Malé a unavené kotě schoulené do klubíčka na teplém klíně svého majitele si tichounce přede. Tak to jsem já. To jsem já, když se se mnou pěkně zachází. Přenechána do dobrých rukou, teď mám i já svého majitele. Skutečně mne rozmazluje jako koťátko. A já to mám ráda, mně se to líbí! Mrůůů… =^.^=

Jsem sice moc náročné kotě, ale nepotřebuji ani krmit, ani koupat, ani pilovat drápky, ani si brousit zoubky (však já přece nekoušu!), ani hrát si s klubíčkem. Mně stačí pořádně šublat.Pěkně od hlavy až po kotníky. Že se ptáte: „Co to je?“ Já jsem se ještě nezbláznila. A moji milí z Drnovic a Vyškova mi jistě rozumí. Šublání je totiž fajn.

Ve slovníku nehledejte, takové slovo tam naleznete jen těžko. O jeho vzniku a historii toho moc nevím, slyšela jsem jej totiž jen z úst několika svých příbuzných. Nezaměňujte si je se slovy podobnými, protože s nimi nemá nic společného. Šudlé (hadrem drhni), šuké (hledej v domě, uklízej) se sice foneticky dá jednoduše zaměnit. Ale šublání je jen jedno. Chcete zkusit hádat? Máte poslední šanci, v příštích větách to prozradím! :) Máte svůj tip? Šublají se koťata, štěňata, miminka a Atinka. Šublání je totiž takové to příjemné šimrání, lechtání a jemňounké škrábání. Třeba na zádech nebo na zátylku. A teď jste se jistě ťukli do čela. No jistě, co jiného by to bylo, tohle šublání?

Asi nejsem sama, komu se to líbí, že ne? A takovým šubláním (třeba i vzájemným) se dá krásně zpříjemnit mnoho nudných činností. Dlouhá cesta autobusem či autem (řidič se nepočítá!), čtení povinné literatury, nějaký ten filmový večer či usínání. Šublání je jednoduchá činnost, kterou od pravěku provozují generace lidí i zvířat (vzpomeňte si na naše předky, na opice), jen se o něm málo – či snad vůbec – nemluví. Ale co o tom taky chcete pořád říkat? Prostě to dělejte. Projevíte tím i krásnou náklonnost a možná, možná i lásku.

Jasně, inspiraci hledám všude. A tak se bez komentáře neobejde ani moje cesta do Trigy. Vlastně Domu barev, chcete-li. Malujeme a mně se všechny ty vzorníky už týden míhají před očima. Svět dostal zcela jinou tvář, nic není obyčejné. Všechno má svou barvu a své přesné číslo. Každá věc se dá zařadit. I ten nejjemnější odstín má své pojmenování a kartičku. Připadám si jako Alenka – ovšem se stříkanci barvy na tváři a typickým zápachem čerstvé barvy a ředidla kolem sebe.

A já mám barvy tuze ráda. To víte, každá něco znamená. Odborníci vám je jistě svedou popsat lépe, přesněji a na základě dlouhaletého výzkumu, ale každý si musí k barvičkám přiřadit symbol svůj. Třeba na základě zkušeností, vzpomínek z dětství nebo jen prostého citu. Já takovými city hojně oplývám a dnes se s vámi o své představy, vzpomínky a sympatie podělím. Vy se mnou pravděpodobně nebudete souhlasit, ale musíte uznat, že pro každého z vás se najde nějaká maličkost, která se vám společně s barvou vybaví.

Červená. Krev, vášeň a křik. Výstraha. Znamení nebezpečí. Jako by říkala „Dej si pozor, teď se stane něco neobvyklého!“ Neznamená vždy zkázu nebo zlo – také je znamením vášně a lásky. Citu tak hlubokého, že se stává nepopsatelným. Takový cit popíše dokonale jen červená. Rudá či karmínová? Růže, které mi nosí můj milý. Cihlová, jahodová. Šaty tanečnic flamenca. Napětí. Elegance. Tango. Jako malá jsem červenou nenáviděla. Teď si s oblibou prohlížím rudou rtěnku.

Oranžová. Veselí, energie a smích. Šťavnatý vyzrálý pomeranč. (Což je možná trošičku zarážející a směšné… Asi mám hlad.) Hojnost, úroda. Padající listí, pozdné léto – předzvěst podzimu. Teplo ohně, plamen svíčky. Přátelství. Důvěra a sebevědomí. Bohatství. Splněné tužby. Naplnění očekávání. Tulipány. Holandsko. Rozvernost a hravost. A také jeden rozverný a hravý člověk, který mi připomíná oranžovou stejně jako hravý tanec jive. Happy je radost – a oranžová.

Žlutá. Slunce, náboj a otevřenost. Činorodá energie. Povzbuzení. Svěží citronáda. Můj pokoj. Slunečnice. Sláma a léto. Žně. Žlutou si spojím s dobře odvedenou prací, quickstepem i svými šifonovými šaty. Moje nejoblíbenější barva mne naplňuje pocitem jistoty. Mnohem více se mi líbí žluté věci, protože mi připadají milejší a známější. Veselá a energická sluníčková barva je pro mne lékem, který dostane mé podvědomí do stavu dokonalé harmonie těla a myšlenek. Všechno je méně odpudivé. Žlutá je pro mne stejně životadárná jako sluneční paprsky. Jistě je také barvou žluče, závisti a žárlivosti, ale to ke mně patří stejně jako dlouhé vlasy a růžové pončo. Ano, žárlím. A velmi. I to je žlutá.

Zelená. Klid, relaxace a harmonie. Chlorofyl. Spojení s přírodou. Nový život. Jaro. Obnova. Naděje na uzdravení. Špenát. Klidná melodie zahraná na violu. Poznání. Odpočinek. Meditace a rozmluva. Vytváření cílů a hranic. Schopnost naslouchat a porozumět. Bezpečí, které dovolí člověku klidně spát. Ticho. Les a rozkvetlá louka. Pomalý waltz. Třetí z mých nejoblíbenějších barev pro mne zanemná především překrásné panoráma čisté přírody. Díky zelené chápu nutnost přeměny, vidím růst a vývoj. Zelená je důležitou barvou bez níž by svět nedokázal existovat.

Růžová. Holčičky, Barbie (pravá od Mattela i falešná od strýčka Čonga) a cukr. Moje první žvýkačka (Orbitka pro děti)! Miminkovské slečny s dudlíčky. Jahodový milkshake. A tanec? Makarena. Ano, a Paris Hilton. Fuj, hnus a… trička metrosexuálů.

Fialová. Elegance, noblesa a tajemno. Ani růžová, ani červená, ani modrá. Pěkná barva. Ráda ji přivítám v šatníku, hodí se téměř kamkoliv. Vůně fialek. Fialová skrývá všechno nejlepší z červené – vášeň, tajemno, erotiku – a modré – klid eleganci, rozvahu. Ředí úřeslazenost růžové na přijatelnou hladinu cukru i pro diabetika. Podávaná v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Fialovou si na parketu spojuji se zoukem, protože má také to nejlepší z červené i modré.

A modrá? Modrá je dobrá. Pro mne až příliš. Pro mne je jen jediným symbolem. Vybavím si košili…

Tak mne napadá, že šedivý a nebarevný svět by nestál za pohled. Vezmu si pastelky a vybarvím si noviny. Nic není jen černé nebo bílé. (Omlouvám se tučňákům, ledním medvědům, zebrám, přechodům a notovým zápisům.) Dejte životu tu svou barvu. Svět bude hezčí. Pro všechny.

Dnes je pro mne významný den. Mám totiž výročí. Jen nevím, jestli je to tragická či skvělá událost. Budeme jí prostě jen říkat Velká. A s velkým V. Protože byla přímo obrovská. Gigantická. Masivní. Nepřekonatelná. Nekonečná. No… to stačí. Prostě to bylo Velké.

A já nevím, jestli toho mám litovat nebo ne. Jistě, mrzí mne to. A moc. Na druhou stranu mi takový trapas přinesl ponaučení, které má cenu zlata. Asi nejen pro mne. V tu osudnou chvíli to však bylo nesmírně vážné. Ranilo to člověka, na kterém mi záleželo víc než na mém vlastním životě a  ukázalo to, že jsem neschopná a nemožná. Ponížila jsem sama sebe před sebou samou i před svým světem. Ponížení bych ustála, ale nesnesu pomyšlení na to, že jsem způsobila někomu obrovské trápení, obrovskou bolest.

Už je to rok, ale stále mne to trápí. Vím, že jsem to nikdy tomu člověku nedokázala ani z desetiny vynahradit. Myslím, že tento můj ohromný přešlap byl první kostičkou, která spustila domino efekt. A po nějaké době spadla i ta poslední. Už se nedá nic dělat. Que será, será? Asi ano. Příště už bych snad stejnou chybu neudělala. Možná – možná ne. Nechci nad tím dále přemítat, ale občas mi to vyvstane na mysl. A pak je zle.

Víte, všechno se děje z nějakého důvodu. Někdo tomu říká osud, někdo té záhadné síle dává jména nejrůznějších božstev. Ať už je to jakkoliv, asi bychom se měli naučit přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Zkusím tak učinit i v tomto případě. A radím vám, aby vaše cesty vedly mým směrem. Čím větší chybu uděláte, tím víc se  budete cítit provinile. To je běžné. Jen musíme počkat do chvíle, kdy nalezneme útěchu v něčem, co díky chybě vznikne. Ať už je to nová příleřitost nebo jen poučení. A tím se zmírní i bolest z provinění. Snad se oslabí natolik, že zmizí.

Svou chybu už nikdy nenapravím. Ba co víc, nikdy ji nedokážu ani vynahradit. Už nebudu mít příležitost. Snad se něco změní pokud někdy dokážu přijmout ponaučení a pokoru. Je mi to líto. Ale to je to jediné, co mi zbylo. Lítost.

Vím, že mi nikdy nedokážeš odpustit, i když tvrdíš, že jsi mi to už dávno prominul. Mrzí mne to a… Omlouvám se… Ale to už nic nezmění…

„Aničko, ty píšeš?“ „Ano.“ „A co píšeš?“ „Ale… to já jen tak… asi povídku.“ „A proč píšeš? Ty chceš být slavná?“

V očích toho nesnesitelně hlučného, nesnesitelněji zlobivého a nejnesnesitelněji zvídavého dítěte byla prostá otázka. Jenže já nedokázala odpovědět. Představa slávy… Hm… Co to vlastně je? Skořápka, obal? Štempl, nálepka, převlek? Já… nevím. A nevím, co si o slávě myslet. Kdybych snad byla slavná – byla bych zároveň i jiná?

Být slavným je jako droga. Ovlivňuje to člověka, ošklivě si s ním pohrává. Možná i vinou popularity se povaha osoby mění. Nejspíš by bylo hodně zajímavé sledovat hvězdy a hvězdičky mimo veřejné nebe. Asi bychom se hodně divili. Neříkám, že všechny celebrity se přetvařují nebo hrají své naučené role. Většina ale podlehne obrovskému psychickému tlaku. Píši jen jako pozorovatel, avšak velké peníze a malá sebeúcta udělají hodně s každým. Vídáme to často. Končí to alkoholem, drogami a karikaturou, která je ve výsledku výsměchem pro nás všechny, „obyčejné lidi“.

Promenádovat se na večírcích, společenských událostech a rautech? Tam se nehodím. Vídat sebe sama v novinách, časopisech, televizi, bulváru? Stačí mi zrcadlo. A ani tam se vidět nepotřebuji. Nechat se zastavovat lidmi na ulici jen tak pro nic za nic? Směšné. Být otravována a pronásledována reportéry, fotografy a úchyláky? Otravné. Tohle je ta sláva? Díky, nechci.

Jistě – popularita je i o jiných věcech. Třeba bych mohla něco změnit. Udělat něco skutečně významného. Zjednodušeně řečeno – proslavit se svými činy, nikoli svou personou. Je jednodušší bojovat, když máte zbraně. I kdybyste měli jen jednu jedinou – svou osobu. Je to asi naivní idea, ale moc bych si přála udělat něco, co tu po mně zůstane. Nechci, aby si každý pamatoval, že jsem tvůrcem já. Byl by to můj němý odkaz. Aby byl svět zase o trošičku lepší. Možná také proto píšu. Nechci slávu. Chci lepší svět.

Suma summarum: nevím, jestli mi za to stojí. Píšu, abych ukázala svět jinýma očima. Těma mýma. Chci, aby se kolem sebe ostatní rozhlédli. A proto tvořím. Pokud skutečně budu jednou psát alespoň tak dobře, aby mne někdo četl, a stanu se slavnou, chci být zároveň rozumná. Vím, že je to takové zbožné a nesplnitelné přání. Moudrá nebudu nikdy, s tím jsem se smířila. Ale nechci být slavná, hloupá a k smíchu. Jako Ivetka Bartošová, Paris Hilton a spol.

Musím se pochlubit. Možná jste již zaznamenali mou povídku „Chtít letět ke slunci“, která je i zde, na tomto blogu. Proč ji zmiňuji? Protože mohu s radostí oznámit, že mi přinesla vítězství v literární soutěži Šuplík fantasie. Vyhlásila ji Střední škola KNIH a více se můžete dozvědět na webu.

Vyhlášení probíhlo v knihkupectví Academia poněkud netradičním způsobem, což ještě prohloubilo kouzlo celé té neuvěřitelné události. Když došlo na samotné vyhlášní jmen osmi finalistů, zmocnilo se mne takové překvapení, že jsem nedokázala zpočátku uvěřit, že jsem skutečně mezi nimi. Ještě větší převapení mne téměř ochromilo, když jsem mezi nimi zůstala poslední. Přála bych každému zažít ten pocit při potlesku. Jsem ráda, když někdo ocení mou práci. Jsem ráda, když mohu psát něco, v čem alespoň jeden jediný člověk najde zalíbení. Dává to mému psaní smysl. Navíc byla moje povídka po vyhlášení čtena, což mne dojalo. Ta slova působila úplně jiným, novým dojmem. Skoro jako bych tu povídku ani nepsala já.

A ceny? Nový tablet, ze kterého vám právě píši a autorské čtení v Ostravě. Chcete-li si mne poslechnout, 16. 6. ve 13:00 na 2. Letním knižním veletrhu na výstavišti Černá louka budete mít jedinečnou příležitost. Součástí mé výhry byl také článek v Mladé frontě Dnes (7.6. 2012), takové malé interwiew s fotkou. Což mě dostalo do velmi zábavné situace. Rozhodli jsme se s mým milovaným doprovodem, že si raději seženeme lístky na autobus do Ostravy s dostatečným předstihem, a tak jsme si jednoduše zašli pro rezervaci již den po vyhlášení. Slečna za přepážkou si mne prohlédla, vydala nám lístky a zeptala se na otázku, kterou asi běžně pokládá každému. ,,Budete chtít i zpáteční?“ Protože jsem nevěděla, který čas odjezdu se nám bude hodit nejlépe, tak jsem se prostě otočila na Pavla: ,,Jak dlouho to tak můžu číst?“ Pavel pokrčil rameny, ale slečna za přepážkou se ozvala ,,Jé, vy jste ta vítězka nějaké té literární soutěže? Vy jste byla dneska v novinách! Gratuluji!“ Úsměvné.

Což mi připomíná, že jsem během své závěrečné řeči nestihla poděkovat všem, kteří mi v psaní pomohli. Mamince za to, že dokázala přečíst všechny ty mé nesmysly a ještě u toho vařit. Tatínkovi za to, že si k mým nesmyslům našel cestu, přestože to není jeho šálek kávy. Ani krígl piva. Sestře za to, že neposlouchala hudbu, aby se alespoň dvě hodiny denně dalo psát. Babičce a dědovi za to, že měli pochopení. Paní profesorce češtiny, která by určitě nechtěla býti jmenována, za to, že mne podpořila. Vláďovi za to, že mne donutil. Střední škole KNIH za to, že mi umožnila se zúčastnit. Happymu za to, že to snad vážně četl a možná i ocenil. Třídnímu profesorovi matematiky, který mi snad odpustí, že jsem dala přednost příběhu Čong Wa-lin před logaritmickými rovnicemi. Richardovi, tedy mému kocourovi, za to, že mi zahříval nohy. A konečně, ale rozhodně ne nakonec, Tobě, můj milý, za to, že jsi to se mnou vydržel a také za to, že jsi mi byl inspirací a oporou.