Les
Carl se díval za Leou a Markem, když šli tou úzkou cestou dolů z kopce. Tajně se modlil, i když běžně považoval náboženství, víru a motlitby jako lidský výmysl a nešvar. V této chvíli víru považoval jako poslední možnou útěchu. Neustále myslel na budoucnost, probíral všechny možnosti, viděl, co by se mohlo stát. Zdály se mu noční můry, proto často nespal. Od doby, kdy odešel z univerzity, přemýšlel více nad budoucností a přetřásal minulost. Své vzpomínky rozebíral. Více snad ty, kterých se bál, než ty, na které rád vzpomínal.
Lea šla se vzpřímenou hlavou, nebojácně a odhodlaně, ale její výraz ve tváři byl více než bolestný. Pěšina byla klikatá a velmi úzká. Vedla podél kopce a dál lesem až do města. Když procházeli, zdálo se Lei, že ji okolní stromy chtějí pohltit. Jejich chtivé větve jakoby se po ní sápaly, chtěly ji stáhnout k sobě do temna a prázdna lesa. Ale nebála se. V jejích myšlenkách nebyl les nijak děsivý, nebála se. Chápala les jako volnost, něco bezstarostného, dokonale osvobozujícího, prázdného a přece bohatě naplňujícího. Ráda by se do něj pustila, proběhla se – stejně jako to dříve často dělávala. Říkala, že si tím pročišťuje hlavu. Ale v době oné tragédie byl les velmi nebezpečným místem. Lea zapomněla jaká je ta volnost, věděla jen, že ten pocit je báječný. Bolest, kterou prožívala společně s Kristienem, nemohla vyhnat z hlavy. Z jejích myšlenek ji vytrhl podivný zvuk ve křoví.
Mark také zaslechl podivný skřek, ale připisoval jej pouze nějakému divokému zvířeti. Zajímavé je, že i po takových neuvěřitelných událostech v třetím tisíciletí jsou na planetě divoce žijící zvířata. Zázrakem je, že na planetě jsou vůbec nějaké rostliny. A my. Marka vždy děsila představa prázdné pláně, jedné velké pouště, která měla představovat zbytek Modré planety. Počínání lidstva bylo pro něj velmi skličující, ale věděl, že jeho ekologické snahy jsou poněkud donkichotským bojem. Přesto miloval přírodu a užíval si všech jejich projevů. Dokonce prohlašoval, že zemětřesení a tornáda jsou prostě jen přirozené projevy Země. A lidstvo do nich nesmí zasahovat. V dešti se procházel bez deštníku a skákal v loužích. Koupal se v jezerech a miloval i sebemenší bakterii. Překypoval láskou ke všemu na světě a užíval každé minuty svého života, ale nikdo z jeho známých to na něm nepoznával. Vždycky se choval příliš stroze, působil ledově bezcitně a svým ironickým způsobem jednání si některé lidi kolem sebe znepřáteloval. Neuměl s lidmi jednat, možná se jich i bál – to nikdo neví, protože se nikdy nikomu nesvěřoval. Po vší té hrůze začal lidem více důvěřovat, protože zjistil, že někteří jsou dobří a správní. Stejní jako on. Ale stále nemohl nikomu svou náklonnost ukázat.
Zaševelení křoví a praskání větviček začalo být stále více slyšet. Lea s Markem se zastavili.
„Marku! Co to bylo?“ Lea sebou cukla, ale její hlas byl pevný a nekřičela.
„Určitě jen nějaké zvíře, neboj se.“
Větve jasmínu se pohnuly jen pár metrů od Marka.
„Leo, tohle bude nějaký větší zvíře… Pojď za moje záda – jestli se teda bojíš.“
„Bát se? Ani náhodou!“ Lea bojovně udělala dva kroky ke křoví.
Křoví se opět zavlnilo a Lea uskočila krok zpět. „Ty jsi hrdinka, to teda, holka.“ Mark se postavil mezi křoví a Leu. Natáhl ruku, ve které měl malou krabičku. „Co když to zaútočí?“ Lea začínala panikařit. „Zatím nevíme co to je, tak se uklidni, prosím.“ Mark přejel přes krabičku lehce palcem. Byla to jedna z nejmodernějších laserových zbraní – a byla velmi účinná. Z křoví najednou velmi prudce něco vyrazilo. Lea vyjekla, ale Mark se začal smát. „Tohle je jako všechno?“ Před ním bylo na lesní pěšině bojovně postavené zvíře. Přesněji řečeno dvouhlavý kanec.
Mark nečekal a okamžitě zvíře zabil přesně mířeným paprskem. „Tohle je prostě nechutné a nelidské. Hyzdit, ničit a týrat zvířecí i lidská těla.“
