovou a životní zkušeností. Objevila jsem také značné generační rozdíly. Nejsnazší bude, když je rovnou předvedu na příkladu naší ulice.

Starý pán, o němž jsem mluvila výše v tomto článku, je zástupcem generace, která zažila (minimálně) jednu válku. Pamatuje si jistě na časy horší i lepší. A také chodíval do školy za úplně jiných podmínek. Myslím si, že má proto úplně jiný náhled na obyčejné věci než třeba já. To, že se může každý den obléknout do čistého oblečení nebo to, že si večer pustí v televizi film, jistě nepovažuje za nějakou samozřejmost. A také určitě jinak vnímá ostatní kolem sebe. Jen ti, co zažili opravdovou válečnou bídu, ví, že je život příliš pomíjivý. Oni ví, že existují mnohé povinnosti a zvyklosti, o kterých nelze spekulovat – které lze jen akceptovat. A proto s mnohem lehčím srdcem a větším pocitem samozřejmosti vyrazí zamést chodník.

Pak je tu několik představitelů generace poválečné, vyrůstajcí za socialismu. Stranicky odchovaní! Jenže, jak je známo, v té době se člověk naučil hlavně to, že se všechno dá odložit na později – a pokud to dělat nemusím, tak to přece nebudu dělat vůbec. Není špatné dbát jen na vlastní zájmy. Nějak bylo, nějak bude. A hotovo. Chodník má přece uklidit obec. Já ne. A jestli si někdo zlomí nohu, je to především jeho vlastní problém.

Dále tu máme moje rodiče a jejich vrstevníky. V případě těchto subjektů se dostáváme do konfliktu. Jsou tací, kteří byli vychováni v trpkém odboji proti zlovůlím a v nehynoucí křesťanské lásce k bližnímu svému. A také k dodržování povinností. Jako moji rodičové. Takže i přes bolavá záda (a unavené nohy z pracovního nasazení v zaměstnání) statečně berou svá košťata a vrhají se po hlavě do bagrování sněhu na menší i větší hromady. Se šťastným výrazem pak říkají: „To aby si někdo nezlomil nohu.“ Jenže jsou i tací, kteří přejali od svých „socialisticky vychovaných“ rodičů a prarodičů negativistický postoj k veřejnému životu a o koště či lopatu nezavadí ani pohledem.

A teď tu stojím za oknem obývacího pokoje já a usrkávám kakao z obřího hrnku. Jaký postoj ke sněhu mám já? Generačně nejmladší, demokraticky vychovaná osoba, která si je vědoma svých práv a nepovinností. Sníh nesnáším. A vím, že to nikdo nedělá ve skutečnosti rád. Najde se asi jen málo takových, kteří by snad u zametání sněhu měli úsměv na tváři. Nevím, jaká chci být v životě já. Ale už vím, že půjdu ven a zametu ten sajrajt. Konec konců – potřebuju nějaký pohyb.

Já se strašně omlouvám, že většina mých článků je o autobusech, ale já si to prostě nemůžu odpustit. Ony ty nápady přichází většinou při běžných činnostech, což u mne pro ježdění autobusem platí dvojnásob. I když tentokrát se budu věnovat něčemu, co se samotným cestováním příliš nesouvisí. Zkrátka a dobře ani pořádně nevím, jak začít, protože něco takového se mi stalo úplně, úplně, úplně poprvé…

Stejně jako každý jiný den, stejně jako již tisíckrát předtím, nastoupila jsem do autobusu a hledala nějaké místo na sednutí. Měla jsem s sebou kytaru, tašku, kabelku, vak s oblečením a na sobě obrovskou zimní bundu, proto jsem se nechtěla tísnit v uličce. Bohužel jsem se trefila do jednoho z nejfrekventovanějších spojů v době, kdy se většina lidí vrací z práce. V autobuse bylo skutečně nacpáno – až na jednu dvojici sedadel docela vzadu. Prošla jsem tedy celým vozem až k tomu dvojsedadlu – a on tam ležel. Nakousnutý, nedojedený, docela opuštěný sendvič.

Měla jsem na sobě koncertní oblečení, proto jsem radši zůstala stát, ale musela jsem se nad tím zamyslet. Jak může někdo v autobuse prostě zapomenout sendvič? Nějak mi to nejde do hlavy. A zrovna takový dobře vypadající sendvič! Někdo si s ním asi dal hodně práce. Ne, že bych měla hlad, ale kdyby jej někdo za jiných okolností postavil přede mne na stůl na bílém talíři, byla bych určitě ochotná tvrdit, že je to mistrovský kousek. Jak je možné, že zůstal tak sám na ošoupané a staře vypadající semišové sedačce autobusu?

Jak by mohl být někdo tak roztržitý, že prostě a jednoduše někde odloží svůj nedojedený sendvič se šunkou, sýrem, sterilovanou kukuřicí a čerstvými rajčaty? Snažila jsem se představit si takového člověka. Postarší brýlatý pán, v jedné ruce aktovka s lejstry, v druhé onen inkriminovaný sendvič, kráčí v přesně stanovenou dobu k právě přijíždějícímu autobusu. S povzdechem se usadí na volné místo, ale aby si mohl z aktovky vytáhnout knihu, nejspíše nějakou detektivku, odloží pečlivě zabalený sendvič od manželky na sedadlo. V myšlenkách u Hercula Poirota vystoupí o pár zastávek dál – jenže už bez sendviče. Ano, ano. Tak to jistě mohlo být.

Nebo se mýlím? Co když ho tam zapomnělo nějaké dítě? Znáte přece děti. Pořád někde něco pokládají, zapomínají, nechávají. Pečlivě nachystaná svačinka od maminky by nebyla žádnou výjimkou. Ale mohl ho tam zapomenout také nějaký student. Třeba pospíchal za nějakým mladickým povyražením a zkrátka byl myšlenkami jinde než u jídla, které si vzal na cestu. A nebo snad ten sendvič vypadl z kapsy nějaké velmi vytížené mamince, která se zrovna vydala s dětmi na výlet? Kdo ví.

Na příští zastávce přistoupili dva dělníci. Takoví typičtí zástupci prostého lidu. Vypovídaly o tom jejich maltou potřísněné kalhoty, zablácené boty a velmi pestrý slovník. „Dovolíte slečno? Vole, celej den na nohách, už toho mám taky plný brejle. Co je to tady za bordel?“ Muž vzal sendvič do ruky a ukázal ho druhému. Ten se zasmál a přitakal: „Jo, jo, bordel. Máš chálku zdarma!“ Oba muži se posadili. Když jsem vystoupila na konečné zastávce a muži hned za mnou, sendvič putoval do koše. A já si uvědomila, že se jeho tajemství asi nikdy nedozvím.

Tak jsem zase po nějaké době měla čas přečíst si celé noviny a můžu vám říct, že bych se nad nimi mohla rozčilovat ještě dlouho. Zaprvé, politické oplétačky už mne dávno přestaly bavit, neboť média jsou schopna převracet skutečnosti na rub či líc – prostě hlavně tak, aby se jim to hodilo do noty a co nejvíce to pak vyneslo. Zadruhé, Ivetka Bartošová mne vůbec nezajímá. A myslím si, že by neměla zajímat nikoho. Je to nemocný člověk – ano, přiznejme si to, alkoholismus je nemoc. Měli bychom si uvědomit, že celá její aféra je přiživována uměle tak, aby opět vynášela peníze. Nejenom Ivetě Bartošové a pijavicím, které se na ni nalepily, ale také médiím, televizím a v neposlední řadě agenturám a agentům, kteří tuto lidskou trosku likvidují prostým prodáváním jejích soukromých záležitostí od fotek, přes video až po osobní dokumenty. Zatřetí, kam se poděly dobré a optimistické zprávy? Kde je něco, co by drželo naživu toho dobrého člověka ve mně?

Vysvětlím, co tím vlastně myslím. Může se to zdát trošku zmatené, to ano. Kdo by taky četl noviny, kdyby chtěl poslouchat jen dobré zprávy, že? (Pro ty z vás, kteří jste to zaregistrovali, ne, nejsem blbá, ano, v té větě je synestezie! Mám pro to své důvody… a tak dále, a tak dále.) Jenže já nehledám jen tak nějaké dobré zprávy. Hledám takové, u kterých bych kývla hlavou a usmála se. Třeba takové, ve kterých bych se dozvěděla o tom, jak někdo někomu pomohl v nouzi. Jak někdo někoho zachránil. Jak se někomu něco podařilo. Jak někdo v něčem uspěl. Prostě že se komukoli na světě stalo něco hezkého. Abych si přála, aby se to stalo i mně.

Jenže noviny fungují úplně jinak. Že vláda je na nic, to se dozvíte na titulní straně. O tom, že zdraží potraviny, je třeba celá dvojstrana. Ale když obyvatelé jihomoravských vesniček uspořádají sbírku na opravu kostela, který se za totality používal jako sklad cukrovky, tak se o nich zmíní maximálně krátká pidizprávička v dolním rohu předposlední stránky umístěná hned pod reklamou na zahradní bazény. O co menší hrdina je dobrovolný hasič, který zachrání tříleté dítě z hořícího stohu, než americký prezident, který si přijede zahrát golf na evropskou půdu? Nezasloužil by si tento bezejmenný hrdina větší titulek než Iveta Bartošová ve špatně oblečených plavkách?

To samé v podstatě platí pro jakoukoli rubriku. Čtete-li byznys, tak určitě víte i ty nejmenší podrobnosti o světové finanční krizi. Čtete-li sport, tak určitě víte, že AC Sparta Praha krachuje a že ten a onen sestoupil – či vypadl z poháru. Čtete-li kulturu… Kouzelník Žito 44, nicka Nicky (Minaj) a Justin Bieber a jejich nový singl, sto čtyřicátý sedmý návrat Helenky Vondráčkové a článek o rekordním prodeji knihy Fifty Shades of Gray. No comment.

Ale největší perličkou, která mi opravdu sebrala víru v tento národ byl článek o vymírání Čechů. Viz citace + odkaz níže. Pěkné čtení na zamyšlení.

(Zdroj)

„Upřímně, je mi úplně jedno, jestli náš národ vymírá nebo ne. Ani jestli naše planeta vymírá nebo ne, i když spíše opak je pravdou. Nevím totiž, co bych s tím měla mít společného. Já jsem se přece nerozhodla, že přijdu na svět, a už vůbec ne, že přijdu na svět jako žena. Jakým právem vlastně vůbec může jeden člověk nebo celá společnost druhému člověku říkat, co by měl a neměl dělat, jak by měl nebo neměl žít,“ myslí si Soňa.

Slečna Soňa je evidentně pěkně napružená feministka. No, mně je to jedno. Já jim ty jejich ženský práva neupírám. Jistě je věc každého z nás, zda-li se rozhodneme míti děti nebo ne. Taky si můžeme žít s kým chceme. Na druhou stranu mi však přijde trošku smutné, že se naši předkové po staletí snažili osvobodit náš utlačovaný národ a dokázat, že za něco stojíme a že dokážeme existovat, množit se a rozvíjet samostatně – bez nepřátelské a nevítané pomoci Rakušáků a Němců, či bez „přátelské“, ale stále nevítané pomoci bratříčků Sovětů. Vždyť nás, Čechy, stálo tolik úsilí získat tu naši rodnou zem, tu malebnou Českou kotlinu.

Vlastně, co já to plácám. NÁS, tedy generaci s velkým počtem dobrovolně bezdětných, to nestálo nic. Ani prstíčkem jsme nemuseli pro naši vlast hnout. To ještě možná naši rodičové na náměstí stáli s holýma rukama a řinčením klíčů bojovali za lepší zítřky – za lepší český svět. Ale my? Zvykli jsme si, že všechno kolem nás je samozřejmost. Všechno je připravené, tak žijte! A my tady tedy žijeme. Po svém. Křičíme do větru, že se máme špatně. Ale když se dívám kolem sebe, vidím jen, že ti, co nejvíc křičí, se mají minimálně nadprůměrně. My jsme stejně divný národ. Stále více lidí si chce život užít. Ale to funguje tak dvacet, třicet let. A pak už je pozdě. Minimálně na rodinu. Co bude dál? Nechme to být, stát se o nás přece postará. Jenže co je stát, když ne my a naše děti? Musíme si uvědomit, že se nemůžeme na nic spoléhat. Nikdy jsme se nemohli na nic spoléhat. Vlastně ani sami na sebe. Je hezké mít představy a cíle. Ale dnes už musíme myslet mnohem dál. Řekli si snad naši rodiče: „Kašlem na to, tak jsou tu Rusáci, tak si prostě uděláme piknik a nebudeme bojovat za to, aby se naše děti mohly mít dobře?“ I my máme zodpovědnost, kterou nemůžeme prostě jen zahodit nebo odložit za hromadu potěšení a zážitků. Jsme zodpovědní za to, že se naše děti budou mít dobře, že budou mít možnost žít v čistém světě a fungujícím státu. Tím, že si párkrát vyhodíme z kopýtka a potom si kliďánko umřeme, zahodíme stovky, ba dokonce tisíce let, kdy se lidstvo snažilo „mít dobře.“

My jsme stejně divný národ. Trošku pracujeme, trošku odpočíváme, hodně spíme. Někdy sami, někdy spolu. Pokaždé s někým jiným. Tak, jak to vyhovuje nám, nám a jenom nám. Pro vlastní potěchu. Jako slečna Soňa. Už ne NÁROD SOBĚ – ale ČECH SÁM SOBĚ!