Ještě než začnete číst: Chci říci, že toto je jedna z mých dávných prací. Je to spíše poznámka, část vzpomínky. Ach ano, je naivní a sladkobolná. Ale bez takových příběhů svět být nemůže. Byl by pak příliš černý a hořký. Následující řádky jsou věnovány mému kolegovi, kterého jmenovati nebudu, ale chci zmínit, že mi byl v létě největší motivací a oporou. A v neposlední řadě byly také jeho vzpomínky inspirací pro tento příběh.
Klíček
„Ticho! TAK TICHO!“ křičela paní učitelka Hájková. Neposlušným páťákům to však nepřekáželo ve vzrušeném hovoru. „Takhle bude předsedovat Pavlík, jestli se hned neuklidníte!“ „TOHO MY NECHCEME!“, zaznělo jednohlasně třídou. Bylo prvního září. Čas, který přináší mnoho nového, avšak přece jen opakuje to staré. Tak jako každý rok, seděla Marie Hájková za katedrou, na kterou položilo svou žákovskou knížku již několik desítek žáků. Možná i stovek, kdo ví. Stejná dáma jako vždy – s vyčesaným zrzavým drdolem, v černých lodičkách na nízkém podpatku a s přísným pohledem – pozorovala své žáky. Paní Hájková učila na téhle malé, staré a docela zapomenuté škole na okraji města jedenáct let. Učila dobře, její žáci byli většinou úspěšní. A tato třída nebyla jiná. Ale byli to malí rebelové, odhodlaní neudělat nic podle tradice školy. Vzrušeně diskutovali nad volbou třídního předsedy, až docela zapomněli na jiné služby, které bylo potřeba zvolit. Proto je velmi zaskočila otázka učitelky Hájkové, kterou položila v jedné z mála vzácných chvil relativního klidu ve třídě: „Kdo bude vaším šatnářem?“
Ticho ve třídě se prohlubovalo. „No tak? Kdo chcete být šatnářem?“ Klid byl neúprosný a nastal okamžik, kdy nebylo slyšet vůbec nic. Ani ticho. „Co třeba Verča?“, navrhla Hanka. „JÁ? To teda ne. Já bydlím daleko, musela bych jezdit dřív.“ bránila se Veronika. Po tomhle vykřiknutí se strhla opět hádka. Každý ukazoval na toho vedle, ale nikdo se dobrovolně nepřihlásil. „Mám toho dost.“ řekla paní učitelka Hájková klidným hlasem. „Když už nemůže být Pavlík předseda, bude šatnář, protože je zodpovědný.“ „Tak to už teda fakt budu dělat radši já.“ Hanka při těch slovech našpulila pusu a zatvářila se opovržlivě. „Proč by to…“ začala své rozhodnutí obhajovat paní učitelka Hájková, ale nedomlvila. „Paní učitelko? PANÍ UČITELKO!“, jemný sametový hlas se ozýval neohroženě odněkud ze zadní řady. „Moment!“ „Ale paní učitelko, JÁ CHCI být šatnář.“ Ten hlas patřil Filipovi. Měl vlasy barvy zralého obilí a zářivě modré oči, které vyzařovaly rozvernost a roztomilou hravost, ale sedával vždy vzadu a málo mluvil. Nebyly s ním žádné větší problémy, ale ani nijak nevynikal. Nikdo by se o něm dnes nezmínil, dokud nepřerušil paní učitelku v její řeči. „Dobrá. Nikdo nemá námitky? Prosím, Filipe, pojď si vzít klíček a podepiš se mi tady do školního řádu.“
Další den, ve čtvrtek, seděl Filip v otevřené šatně půl hodiny před začátkem vyučování. Čekal na spolužáky, ale hlavně na Hanku. Měl Haničku rád, protože byla hodná a ostatním pomáhala, neváhala se nikoho zastat a navíc byla hezká. Malá brunetka, dlouhé vlasy nosila ve sponkách stočené na temeni hlavy, se kterou neustále pohazovala, a ve tváři měla zvláštně moudrý výraz. Vypadala mladší než skutečně byla, ale možná za to mohly její čokoládově hnědé oči rámované dlouhými řasami. Ve třídě byla oblíbená a hlásila se i na dobrovolné školní aktivity, proto ji měla ráda i paní učitelka. Filipovi se už dlouho líbila, ale nikdy nedostal odvahu za ní jít. Taky moc dobře nevěděl, co by jí tak měl říct. Někdy byla Hanka příliš rázná a i přes všechny své úžasné vlastnosti byla náladová. Když byla naštvaná, bylo lepší jít jí z cesty. A rozzlobit ji – to nebylo nijak těžké. Filipa z myšlenek vytrhlo zvonění. Vyhnal spolužáky do třídy a hledal po kapsách klíček od šatny. „Filí! Póčkéj!“ Filip sebou trhnul, když uslyšel ten známý pronikavý hlas. „Ahoj Hanko.“ „Promiň, jdu pozdě, ale ujel mi autobus… znáš to…“ Hanka stále ještě popadala dech. Hodila tašku na zem, jednou rukou rozvazovala tkaničku u bílých lakýrek a druhou rukou rozepínala knoflíky svého červeného kabátu. Pod kabátem měla bílé šaty a na nohou měla natažené červené punčochy. Filipovi se zdála tak strašně krásná, že zapomněl, co chtěl říct, a jen tak otupěle na ni zíral, když odhodila kabát na lavičku a utíkala do třídy. Přes rameno stačila už jen křiknout „Děkuju, máš to u mě!“ Teprve, když odešla a šatna ztichla, vrátil se Filip do reality. Pomalu udělal dva kroky k lavičce, vzal do rukou červený kabát. Byl teplý. Filip si představil, že přesně takhle by hřála Hanka, kdyby se jí dotkl. Pohladil rukáv kabátu, pověsil ho na věšák a pak se rozloučil s nezaměnitelnou vůní levandule, kterou voněl nejen kabát, ale také Hančiny vlasy – to už moc dobře věděl. V druhé třídě seděl za ní a o přestávkách ji tahával za copy. S úsměvem zamčel šatnu a běžel do třídy, protože paní učitelka nemá ráda, když někdo ruší její výklad.
Následující dny nebyly kořeněny žádnou zajímavější zprávou. Začalo se s výukou, všichni sháněli učebnice a sešity. Měsíc uběhl velice rychle a Filip každé ráno pohladil červený kabát po rukávu. Měl pak celý den pocit, že je všechno krásné.
V říjnu často pršelo, šatna byla plná deštníků a ve škole byla nuda. Pokaždé, když Filip sledoval bundy a kabáty v šatně, pohrával si s myšlenkou, že by konečně dal Hance najevo, co k ní cítí. A nechtěl to udělat jen tak obyčejně. Řekl si, že napíše dopis a dá ho Hance do kapsy u kabátu. Se svým plánem byl nadmíru spokojený, protože čekal, že v Haničce vzbudí zájem svou záhadností a taky se vyhne nervozitě. Jeden takový deštivý den, tuším, že to bylo pondělí, seděli s Hankou ve třídě a hráli šachy. Bavili se, vtipkovali a nevypadali jako dva páťáci, ale spíš jako kamarádi, co se znají třicet let a stále si mají co říct. Po zvonění měli matematiku. Filip v ní byl dobrý, tak nedával pozor. Paní učitelka si toho všimla a byl hned dvakrát tázán. Potřetí už ho rovnou pozvala k tabuli. Ale Filip rovnici vyřešil bezchybně a když se šel posadit, usmál se na Hanku. Po zvonění za ním přišel David. „Můžeš se mnou jít prosím do šatny? Zapomněl jsem si tam učebnice do dějepisu.“ „No jo.“ Filip, ač nerad, odešel od rozehrané partie. Dole v šatně ho čekalo nepříjemné překvapení. David, o hlavu vyšší kluk, který sice rozumu moc nepobral, ale sílu dostal dvakrát, zavřel dveře od šatny a sklonil se k Filipovi tak blízko, že cítil jeho dech na tváři. „Necháš Hanu napokoji!“ Davidův hlas zněl až přehnaně rozzlobeně. „Nebo co? Hanka je moje kamarádka.“ opáčil Filip, kterého tohle chování rozhořčilo. David se ušklíbl „Nebo ti rozbiju hubu a bude to vyřešený.“ Pak vzal knížky a odešel ze šatny. Filipovi bylo do breku, i když jako kluk byl vychován k názoru, že brečení a fňukání je jenom pro holky. Zamčel šatnu, vykouzlil na tváři alespoň falešný úsměv a šel do třídy. Definitivně se rozhodl. Dopis napíše nejpozději dnes večer a zítra ráno ho doručí do Hančiné kapsy. Nenechá se předběhnout Davidem.
Dopis byl docela krátký, ale řekl v něm všechno. Psal na křídový papír, na kterém jeho tatínek posílal úřední dopisy. Snažil se psát úhledně a trošku měnit sklon písma, aby nebylo hned jasné, kdo je tím tajným Hančiným ctitelem. Jako tajný neznámý se také podepsal. Dopis složil, převázal kouskem provázku. Pak na něj uvázal ještě usušený kvítek levandule. Když usnul, zdálo se mu, že našel ve své kapse Hančinu odpověď na růžovém dopisním papíru. Ráno se probudil naštvaný, že ten sen tak rychle skončil. Ale věděl, že možná už dnes se stane něco zvláštního. Zaspal, a proto zamykal šatnu až po zvonění. Rychle strčil svůj dopis do kapsy červeného kabátu a vyběhl do třídy. Psali test.
Ten den se neúprosně vlekl. V obědové pauze někdo spustil požární alarm, takže se celá škola shromáždila na dvorku a čekali, dokud nebudou mít dovoleno jít dovnitř. V té chvíli si také Filip všiml, že Hanka na sobě dnes nemá svůj kabát. Stála v černém svetru u lavičky a tvářila se znuděně. Když kabát nebyl její… tak čí byl? Filip se rozhlížel, div si neukroutil krk. A pak uviděl Lindu. V červeném kabátu naštvaně rozhazovala rukama a stěžovala si ostatním, že jí promoknou její natupírované vlasy. V tu chvíli by se ve Filipovi krve nedořezal. Přemýšlel, jak to napravit, ale odpoledne dopis v kapse kabátu nebyl. Linda už ho asi viděla. Inu, není jiné cesty. Když Filip vstoupil do třídy, dalo se říci jediné – „Que será, será.“ Celá třída otočila hlavy jeho směrem a holky se začaly chichotat. „Nány pitomý.“ Už jen to stačil Filip zašeptat a přiřítila se k němu Linda „No, to jsem teda zrovna od tebe nečekala. Ale musím tě zklamat. Já teda chápu, že bys se mnou rád šel na zmrzlinu, ale musím ti říct, že já už chodím s klukem. Jako vážně. A je to sedmák!“ Filip ani nestačil otevřít pusu a všechny holky se začaly šíleně smát. „Filip milujé Lindů“ Skandovali kluci. Celá třída byla Filipovi jedno. Jenže neviděl Haničku. Ta už dávno utekla ze třídy a plakala ve výklenku u chemické laboratoře. Tam ji také tak našla paní učitelka Hájková. „Neplač, Haničko. Tyhle školní lásky vždycky nejvíc bolí, ale to přejde. A vlastně, proč jsi mu to neřekla?“ paní učitelka Hance domlouvala stejně jako to dělávala už mnohokrát předtím s jinými dětmi. Jen nikdy neradila zamilovaným. „Co jsem mu měla říct, paňčelko?“ vzlykala Hanka. „No co? Nejlíp všechno.“ „Když on má tu svou Lindu.“ „Ale stejně bys mu to měla říct.“ „Promiňte, že se ptám, ale Vy jste to už někomu řekla?“ „Já? Ale ano. Jen… víš, milá Hani, já to měla říct dřív. Čekala jsem moc dlouho a pak už bylo pozdě.“ Marie Hájková teď pozorovala Hanu víc jako matka nebo starší sestra než učitelka. Chápala tu malou holčičku. Jen tak seděly pár minut. Pak se uplakaná holčička zvedla. „Tak jo. Tak já to zkusím. A… děkuju Vám.“ Po posledních slovech Hanka odběhla.
Filip odešel ze třídy a sedl si do šatny. Nenáviděl tu hnusnou náhodu, která nakonec mohla za to, že s ním Hanka třeba už nikdy nepromluví. Seděl tam dlouho a přemýšlel. Proč jen si nevšiml, že Hanička dnes nepřišla v kabátu? A jak vlastně poznali jeho písmo? Připadal si hloupě, když by měl teď jít do třídy, kde si na něj všichni budou ukazovat. Pak uslyšel na chodbě kroky. Otevřely se dveře od šatny. Neotočil se. Možná nechtěl, aby někdo viděl slzu, která mu stékala po tváři. „Chápu, že je moc zábavné smát se cizímu neštěstí, ale tady fakt není co vidět.“ Ta osoba udělala ještě dva kroky. Pak ucítil Filip palčivou bolest ve spánku. Někdo mu dal ránu pěstí do obličeje. Když se zvedl, uviděl obličej sedmáka, Viktora Bílka. „Tys mi chtěl jako přebrat holku, jako? Chcípáku, zkus to ještě jednou a dostaneš dvakrát tolik.“ Pak ten dlouhán s tvrdou pěstí odešel. Filip se pomalu posadil zpět na lavičku a sáhl si na obočí. Prsty měl od krve. Asi bude ošklivě roztržené. Bylo mu to teď jedno, protože na chodbě uslyšel znovu kroky. Nevěděl, jestli se má otočit nebo ne, tak prostě jen seděl. Tentokrát čekal, že přijde skupinka dětí z mladšího ročníku a začnou si ho fotit na mobily, jen aby mohli po škole vyprávět, jak je neskutečně ubohý. Ale pak ucítil vůni levandule. Nevydržel sedět. Otočil se a udělal dva kroky ke dveřím. Hanka mezitím vzala za kliku a dveře otevřela, takže Filip dostal ránu přímo do nosu. Okamžitě mu z něj začala téct krev. „Filipe promiň! To jsem nechtěla…“ Hana se tvářila nešťastně. „To bude dobrý,“ Filip chtěl být za hrdinu, ale košili měl celou od krve, „To se zahojí. Ale co tu děláš, Haničko?“ Hanka se začala červenat. „Já jsem… ti přišla něco říct.“
Průvan práskl dveřmi od šatny, a co se stalo potom už se nikdy nedozvíme.
