„Šlape, šlape, pořád vytrvale šlape… A! Pozor! Nešlape, protože jede z kopce!“
Aneb sportovní komentátoři – jediný důvod, proč se dívám v televizi na fotbal.Neodmyslitelně patří ke sportovním přenosům, svým nadšeným hlasem vytváří napětí dokonce i u golfu, často přehání, ale sledování tenisu a plážového volejbalu by bez nich nikdy nebylo tak zábavné. Berou na sebe velikou zodpovědnost, protože musí být v každém případě nestranní, ani v těch nejostřejších situacích jim nesmí ujet nadávka a v neposlední řadě – musí být zábavní.

Legraci vytváří občas i neúmyslně. Stačí, když se jim povede obrat jako například „Nedvěd teď vystrčil Ptáčka do útočné formace…“ Já chápu, že některá jména jsou lehce zarážející, ale říci „Za Liberec dnes hraje zoo lajna: Koloušek, Slepička, Papoušek“, to už opravdu zavání průšvihem. Jména jsou velice matoucí. Pamětníci mi dají za pravdu, protože když kdysi kladenský hokejista Vimmer dal gól… Ano, tak to znělo přesně takhle. A tady nejde jen o jména, i když o  zahraničních sportovcích by se dalo povídat ještě dlouho (Davor Šuker – chorvatský fotbalista, Jules Onana – kamerunský fotbalista?, Milorad Mrdak – srbský fotbalista). Nesmím zapomenout zmínit velice oblíbenou hlášku, kterou po vítězství Manfreda Cocota (běžce) na olympiádě, tuším, v Mnichově, pronesl pan Karol Polák. Tehdy s povzdechem zalitoval „Bodaj bychom aj my mali takýchto Cocotov. “ Ale to určitě nebyla náhoda.

Dalším (velice zábavným) průšvihem pro komentátorskou profesi jsou přeřeky. „Odhlavičkoval zády“ by ještě nebylo tak zlé, ale „Neviděl hráče, co mu stál za zády…“ postrádá logiky více, než by bylo vhodné. Klasické výkřiky typu: „A trenér posRal ze střídačky trojici hráčů…“, člověk přestává vnímat raději hned po úvodních vteřinách. Nutno však říci, že sportovní komentátoři si zasouží obdiv. Protože neudělat chybu ve jménech korejských fotbalových reprezentantů, to chce opravdu mnoho úsilí. Však si to najděte, pan Bernatský a pan Svěcený o tom mluvili v nějakém rozhovoru, který mne nadchl tak, že jsem prostě musela sepsat své myšlenkové pochody a podělit se se světem.

Všichni již víme, jak složitou a obětavou práci sportovní komentátoři vykonávají. Myslím si, že jejich nadšené volání a komentování dělá všechno hezčí. Tak si třeba představme, jak by vypadal obraz každodenního života, kdyby byl okořeněn o melodii nadšeného hlasu komentátorova. Stojíte třeba ve frontě, dejme tomu, na poště. „Běží nám pátá minuta a blížíme se pomalu do diskrétní zóny. Ano, už jen dva lidi… A je to tam! Je to tam!“ Paráda. A co třeba závodění na dálnici? „Červený Passat předjíždí v neuvěřitelné rychlosti, 160 km/h! Ano, dostává se do vedení. Zbývají tři kilometry do prvního exitu. Předjíždí modrou Fabii! Dokázal to! Dokázal to!…Ale ne! Tohle je katastrofa! Končí ve svodidlech. Tak tohle je obrovské zklamání.“

Myslím, že jsem dostatečně popsala nezměrnou prospěšnost komentátorů pro běžný chod světa, tak si teď půjdu uvařit kávu a kouknu se na hokej. Ne, že bych byla velká fanynka naší reprezentace, ale vážně se těším na ten nadšený komentář.

Nevím, jak dobře jste na tom s vlastní vůlí vy, nicméně já bych se zabít nedokázala. Asi jsem příliš velký slaboch, mé odhodlání nikdy nedošlo dál než k sebelítosti. Přes to všechno – ano, některé mé úvahy vedly k myšlenkám na sebevraždu. Ostatně tak to většinou u pubertálních ztroskotanců bývá.

Jistě, přemýšlela jsem nad sebevraždami, ale mohu již předem říci, že všechny mé úvahy nakonec vedly pouze k přesvědčení, že existuje milion důvodů, proč to nedělat. Napadlo někdy někoho z vás, jaký šílený nepořádek se s tím nadělá? Kolik lidí to obtěžuje? Jaké je s tím papírování? Co kdybyste zkusili nejdříve myslet na lidi kolem a až poté na to, jak je váš život krutý? Co s tím nadělá chudák pohřebák, když musí uklízet všechnu tu krev po těch, jež se tak ochotně podřezali? Jak on k tomu přijde?

Nabízí se tedy otázka – lze se vůbec zabít tak, aby to neobtěžovalo okolní svět? Aby to nenarušilo jeho chod? Může člověk odejít vlastní cestou aniž by u toho zkřížil cesty ostatních? Pomineme všechny příbuzné, známé a přátele – kdybyste nějaké měli, pravděpodobně byste se nezabíjeli. Ale zkusme si představit následující situaci: chcete se zabít, protože vás život omrzel. Chcete opravdu hodně umřít a chcete to udělat důkladně. Rozhodnete se skočit pod vlak. Velmi efektivní – mimochodem. Jenže vlak je v osm ráno plný nervózních a zaneprázdněných lidí. Každý někam jede. A v tom vlaku shodou náhod cestuje třeba i nějaký nebohý student. Jede asi ke zkoušce, na kterou se učil celou noc. Vlak má dvě hodiny zpoždění, protože museli seškrabat nějakého magora z kolejí. Student přijede pozdě a vyrazí ho ze školy. Výborně. Svou sebevraždou jste zničili život nadějnému lékaři, právníkovi nebo matematikovi. (Ten poslední příklad neberte zase tak moc vážně, všichni víme, jak to s těmi počítálky je.)

Představte si jinou situaci: stále se chcete zabít. Nechcete však působit nepříjemnosti Českým drahám (ne, že by to zpoždění bylo nějak neobvyklé), tak se rozhodnete zabít skokem pod auto. Jasně, hopsněte si pod nějaký fajnový model – třeba pod Land Rover, ať je to pořádně, když už to jednou děláte. Ale toho řidiče kvůli vám zavřou, protože někdo to přece zavinit musel a vy, jakožto mrtvola, budete spíše litováni než obviňováni. Skákání je vůbec idiotský způsob sebevraždy. Neříkám, že si neužijete ten krátký let, ale věřte mi, pak už vám to bude jedno. Jen svědkům to moc jedno nebude. Je to ohavná podívaná. Ani z mostu nedoporučuji skákat, dělá se tím zbytečný svinčík. Obdobně je to s útesy, skalami a paneláky. Prostě – skákání ne.

Dost nepořádku a hluku nadělají i střelné zbraně. Taky je dobré přemýšlet nad ekologickou stránkou věci. Zbraně se musí evidovat. Je s tím dost papírování, takže doporučuji nestřílet se, chráníte naše lesy. Relativně nevinnými se mohou zdát oběšení, udušení a utopení. Ale ty mrtvoly… Viděli jste je někdy? Strašný pohled. Když už zemřít, tak důstojně. Aťo to má nějakou úroveň. Třeba když se otrávíte – to je z vás většinou docela hezká, konzervovaná mrtvola.

Ale také u otravy je nutné myslet na prostředky. Bylo by velice nemilé, kdyby měl nějaké nepříjemnosti výrobce nejrůznějších pilulek, medikamentů, prášků, léčiv, bonbonů, mastiček, čistících prostředků, motorových kapalin, či leštidel na boty. Ono by se tam pak ve složení nebo návodu k použití našlo několik nesrovnalostí a pomocí právních kliček (a obezliček) by to dopadlo nehoráznou mediální ostudou a ohromnou pokutou. Radím vám tedy, vezměte si atlas rostlin, běžte do lesa a natrhejte si třeba směsku konvalinek a rulíku zlomocného. Nebo bolehlav. A vezměte si toho radši víc – pro jistotu. Nikdo není víc za blbce než člověk, který se ani neumí zabít, když už se k tomu jednou odhodlal.

Tak mne napadlo, že by bylo stejně nejlepší, kdybyste si předem vykopali nějakou jámu, lehli si vedle ní a v poklidu si zbaštili salát. To já jen tak – aby s vámi neměli zbytečnou cestu na krchov. Nemyslete si, že jsou z toho všichni odvaření, když se s vámi mají tahat. Všechno stojí čas a peníze. Což mi připomíná – nechte vedle sebe alespoň bůra, ať nepřijde zkrátka ten, co vás bude do té jámy muset zahrabat.

PS: A ať vás ani nenapadne nechat se sežrat. To zvíře by si moc nepochutnalo a stejně by ho utratili. Jako sebevražda je to největší blbost.

Jsem v té životní fázi, jenž mne nutí přemýšlet nad vlastní existencí. Obvykle s tím lidi otravuju jen o narozeninách, ale nemůžu si pomoci. Nějak jsem pozbyla veškerých iluzí o svých schopnostech. Nikdy nebyly nějak úžasné, ale s každou další minutou si připadám jako stále větší idiot. Co se to se mnou děje? Myslím, že otázky jsou zbytečné. Do roka a do dne skončím zle. Budu sedět, cucat si palec a budou mne muset krmit.

Dnes už vím, že neumím kreslit. Moje obrázky začínají u blech (pár puntíků) a končí u hlavonožců (zábavné obrázky nejrůznějších členů rodiny – tzn. hlavička a pět čárek). Zpívám z bezpečnostních důvodů jen ve sprše. Nejsem ani dobrý muzikant. Bez komentáře, to byste museli slyšet. Talent na učení jsem asi také nezískala. Vzhledem k tomu, že ve škole sedím a přemýšlím nad… motýlky a jinými věcmi, tak jistě nebudu studijní typ. Květena v mojí zahradě může volně bujet, ale nějak se jí nechce. Takže na cenu Ivana Vladimiroviče Mičurina to taky nevypadá. Vyšívání je mým úhlavním nepřítelem, pořádek mi nic moc neříká, vařím pouze tak, aby se dalo přežít. Ale pozor! Nic z tohoto výčtu nemá tolik humorných prvků jako moje sportovní výkony.

Sportovní nadání mne minulo velkým obloukem a (bohužel musím přiznat) s lehkým odstupem se mi vysmívá. Při běhání se mi kříží kolena, zakopávám o vlastní prsty, zelenám a zvracím. Jistě, některé věci se asi dají natrénovat, ale věřte mi, pro někoho je pohyb vlastního těla přímo hrozbou. V míčových sportech vynikám především svou nebezpečností a schopností trefit cokoli, co je jako terč nejméně vhodné. Například profesor tělocviku nebo maminčina oblíbená azalka. Dále mezi mé „oblíbené“ patří i sporty, při kterých je nutno držet náčiní v rukou. Třeba tenis, badminton, sqash, či všemi oblíbený florbal. V takových případech je nutno odstoupit ode mne na větší vzdálenost, neboť dosáhnu do úctyhodných zeměpisných šířek a délek. Se sportem také souvisí tanec, který navíc obsahuje i nějakou tu hudbu, což násobí mou neschopnost dvěmi – ve výsledku je to prostě katastrofa, i když bych mohla říci, že mne to baví.

Dále nezvládám banální činnosti v podobě sčítání, odčítání, násobení, dělení, krácení, rýsování, odmocnění, umocnění, odlogaritmování, a tak dále, a tak dále. Jediné, co zvládám, je dělení nulou – a to mi zakázali. Prostě a jednoduše řečeno – nehodím se k ničemu. Pravděpodobně si koupím razítko za dvě pětky a půjdu si sednout na obecní úřad. Můj nudný život, tak precizně oproštěný od všeho talentu, bude konečně naplněn.

Růžová, žlutá, oranžová, modrá, zelená. Pomerančová, citronová, kiwi, modrá laguna, multivitamín, malina, jahoda, ananas. Byla jsem nakupovat v supermarketu. A prošla jsem se uličkou nápojů. Překvapilo mne, jak neuvěřitelnou škálou barev oplývají nápoje nejmenovaných firem. Mňam.

I Limonádový Joe by se divil, protože ani ta jeho slavná Kolaloka nedosahuje tak neuvěřitelných odstínů duhy jako limonády za tři koruny! Ale uznávám, nemohu hanit něco, co jsem nikdy neokusila. Proto jsem se rozhodla, jako reportér, vychutnat si požitek z tak úchvatného moku na vlastní jazyk. Vybrala jsem si tu nejkrásnější ze všech barviček, žlutou. Koupila jsem si hned dvoulitrovou láhev citronové limonády. Mňam.

Pravdou však je, že sycená břečka, která obsahovala snad všechny umělá sladidla světa, chutnala mnohem hůř než vypadala. Chemická příchuť nemilosrdně zaplavovala mé nebohé chuťové buňky a vkrádala se mi do paměti. Mohu s jistotou říci, že na ni nezapomenu. A tím to jen začalo. Nesmím zapomenout zmínit oxid uhličitý! Mňam.

Štiplavé protivné bublinky mi vehnaly slzy do očí. Nutila jsem se polknout a neplivat, ale věřte mi, bylo to těžší než kdy dřív. Jeden doušek prostě stačil. A pak jsem se podívala na složení. Množství éček mne uvedlo přímo do extáze. Samé umělé sladidlo, a když ne, tak alespoň emulgátory, stabilizátory, konzervanty, aroma a jiná svinstva. A to mi vehnalo slzy do očí podruhé. A našla jsem si na internetu odkaz. Jen se podívejte, kolik je toho už i v ČR zakázáno! Mňam.

Produkt, jenž je s největší pravděpodobností paskvilem z chemických závodů Juraje Dimitriho, považuji za svých nejhůř utracených šest korun v životě. 1,9 litru jedovatě žluté tekutiny putovalo do výlevky. Do té samé pet lahve jsem si napustila vodu z kohoutku a užívala jsem si její lahodnou železitě-trubkovitou chuť. Však je stejná jako ta z pet lahví. Mňam!

Prostě mi došla slova. A tak bych ukončila svůj výzkum radostným parafrázováním slavné Nohavicovy písně: Pijte vodu a nepijte limonádu!

Týdy dý dy dý dá dááá!

A máme tady teploučko, pěkně nám začínají zase třicítky! Na koupaliště si asi ještě nevyrazíme, ale ochlazení v podobě sladké mražené hmoty, jenž tak krásně teče na ruce, oblečení a všechno kolem, si můžeme vychutnat třebas hned!

Týdy dý dy dý dá dááá!

Hned? A nemá to háček? Co když zrovna nemáme mrazák zásobovaný zmrzlinovými dorty, ledňáčky a nanuky?

Týdy dý dy dý dá dááá!

V době rané éry mého dětství (což mimochodem není tak dávno, jak se jistě domníváte) jezdívalo po naší ulici zmrzlinářské auto. Úžasná záležitost, mimochodem. Všechny děti, když slyšely příšernou znělku, jenž se nedá přeslechnout, vyprosily od maminek, tatínků, babiček, dědečků a starších sourozenců pár korun. A pak běžely seč jim síly stačily, aby byly u zmrzlináře první. Jistě, nanuky byly předražené – a úplně stejné jako ty ze supermarketu. Ale šlo o ten pocit. Být první v řadě. Dostat ledňáka nebo kornoutek do ruky přímo z chladícího boxu. Mne také bavilo sledovat, jak zmrzlinář otevírá box, který se mezitím zaplňuje mlžným oblakem. Vypadal jako kouzelník, který tahá něco tajemného z klobouku.

Týdy dý dy dý dá dááá!

Dětství pominulo stejně jako moje láska ke zmrzlině. Upřímně, poslední dobou tuhle sladkou lepkavost nevyhledávám. Nedávno jsem však vyrazila na procházku se svými mladšími bratříčky, kteří chovají ke zmrzlině lásku mnohonásobně větší než k túrám po okolí. Jistě, našim cílem byla cukrárna. Bohužel, je to docela daleko. Tak se mi zastesklo po zmrzlinářských autech. Kde jen jsou?

Týdy dý dy dý dá dááá!

Ticho v naší ulici mne znepokojuje. Již dlouho jsem neslyšela znělku zmrzlinářského auta. Proč nejede? Najednou mi chybí něco, co jsem tak dlouho považovala za samozřejmé. Jako když ztratíte oblíbenou hračku. Jako když musíte vyhodit plyšáka, který s vámi celé roky spal v posteli, ale teď už je starý a roztrhaný. Nejsem dítě, ale to přece neznamená konec pro zmrzlinářská auta. Snad nějaké uvidíte dřív než já. Snad jsem slepá.

Týdy dý dy dý dá dááá???

Možná až zase jednou zahlédnu zmrzlinářské auto, bojím se, že mne to přinutí rozběhnout se (což nikdy nedělám) a mávat. Tak jako dřív.