První máj, lásky čas! No co, taky jsme si to neodpustili – vydali jsme se, lidově řečeno, volizovat pod nějakou tu třešeň. Problém číslo jedna – třešeň. Ono je to hezké, ale viděli jste snad někde rozkvetlou? Já ano. V dubnu. Někdy čtrnáctého. Nevadí. Hledali jsme tedy alespoň nějakou třešeň. Věděla jsem o jedné. Vydali jsme se na dlouhou (pro mého milého) a strastiplnou (pro mne a moje boty) cestu.

Po výšlapu na kopec nás ještě čekala stará polní cesta, která ovšem nenadchla mého přítele ani v nejmenším. Zato já jsem byla přímo unešena. Nutno říci, že všechno kolem již kvetlo a volně bujelo, tak jsem si prohlížela mnohé pampelišky, sedmikrásky a hrachory. Zvláštní, říká se tomu květen, ale mnohá květena byla již zjevně odkvetlá. Ač se to zdá nemožné, po chvilce chůze, která se netrenovaným může zdát pěší túrou, jsme dorazili na místo určení – ke třešni.

Konečně jsme se tedy dostali ke kýženému „kouzelnému“ polibku. A ano, aby nám nebylo líto, že je jen takový obyčejně něžný a romantický, okořenili nám ho kolemjdoucí a kolem jedoucí. Poznámky jako „No jó, první máj – lásky čas! Že omladino?“ nebo „No pořádně, ať ti neuschne!“ nebyly nijak výjimečné. Nevěřili byste, s jak nápadnou účastí se náhodní lidé angažují do osobních záležitostí dvou milenců! Nebudu to dále rozvíjet, jsou prostě rady, které neoceníte.

Na adresu „naší“ třešně padlo také několik poznámek. „Dyť je vodkvetlá!“ volal jeden z projíždějících cyklistů. Byla, ale co jsme měli dělat, když žádná zrovna nekvetla? Když uschnu, tak je to rozhodně vina té třešně, protože políbena jsem byla dostatečně. A je to. Na zpáteční cestě jsme zastihli dvojičku, která zřejmě nějak neřešila botanickou příslušnost svého stromu, a muckala se pod jabloní. Tak se nám přímo nabízí otázka: Pozná vůbec dnešní mladá generace třešeň?

Toť otázka. Ono možná stačí, že ten strom kvete. Neznám lidové pověry až tak dokonale, abych mohla rozhodnout tento spor. Ale taky si mohli vybrat alespoň podobný strom! Přece jen, třešeň není jablko a jablko není třešeň. Jsou to dva naprosto odlišné druhy. Tedy – slivoň a jabloň. I když, já vážně nevím. Možná stačí, že mají alespoň společnou čeleď.

To já jen tak. Seřadila jsem si všechny myšlenky, co mi tak létají hlavou. Pravdou je, že ať už je ta tradice jakákoliv, moc se mi líbí. :)

Dnes mohu říci, že jsem na sebe hrdá. Přicházejíc ze školy po značně náročném dni, zastavila jsem se u branky a hledala klíče v tašce. Pod nohama mi proběhl kocour. Taková obvyklá denní rutina, jenž mne neuvěřitelně nudí a otravuje. Zvláště pak ten kocour. Vypasená zrzavá koule se dnes však nezastavila, nemňoukala a nežádala si svůj pravidelný přísun Whiskasu. Přesně ve chvíli, kdy jsem strčila klíče do zámku, došlo mi, že je něco špatně.

Rozrazila jsem branku a uviděla tu příšernou scenérii. Kocour se plížil podél plotu, nahrben a připraven k útočnému skoku. Přesně uprostřed dvorku se choulilo maličké kosí mláďátko. Komu by nedošlo, že ten náš chlupatý blbeček hodlá to nebohé zraněné ptáčátko zardousit a sežrat? (No, vlastně jen zardousit. To on si radši dá Whiskas či Kite-kat.) Obraz, jenž se mi naskytl, mne tak naštval, že jsem po kocourovi hodila smetáček. Vrhl na mne nenávistný pohled a znechuceně prchl do lesa.

Ptáčátko bylo opravdu malé. Drobné tělíčko se chvělo, dokonce bylo vidět, jak moc mu tluče srdíčko. Vzpomněla jsem si na první poučku z příručky „Ochrana přírody“: Nikdy nesahejte na zvíře. Donesla jsem si tedy proutěný košík, následně jsem lopatkou přemístila tvorečka do připravené slámy. Dala jsem mu čerstvou vodu a kousek rohlíku. V košíku jsem jej přemístila na okenní parapet – bezpečný úkryt před kocourem. Nezbývalo než doufat – na záchrannou stanici byl příliš malý, tam by se ptáčkem vůbec nezabývali.

Uběhlo několik hodin. Začínala jsem se bát, že už neodletí. Kosátko za celou dobu ani nepíplo. Seděla jsem v pokoji a sledovala jsem ho oknem. Konečně, po neskutečně dlouhé době, poskočilo. Osmělilo se a dohopsalo až k misce s vodou. S napětím jsem očekávala, co se bude dít dál. Ten drobeček vyskočil na okraj nízkého košíku na ovoce, ale ztratil rovnováhu a spadl zpět do něj. Už byl tak blízko!

Během pár minut to ten maličký zkusil zase. A tentokráte se mu to povedlo! Zatřepal drobounkými křídly a přeletěl až na hrušku do zahrady. Přála bych vám zažít ten báječný pocit. Najednou si uvědomíte, že ten drobeček je živý a létá – možná i díky vám. I když je to hloupé (a svým způsobem hloupě sentimentální), až zase uvidím nějakého kosáka, budu si říkat, že je to ten můj. A dostane jméno. Hm… Bude se jmenovat Filípek. Nic v tom nehledejte, jen se mi to jméno líbí. Až půjdete do parku, taky si najděte nějakého Filípka. Je to hezký pocit.

PS: O kocoura strach nemějte, přišel večer a s provinilým výrazem se posadil k misce.

Jako pisálek, maličký a bezvýznamný spisovatelíček, s sebou nosím spoustu propisek. Dělám si poznámky o všem, co vidím, a pak píšu. Je to fajn, baví mne to. Existuje tolik drobností, o kterých lze psát! Ale než člověk přijde domů a usedne ke stolu, dokáže hodně zapomenout. Nedávno jsem jela do Prahy. Jistě, při tak dobrodružné cestě (zvláště s mapou) si člověk potřebuje udělat hodně poznámek. Tehdy jsem si také uvědomila, jak velkou mám spotřebu propisek.

Abych své tvrzení uvedla na pravou míru, na tu výpravu jsem si vzala čtyři. Jedna zmizela někde v tašce ještě před odjezdem. Asi s sebou nosím černou díru, jinak si to prostě nevysvětlím. Naštěstí byl mým souputníkem můj nejdražší přítel, jenž je permanentně připraven na vše. Měl další dvě propisky, a tak mne, v dobrém úmyslu, podaroval. Jednu z nich jsem ztratila už v autobuse – někde u Humpolce.

Víte, je mi těch propisek trošku líto. Žijí si svůj bezstarostný život v hrníčku na tužky, pěkně u mě na stole pod střešním oknem. Jednoho dne jsou vytrženy ze své idyly a dostávají se na nebezpečná místa. Zavřené ve tmě kabelky či náprsní kapsy čekají na použití. Pak přichází chvíle, kdy jsou konečně vytaženy na světlo světa – a zanedlouho poté se již válí někde na špinavém chodníku, či pod sedačkou ve vlakovém kupé. Tyto nebohé, opuštěné chudinky jsou během času, který stráví na nepřívětivých místech, zničeny, pošpiněny nebo sebrány.

Jsou-li sebrány, je to pro ně bezpochyby dobré – získají nového majitele a budou mu sloužit třeba ještě docela dlouho. A stejně dobře jako mně. Nemají-li však tolik štěstí, podlehnou zkáze. Třeba pod chodidly pěších turistů. Nebo pod koly automobilů. A to není vůbec správné. Víte, mám své propisky ráda. Nechci, aby takhle končily. Polámané, nenapravitelně zničené. Je načase chránit propisky. Od dnešního dne budu každou propisku polepovat jmenovečkou – třeba takovou známkou, jako mají pejskové. Pokud najdete opuštěnou propisku, zvedněte ji, prosím, a prohlédněte si ji. Třeba bude mít, chudinka, jméno.

„Ahoj. Jmenuji se Markétka, jsem propiska a patřím Atince. Vrať mne, prosím, na adresu…“

Každá cesta autem mi zvyšuje množství adrenalinu v krvi. Zatím neřídím a také nemohu říci, že bych svému řidiči nevěřila. Naopak, většinou jezdím s tatínkem, který je šoférem opravdu dobrým. Stresuje mne zcela jiný faktor. A tím je (stále se zvyšující) počet nebezpečně bezpečných – a  bezpečně nebezpečných – kloboukových řidičů.

Poznáte je snadno. Jezdí specifickou rychlostí, parkují „s rezervou“(tedy na dvě parkovací místa s jedním autem a zásadně tak, aby vedle nezaparkoval už nikdo jiný), ale hlavně sedí za volantem s kloboukem na hlavě. Zajímavé, že? Nevím proč, každý jiný člověk si sundá čepici, když sedá do auta, ale oni ne. Z nějakého záhadného, blíže neprobádaného důvodu. Nevysmívám se jim kvůli jejich módnímu doplňku – uznejme, alespoň jsou snadno odlišitelní. Ale jejich chování na silnici je nebezpečné.

Řízení automobilu není jednoduché. Je to jako byste se učili nový jazyk. Ovládáte auto, ale musíte si uvědomit, že na silnici nejste sami. Mluvíte s ostatními řidiči, vysíláte signály. Je to také o slušnosti, o tom, zda dodržujete pravidla. Když si řidiči nerozumí, stávají se havárie. A havárie mohou znamenat životy. Stejně jako v běžném světě, i v tom řidičském existují blbci. Piráti, králové silnic… Ale nepíšu pro takové lidi, takoví lidé se nezmění. Kloboukoví řidiči by snad mohli, protože jsou to lidé s určitou inteligencí. Kloboučkáři naopak dodržují předpisy – možná až příliš.

Například: jedete-li po dálnici rychlostí 70 km/h, nemůže vám nikdo nic říci. ALE – stejně jako všechno, i tohle má své ale. Jedete-li po dálnici rychlostí 70 km/h v levém pruhu, je velice pravděpodobné, že za vámi jede někdo rychlostí 110 km/h. A také neporušuje předpis, neboť je v daném úseku povolena rychlost 120 km/h. Výsledkem je značně stresujících 5 vteřin, kdy řidič brzdí a nadává. Vy, jako kloboučkář, se pravděpodobně modlíte. Přitom by stačilo udělat jediné – zrychlit alespoň na 90 km/h a odbočit do pravého pruhu.

Obdobné situace nastávají na okresních silnicích. Jistě, kloboučkáři zpomalí a do zatáček najíždí pěkně zvolna. Což, díky jejich bezpečné stopě v levé části jízdního pruhu, způsobuje malé kolony. Lidé v dopravních zácpách většinou nebývají příliš přívětiví. Vyluzují hluk pomocí klaksonů i vlastních hlasivek, užívají ne příliš milá slova a přehnaně gestikulují. Přijmete-li mé skromné rady – stačí, když dáte možnost k předjíždění všem těm maniakům. Budete-li se držet krajnice, vyhnete se mnohým nepříjemnostem a nadávkám.

Mezi další užitečná pravidla, která značně vylepšují atmosféru během dopravního kolapsu, patří tzv. pravidlo zipu. Studovali jste někdy někdo tuto báječnou vychytávku, jenž značně zvýšila funkčnost a užitečnost oblečení? Na silnici to totiž funguje obdobně. Auta se střídají, jednou zleva, podruhé zprava – to vše urychlí postup všech vozů v jednom pruhu. Odhoďte přesvědčení v přístupu „Já jedu.“

A tak dále. Blbcům, sebevrahům a machýrkům je těžké něco vysvětlovat, ale věřím, že ctihodné hlavinky schované pod nejrůznějšími klobouky si vezmou z mého rozhořčeného projevu alespoň tolik ponaučení, aby neparkovali na nevhodných místech. Mohlo by se stát, že přijdou o svůj klobouk – a o nějaké zuby.