[Tu dů list]

Našla jsem novou taktiku v boji se svou leností a neschopností. Stále trpím tím, že za den zvládnu strašně málo práce a vykonám málo činností. Tak jsem si pořídila deníček. Stejný jako ten malý červený (spisovatelský), jen tenhle má na přebale fotku roztomilého koťátka. To aby mi všechny ty činnosti v něm poznamenané nepřipadaly tak nudné a odporné. Rozhodla jsem se napsat si seznam činností, které chci následujícího dne provést. Může vypadat asi takto:

  • vstát z postele
  • opsat noty do souboru
  • naučit se skladby do souboru
  • přehrát si sóla
  • naučit se slovíčka do němčiny
  • udělat úkol do češtiny
  • přečíst 50 stránek Zločinu a trestu
  • vysát koberec v obýváku
  • umýt podlahu v předsíni
  • podílet se na přípravě oběda
  • posilovat záda
  • okopat záhon rajčat
  • upravit si obočí
  • zalít květiny
  • napsat na bloque

Ovšem to bych nebyla já, abych jaksi nepodváděla. Připisuji si na seznam činnosti, které tam sice ráno nebyly, ale já je zvládla udělat. Takže výsledný seznam vypadá nějak takto:

  • vstát z postele
  • opsat noty do souboru
  • naučit se skladby do souboru
  • přehrát si sóla
  • naučit se slovíčka do němčiny
  • udělat úkol do češtiny
  • přečíst 50 stránek Zločinu a trestu
  • vysát koberec v obýváku
  • umýt podlahu v předsíni
  • podílet se na přípravě oběda
  • posilovat záda
  • upravit si obočí
  • okopat záhon rajčat
  • zalít květiny
  • napsat na bloque
  • nasnídat se
  • vyhnat sousedovu kočku z kompostu
  • utřít rozlité mléko
  • pověsit prádlo
  • oběhnout výprodeje
  • telefon s kamarádkou
  • film se ségrou
  • jít spát

A musím uznat, že večer jsem velice spokojená. Vždyť jsem toho tolik stihla! A všechny nezaškrtnuté povinnosti přechází na další den. Nic se neděje – co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří. Získáš tak dva dny volna.

Hypochondrie

Dnes ráno jsem na své tváři objevila nový flíček. Není nijak výrazný. Na první pohled v šeru koupelny nebyl skoro vidět. Při podrobnějším prozkoumání pokožky jsem však tuto abnomalitu nemohla nechat bez povšimnutí. Protože se jedná o něco naprosto unikátního, rozhodla jsem se poradit se svým Domácím lékařem od A do Z. (Encyklopedie je to vskutku úctyhodná. Čtyři díly čítající dohromady téměř 1200 stran zabírají v knihovně celou polici.) Diagnóza je vskutku děsivá. Poté, co jsem si prošla ještě čtyři internetové poradny, není pochyb. Vyléčí mne pravděpodobně jen velice nákladná argentinská antibiotika. Pochopitelně na předpis. Což mne konečně přivádí k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit původně. Hledám dermatologa.

Jsem člověk prolezlý chorobami. Vrozenými, dědičnými, získanými, způsobenými špatným životním stylem a také těmi, které chytíte ze špatného životního prostředí. Kdybyste si přečetli všechny moje lékařské zprávy, mysleli byste si, že jsem už dávno mrtvá. Přitom mi toho v životě tak moc nebylo. Neměla jsem ani jedinou zlomeninu (ťuk ťuk, musím to zaklepat na dřevo) a nejhorší nemocí, kterou jsem kdy měla byly snad neštovice – a to si je prosím skoro ani nepamatuji. Nemohu říci, že by moje maminka byla přecitlivělá a příliš opatrná, to vůbec ne. Jako zdravotní pracovník řeší nemoci („To je jen viróza, dej si Paralen a lehni si. Stejně nejvíc pomůže se pořádně vyspat.“), bolesti („Co? Zase hlava? Vem si Ibalgin nebo Brufen z krabice.“) a rány („To je dobrý, dáme na to flastr… I když, je to docela hluboký, udělám ti tam dvě mašličky.“) bez nějakých velkých cavyků, jednoduše a svérázně. Jsem moc ráda, že mne pokaždé netahá k doktorovi, protože už tak jich mám víc než dost.

Mám svého pediatra (hele, nesmějte se – už jenom rok), dentistu, ortodontistku, kardiologa, ortopeda, rehabilitační asistentku, pneumologa (ačkoli to zní velice vtipně, tento člověk nemá nic společného s pneumatikami, nýbrž je to lékař, který se šťourá v plicích), alergologa, imunoložku, neurologa, gynekoložku a toho doktora, co má potřebu koukat mi do krku, nosu a ucha, jenže nevím, jak ho nazvat. Otorhinolaringolog zní… přinejmenším nevyslovitelně. Stejně je to jen specializovaný chirurg – a chirurg je v podstatě řezník. Jen má nanicovatější sekáček.
Celý tento výčet je děsivý. A to se k nim přidá ještě dermatolog! Když to všechno sečtu, nestačím se divit, jak příšerný jsem hypochondr. Nebo jej ze mne dělají doktoři sami? Celý rok mne nic netrápí ani nebolí – ale sotva vkročím do ordinace, okamžitě jevím jasné příznaky smrtelných chorob. Děsivé.

Zatím mi dobře slouží oči, ale předpokládám, že na příští preventivní prohlídce se zjistí, že jsem na jedno oko slepá a to druhé má přinejmenším šedý zákal. Taky mi najdou cukrovku (dědičně, po pradědečkovi). Mohla bych jim říct, že když už budou v tom testování, ať mne raději naočkují proti malárii – nikdy nevíte, kdy se setkáte s tropickým hmyzem v našich zeměpisných šířkách.
Abych nezdržovala svými problémy (taky bych měla udržet nějaká lékařská tajemství, přece jen jsem stále jen pacient), zkrátím to. Ke všem těm lékařům se nakonec přidá jediný, kterého budu po všech těch zázračných léčbách skutečně potřebovat: psychiatr. Někdy je prostě lepší k doktorovi vůbec nechodit.

Naturalia non sunt turpia

,,Přirozené nemůže být neslušné.“

Tento latinský výrok mne praštil do očí nedávno v nějaké knize. Už přesně nevím ve které, ale citát mé myšlenky neopustil. I když jsem člověk moderní, zbavený mnoha předsudků, schopný bavit se o leckterých dříve přísně tabuizovaných tématech, tohle mne velice zaráží. Každý z nás si jistě dovede ihned na místě vybavit desítky činností, věcí a aktů, které jsou člověku velice přirozené, avšak je naprosto nepřijatelné, aby byly vystavovány na odiv veřejnosti. Mluvím především o takových věcech, které třeba děláme běžně, ale nikdy v životě bychom je nebyli schopní učinit jinde než právě v soukromí míst k nim určených.

Nemusíte si hned vybavovat nějaké super-příšerné a mega-nemravné orgie (ať už sexuální či jiné). Ale takové běžné převlékání, které provozujeme několikrát denně, je sice naprosto přirozené, avšak když se někdo rozhodne převléknout například na koupališti aniž by zavítal do převlékárny nebo alespoň na toaletu, setkává se v mnoha případech s pohoršenými výrazy a odvrácenými tvářemi. Matky zakrývají svým dětem oči, přestože přirozená lidská nahota by podle latinského citátu z antického období neměla nikoho pohoršovat, neměla by být neslušná. Starověcí Řekové a Římané se nedívali na lidskou nahotu jako na něco zakázaného nebo snad odporného. Ne. Byla to ta nejobyčejnější a nejpřirozenější věc na světě. Obdivovali lidské tělo takové, jaké skutečně bylo. Krása a dokonalost lidského měla také co do činění s myšlenkou Olympijských her – které se těší velké oblibě i dnes. Proto se přímo nabízí otázka: Kam zmizela přirozenost přirození?

Velký přelom bezpochyby nastal s šířením křesťanské víry. Možná bude můj následující proslov znít zaujatě a protikřesťansky, ale tak to vůbec není. Neodsuzuji víru a už vůbec bych si nedovolila odsoudit Boha. Neříkám, že křesťanství, které přineslo sexuální zdrženlivost a pojem cudnosti, je špatné. Ale církev zcela nesmyslně vytvořila něco pro mne naprosto nepochopitelného: celibát. Jen proto, aby se nedělil a nezužoval majetek církve, je omezována přirozenost lidských bytostí (kněží). Samozřejmě namítnete, že do toho jdou dobrovolně. Ale nemuseli by chodit do ničeho dobrovolně, kdyby na světě neexistovaly nesmysly a zbytečnosti. Nahota, sexuální pudy i sex samotný jsou věci přirozené. Cokoli, co člověk či společnost násilím podniká proti nim, je uměle nastavené, vytvořené a můžeme si za to sami.

A jak se k tomu tedy vyjádřím já? Nejsem proti nahotě, ale svlékat se nehodlám. Lidská přirozenost (se všemi svými pudy) je na světě mnohem déle než zákony, vyhlášky a nařízení. Přesto si však myslím, že nastavená laťka morálky je na místě. A záleží už na určitých společenstvích, státech, národech, obcích, rodinách i jednotlivcích, jak vyskokou si ji nastaví. A to se týká i náboženství. Křesťanství především, protože to je také základem kultury, ve které dnes žijeme my. Můj osobní návrh je jednoduchý: dejme člověku na výběr. Pokud tedy někdo necítí ostych, když se převléká na veřejnosti, nepohorší mne to. Nevadí-li to dotyčnému naháčovi, nevadí to ani mně. Nedívejme se na takového člověka jako na ,,exhibicionistu, sprosťáka, úchyla…“ a tak dále, a tak dále. Mně dejte možnost, abych se mohla převléknout v soukromí, v prázdné šatně – tam, kde jsem jen já a moje nahota. Přirozenost je jen tak neslušná, za jak neslušnou se rozhodneme ji považovat.

První, poslední

Je hodně věcí, které někdy začínají a někdy prostě končí. Když něco začíná, je to většinou radost – když něco končí je to smutná událost. Ostatně i sám život přece začíná narozením a končí smrtí. Ale o takových událostech já tu teď mluvit nechci. Zmíním se o zážitku mnohem intenzivnějším, neboť mne potkal nedávno, ale přetrvává v mé mysli (a na mých rtech) ještě teď. Proč na rtech? Protože, a to už jistě tušíte, budu mluvit o polibku.

Proč se líbáme? Takovou otázkou se zabývají mudrcové, vědci i teenageři již několik staletí. Odpovědi se však stále liší. Jsou sporné a spekulativní – prostě nedávají dostatečně hodnotné vysvětlení tohoto (nejen lidského) chování. K teorii, kterou prosazoval Sigmund Freud, se přikláním i já. Freud a jeho následovníci v podstatě tvrdí, že líbání v nás vzbuzuje stejné pocity, jaké jsme prožívali v nejranějším dětství při kojení. K tak silnému zážitku se pak velice rádi opět vracíme. Jestli vás zajímají jakékoli jiné teorie, zadejte si do vyhledávače hesla „líbání“ nebo „polibek“ a můžete si projít stovky stránek, které se tímto tématem zabývají. Najdete tam pravděpodobně i videa, fotky slavných polibků (vzpomeňte si na Titanic!) a nejrůznější líbací techniky. O polibcích bylo napsáno mnoho knih, které obsahují také návody na „správné“ líbání. Kdybyste si nějakou z nich v  knihovně vypůjčili, zjistíte, že je to věda.

Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem se v rámci dospívání rozhodla v tomto umění vzdělat. Zašla jsem do knihovny, půjčila si dvě knihy a doma si je důkladně prostudovala. Po prvních deseti stránkách jsem se zařekla, že nikdy v životě nebudu dělat něco tak hnusného. Všechny ty výměny tekutin… Strašné. A strašidelné. Když se mi to o několik měsíců později rozleželo v hlavě, tak jsem se rozhodla, že tomu přece jen dám šanci. A pak nastaly všechny ty obavy, které vyústily v jedno jediné: „Já to nezvládnu. Já to neumím.“ Tehdy jsem ještě nevěděla to, co vím dnes. Líbání je přirozená činnost a nelze ji udělat špatně. Pokud polibek aktérům nevyhovuje znamená to jen, že si ti dva konkrétní lidé nesedí. Pak by měli přemýšlet jestli jde jen o polibek.
To by bylo z vědecko-technické osvěty vše, nechci činit nějaké dlouhé přednášky, protože jediné, co jsem chtěla připomenout, je čistá krása polibku.

Pro každého je úplně první polibek asi jen jeden. Někdo na něj vzpomíná rád a s nostalgií, někdo se na něj snaží zapomenout. Ale každý polibek je jiný, a proto můžeme říci, že prvních polibků je víc. Možná se na světě najde několik málo lidí, kteří mají ten svůj první a jediný polibek. Ale to jsou opravdové výjimky. A teď se každý z nás může zamyslet nad těmi svými prvními polibky. Jaký by vlastně měl takový první polibek být? To je jednoduché. Ucítíte, že je jedinečný. Zůstane ve vás ještě hodně dlouho poté, co se rty oddělí. A nemusí to být nutně tím, že je s jiným člověkem. Nemusím to už více popisovat, vím, že mi rozumíte. Dám vám pár minut abyste mohli nerušeně vzpomínat než budete číst dál.

Stejné kouzlo jako polibky první mají i ty poslední. Někdy víte, že je poslední, jenže někdy to ani netušíte. Takový polibek už prostě nejde smazat z mysli. Zůstává jako poslední rozloučení… Ale i když víte, že je poslední, prostě se ho nedokážete zbavit. A právě takový jsem nedávno zažila. Poslední na hodně dlouhou dobu. Víte, takovým polibkem řeknete tisíce slov během několika vteřin. Ačkoli ten můj poslední polibek byl ve spěchu, řekl všechno, co jsem potřebovala vědět.

Ať už má líbání jakoukoli příčinu, bylo, je a bude vždy krásné. Je to jen další způsob, jakým můžete říci svým nejmilovanějším všechno. I pusinka na tvář, kterou dává školáček mamince každé ráno než odejde do třídy, je důležitou součástí každodenního soužití lidí v jedné rodině. Na polibky se nesmí zapomínat. A už vůbec se nesmí brát na lehkou váhu. Ostatně o polibcích se nemá mluvit, protože stejně nikdy neřeknete tolik, co byste řekli jedinou pusinkou. A tu vám teď posílám. :-*


Doporučuji navštívit stránku www.libani.cz
Je to… poučné asi ne, ale zábavné určitě.

Půlky

Já je prostě nemám ráda. Necelé, nehotové, nedodělané, nevyřešené, neuzavřené. Polovičaté. Stále ještě, nebo právě už jen poloviny něčeho, co druhou polovinu někde na světě má nebo mělo. Půlka. Kde je ten zbytek? Proč to není celé? Hotové. Dodělané. Vyřešené. Uzavřené.

Půlměsíc, půlrok, půllitr, půlhodina, půlnoc. Všechno je teprve v polovině. Mohlo by toho být více – nebo právě méně. Ale proč zrovna jen ta polovina? Proč taková slova vznikla? K čemu jsou všechny ty výrazy? Proč si musíme říkat, že něco ještě není celé? Na své otázky nedostávám odpovědi. A když, tak jen polovičaté. Zase.

Jistě si říkáte, že je na světě spousta polovin, poloviček a půlek, které jsou velice milé, vídáme a slýcháme o nich rádi. Tak třeba půlka školního roku. Víte, že už jste dvakrát blíže prázdninám než jste byli 1. září. Nebo pracovní doba. Je dobré říkat si, že domů jdete už za čtyři hodiny – nikoliv za osm. A mnoho dalších věcí. Jíte-li vámi neoblíbené jídlo, které z jistých důvodů (například pokud sedíte pod bedlivým okem hostitele) prostě musíte sníst, je skvělé vidět na talíři už jen polovinu nenáviděného žvance, který budete muset procpat chřtánem do žaludku. Nebo již vykopaná polovina hluboké jámy, již budete muset dokončit rýčem ve vlastních rukách. A také nesmím zapomenout na nejmilejší osoby označované „nejdražšími polovičkami“. Milujeme je, přestože jsou to polovičky. (Možná je milujeme právě kvůli té jejich druhé polovičce.) Jenže: podíváme-li na jakoukoliv z těchto ušlechtilých skutečností, můžeme na ní vidět její odlišnou stranu věci. Je to sice polovina, ale stále ještě existuje ta druhá, někdy o poznání horší a nevyzpytatelnější půlka.

A o tom všem mluvím. Řekneme-li o něčem, že je to polovina, automaticky čekáme, že je někde nějaká druhá. A snažíme se jí dosáhnout nebo ji oplakáváme, když zjistíme, že už jí dosáhnout nemůžeme. Půlky a poloviny mne prostě štvou. Zvláště teď, v polovině prázdnin. A všechny ty necelé věci činí mé já značně rozpolcené. Jedna polovina mého já pohlíží na poloviny s optimismem a radostí – a ta druhá je nenávidí a shledává jen to špatné. A věřím, že se najdou i lidé stejně rozpolcení v názorech na poloviny jako já. A takové lidi by jistě naštvalo, kdyby můj dnešní názor byl nehotový, nedodělaný – poloviční. Protože