Právě jsem přišla domů, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde. Vlastně jsem se ani nestihla převléknout z večerních šatů a už píšu, protože jsem naprosto uchvácena. Musím se podělit o své dojmy. Byla jsem na baletu. Nádherném baletu.

Všichni jistě víte, o čem mluvím. Každý si to však vyloží po svém. Balet, ale i tanec obecně, je pro mne vášní. Škoda, že tato moje baletní láska není úplně v souladu s jinými mými slabostmi – jídlem, vařením, pečením a samozřejmě čokoládou. Ale lidí, kteří rádi zhlédnou pěkné představení, je hodně. A mužů, kteří při tom „hopsání“ rádi spí, je také hodně. V hledišti byly zastoupeny obě skupiny těchto diváků, takže mohu říci, že se od dob mého „hopsání po pódiu“ nic nezměnilo. Přestože mne můj milý na toto místo přivedl asi z jiného důvodu, balet to byl nepopsatělně nádherný. A tak jsem se dostala do světa, který jsem už dávno opustila. A zároveň do světa vzpomínek…

Nechci ani tak mluvit o představení, ani o tom, jak je můj muž skvělý, že mne vzal na balet místo na fotbal. (Mám prostě štěstí, můj milý nadšením pro sport příliš neoplývá.) Mou mysl teď zaměstnává něco zcela jiného. Jak je možné, že z těch překrásných, ladných a něžných pohybů dokážu odečíst příběh? Jak to dělají, že umí říci cokoliv tělem?

Byl nám dán neuvěřitelný dar. Dokážeme svými pohyby, postavením, či výrazem znázornit úplně cokoli. Umíme projevit svoje city i nálady – zkrátka sebe sama. Někteří to umí lépe než jiní, někteří to umí dokonale – třeba baletky a baleťáci.
Umět se projevit je podle mne důležité. Dokázat uvolnit svoje emoce ven. Poslední dobou se na to zapomíná. Všichni umí mluvit, křičet nebo také psát. Jako třeba já. Ale kdybych vám tohle všechno chtěla říci tělem a pohyby – tancem, pantomimou – byla bych ztracená. Hned zítra to však zkusím. Stoupnu si před zrcadlo a budu se snažit si sama se sebou povídat.

Échappée sautée
Assemblé
Révérence

Ač si všichni kolem mne myslí, že jsem ateistka, dnes budu mluvit o Bohu a víře. Byla jsem vychována v křesťanství. A myslím si, že dobře. Ale (jak už to tak bývá) i já jsem časem změnila svůj pohled na svět – a také na víru. Prošla jsem obdobím, které pro mne bylo nejistým především v otázce víry. Hledala jsem vlastní vyznání několik let, avšak zatím jsem stále nenašla to, co by mne mělo provázet životem. Ať už je to právě Bůh, či energie nebo modla. Sama sebe se tedy ptám: Věřím?

Nikdo není tak docela bezvěrec. Víra je onou magickou pohonnou hmotou, která dává životům každého z nás smysl. Někdo věří v Boha, přírodní božstva, energie, magie, vědu, či sám v sebe. Někdo věří schopnostem ostatních lidí a někdo v jejich neschopnost. Ale svět bez víry neexistuje. Nedokážu si takovou společnost ani představit. Je tedy velice důležité věřit. Víra je záležitostí osobní, individuální, závisí na každím z nás – a každého člověka formuje společenství, ve kterém žije, inteligence, kterou oplývá, vzdělání, kterého dosáhl, a v neposlední řadě také finanční a movité (či nemovité) statky. Jedná se nepochybně o rozsáhlou filozofickou otázku, jež jsem sice nastínila, ale dále rozebírat nebudu, protože by to bylo příliš zdlouhavé a spekulativní. Kdybyste si o tom chtěli pokecat, stačí napsat nebo zavolat a můžeme si na to vzít týdenní dovolenou.

Včera jsem vyhazovala staré noviny. (Ekologicky, do modrého kontejneru! Chraňte planetu, miláčkové, taky na ní ještě pár let chcete žít, hm?) A to se neobejde bez zběžné kontroly obsahu vyhazovaných tiskovin. Očima jsem se zastavila nad článkem, jehož tématem bylo vyjádření církve k homosexualitě. Abych to zestručnila: Papež prohlásil, že si gayové mohou žít svobodně a dělat si v soukromí „cokoliv“ – ovšem jedině v případě, že přistoupí na používání ochrany. Prosím? Kondomy a církev? Nějak se ztrácím. Není náhodou paličatá hlava církve striktně a zásadně proti antikoncepci? Nelíbí se mi, že instituce, která hlásá rovnost lidí před Bohem, má různá měřítka na stejně bílé ovečky. Já nemám nic proti homosexuálům, ba naopak – stavím se za stejná práva na partnerství a manželství. (Otázka rodičovství je něco jiného.) Vadí mi to, jak církev uhýbá a uskakuje, protiřečí si a zdůvodňuje své nesmysly jinými nesmysly. A pak je tu ten starý dobrý princip. Vždycky jde o princip.

Římskokatolická církev, jakožto prodloužená Boží ruka, prošla nesčetnými změnami v průběhu mnoha staletí. Členové této mocné instituce se dopustili mnoha chyb, provedli všelijaké špatnosti. Zneužívali svou moc (nejednou) a úmyslně ovlivňovali věřící. Sem tam také stáli na jedné, či druhé straně válečného bojiště. Jak se jim zachtělo nebo zrovna hodilo. Zkrátka páchali příšernosti. Pak se ale karta obrátila a příšernosti byly páchány na církvi. Obvinit můžeme jmenovitě třeba komunisty. Holá fakta. Ale v posleních letech se u nás církev hodně změnila. Farnosti se otevírají lidem a konečně to vypadá, že církev je tu skutečně pro nás, nikoliv my pro ni. Bohoslužby jsou moderní, snaží se přiblížit mladším generacím (Nedávno jsem byla svědkem báječného kázání našeho pana faráře, které začínalo slovy „Ahoj děcka, koukali jste se včera večer v televizi na pohádku? Jak tam byli ti čtyři tučňáci?…“ Myslel Madagaskar.) a také faráři si už neudržují odstup, nehrají si na hlídače – neostýchají se zahrát si fotbal nebo stavět sněhuláka. Přes to všechno jsou v církvi stále předsudky a praktiky značně zastaralé.

Modli se, pracuj, buď pokorný. V neděli jdi do kostela, chval Boha a po smrti přijdeš do nebe. Církev nařizuje. Říká věřícímu, co má dělat, diktuje, co je správné a co ne. Bylo to tak – a já mám pocit, že tomu tak stále je. Je to instituce, která vychovává obrovské množštví věřících. Měla by jít příkladem, měla by jít s dobou. Proč odsoudí někoho, kdo začne používat něco nového pro správnou věc? A to je zrovna případ antikoncepce nebo potratů. Je to obrovský dar, který nám umožňuje zacházet s věcmi přirozenými. Bůh by jistě pochopil, že pudy člověk prostě má a ovlivňuje je jen těžko. Třeba je to malá náplast na břemeno onoho prvotního hříchu – nedokonalosti. Co když to tak Bůh chtěl? Co když chtěl, abychom mohli rozhodovat o tom, zda chceme přivést na svět dítě? Je přece jasné, že dáme-li život potomkovi, na kterého jsme připraveni, můžeme jej vychovávat v lásce a víře. Stejně tak můžeme zbavit bolesti matku i nenarozené dítě, pokud se zjistí, že je nemocné a po porodu by brzy zemřelo. Pro mne je mnohem nepřípustnější umělé oplodnění než potrat. Ale nebyla jsem v situaci páru, který nemůže počít dítě, takže jen těžko můžu něco takového soudit.
Abych se vrátila zpět k tématu: církev a antikoncepce, církev a předsudky, církev a tradice. Sledujete-li šíření nemoci AIDS, jistě si všimnete, že nejrozšířenější je tento virus v zemích třetího světa a v zemích silně náboženských. Nekomentuji. Církev odsuzuje homosexuály, přitom spousta z nich se právě ke křesťanskému vyznání hlásí. Nekomentuji. Kostely zaznamenávají obrovský odliv věřících. (Na našem území je to hodně způsobeno právě minulým režimem, bohužel.) Ale lze se tomu divit?

Přestože se církev změnila a opravdu se snaží, stále ještě je v některých názorech zkostnatělá. Čekám, kdy dá nějakou šanci moderní vědě, technologiím a pokroku. Čekám, kdy se tak stane a církev bude blíž mně. Možná se pak začnu na nedělní Mši svatou těšit.
A věřím? Ano. Věřím v Boha, ale zatím nevěřím církvi. Dám jim šanci, ale ne teď.
S Bohem se musí vyrovnat každý sám, je to svědomí, je to naděje. A církev by měla věřícímu pomáhat Boha poznat a najít si k němu cestu. Není to nějaká fiktivní postavička tam nahoře. Je to kousek duše člověka. Takový kousek, kterému nemůže nikdo rozkazovat ani nadávat. A možná všechny ty kousky v lidech dávají dohromady něco velkého a hodnotného. Třeba je to řád. Způsob, jak přežít na světě a mít se fajn. Možná ne dobře, ale fajn. Jenže s každým ztraceným kouskem tenhle „Bůh“ (to něco, co nelze nazvat přesně ani definovat) umírá.
Nezabíjejte Boha. Věřte.

Ať si tvrdí kdo chce co chce – Brno není zas tak špatné město. Dá se tu leccos vidět, dá se tu něco i podniknout. Dlouho se tu nic (ťuk ťuk) špatného nestalo, žádná větší katastrofa tu nehrozí. Lidi jsou tu fajn, všichni takoví dost free a v pohodě. Jen teda nesmíte být z Prahééé. Asi je to i tím, že tu žiju a existuju už opravdu hodně, hodně dlouho, ale myslím si, že kdybych si mohla vyzkoušet bydlení na různých místech republiky, Brno by určitě patřilo mezi moje nejoblíbenější místa. Nic není dokonalé, nic není ideální, a tak i na životě v Brně je dost nevychytaných much. A na jednu obrovskou a šťavnatou masařku dnes podám veřejnou stížnost právě zde.

Jak již napovídá název tohoto krátkého článku, řeč bude o DPMB, tedy Dopravním podniku města Brna. Autobusy, trolejbusy i šaliny jsou v tomto městě nezbytným způsobem přepravy, neboť velké množství studentstva, které dojíždí ze všech koutů světa (doslova! Vím i o partě Jamajčanů na MU), nemá finance na pořizování aut, motorek, či skútrů. A pak jsou tu lidé, kteří dojíždí (z daleka i nedaleka) do práce. V pondělí ráno se veřejnou dopravou přemisťují tisíce lidí. A to je náročné. Chápu, že vozový park DPMB nemůže čítat na každého cestujícího speciální taxi, ale proč proboha neposílí spoj v sedm hodin ráno na nejfrekventofanější lince? Místo toho existují naprosto nesmyslné trasy (kdo veřejnou dopravu v Brně zná, tak mluvím právě o lince 65). Mluvčí DPMB nedávno v nějakém zpravodaji města Brna prohlásil, že cílem Dopravního podniku je především pokrýt i špatně dostupná místa a integrovat spoje tak, aby plynule navazovaly. Jistě lze mluvit o záslužné činnosti, ale pokud by někdo sledoval linku 65, tak by spočítal cestující za celý den na prstech jedné ruky. Jediný, koho jsem kdy v tom autobuse potkala, byl revizor. Problém není ani tak trasa, kterou tato linka vede, ale časové rozestupy mezi jednotlivými spoji. Když vám to ujede takřka před nosem, nemá cenu čekat 20 minut, protože to už to z těch Medlánek na hřbitov dojdete pěšky dříve.

To, že jsou autobusy a šaliny občas přeplněné, by mi ani tak nevadilo. Pochopím to. Ale vadí mi jiná věc. Jak je možné, že (bez udání důvodů!!!) prostě vypadne jeden spoj? Kdyby se stala nějaká havárie, kdyby byla cesta neprůjezdná… všechno bych pochopila a snad i omluvila, ale jak je možné, že najednou prostě nejde autobus nebo dva? Ti ze starších a jistě i moudřejších lidí si teď jistě myslí, že jsem rozmazlená – vždyť dříve jezdily dva autobusy denně. Ale já jsem zákazníkem DPMB, platím ročně přes dva a půl tisíce korun (jako student! Dospělý člověk zaplatí za roční šalinkartu – či předplatní jízdenku, chcete-li – kolem pěti tisíc korun.), tak očekávám, že se na veřejnou dopravu budu moci spolehnout. Takové vynechání spoje se mi nestalo jednou. Děje se to na mé trase poměrně často. A tak není divu, že z domu vycházím raději dříve. Lepší je na místě určení počkat půl hodiny – než se dostat do nějakých problémů. Ale štve mě to, protože je to spousta zbytečně stráveného času.

Na veřejné dopravě ve městě Brně by se dalo najít ještě mnoho vad a chyb. Schválně si vygooglujte ceníky jízdného v různých městech. Prozradím, že Brno má jedny z nejdražších jízdenek. Zdůvodňují to rozlohou metropole a počtem vozidel? Jenže na větším území je více lidí, takže tento nesmyslný argument vůbec nedokážu pochopit. Jen se mi zdá, že 25 korun za hodinu jízdy, kdy nevíte, zda vůbec stihnete přestoupit, protože městská doprava je „velice chytře integrovaná a seřízená“ (takže vám šalina z protějšího nástupiště ujede před nosem než stačíte vystoupit z autobusu), je trochu moc.

Ale abych si jen nestěžovala – musím uznat, že i DPMB mají smysl pro humor. Jedete-li do Bohunic, uslyšíte hrobově vážným hlasem hlášení zastávek. Nic nového nebo zajímavého, že? Ovšem „Krematorium, poslední zastávka… v tarifní zóně 101“ dostane každého milovníka černého humoru. A ještě nedávno jezdívala linka 72, ve které jste mohli zaslechnout toto „Řečkovice hřbitov. Konečná zastávka. Prosíme cestující, aby vystoupili, děkujeme.“ Když jsem to slyšela poprvé, vystupovala jsem s hysterickým smíchem, neboť se mnou jeli jen další tři důchodci, kteří mířili pravděpodobně do kostela na mši.
A to není z repertoáru šaškáren Dopravního podniku města Brna zdaleka vše – mají také občasník Tlačenice a na webových stránkách mají pod logem takové optimistické heslo „Příjemné cestování městskou hromadnou dopravou.“ No, je to poněkud přehnaně hyperbolizované. Mně se takové cestování po Brně zdá jakékoliv – jen ne příjemné.

„Nemůžu najít malířskou pásku.“ „A není zbytek v té Milanové bedně?“

V té bedně byla nejen malířská, ale také izolační zeleno-žlutá páska, zbytky drátů, dvě žárovky, náhradní jistič, tři šroubováky, vrtáky, štípačky i kombinačky, pájka, vypínače a spousta nejrůznějších plastových věciček, ale k čemu by měly sloužit, je mi záhadou. Jo, a taky tam byl balíček žvýkaček. Související, či nesouvisející předměty? Posuďte sami. Milan je elektrikář.

Tak nějak zjišťuji, že skoro každý, koho znám, má nějakou „svou“ bednu. Třeba moje maminka. Ta jich má hned několik. Modrou krabici na lékařské zprávy, bílou na obrázky a fotky dětí, v šedé schraňuje recepty z časopisů, sametová ukrývá bavlnky a vzory na vyšívání. A dvě krabice od bot na horních policích spíže jsou plné nejrůznějších léků prakticky na všechno. A jaká je tedy moje maminka? Moje maminka je neustále nemocná zdravotní sestřička a skvělá kuchařka, která navíc umí moc pěkně vyšívat. A taky myslím, že má moc ráda svoje děti. Jinak by si jejich čmáranice nepopisovala a neskrývala je v obrovské krabici.

Moji sourozenci mají taky krabice. Sestra má jednu naplněnou líčidly, šminkami a malovátky. Krémy, zkrášlovátky a česátky. Ano, samozřejmě nesmím vynechat laky na nehty, těch má opravdu železnou zásobu. Troufám si tvrdit, že v té bedničce přechovává celý kosmetický salón včetně filmové maskérky a kadeřníka. Moje sestra je modelka. Můj mladší starší bráška má také několik krabic. Vlastně jich má opravdu hodně. A všechny plní věcmi, jejichž původ i použití je pochybné. Kartičky, kamínky, kuličky. Nálepky, náramky, nesmysly. Tetování, tužky, talismany. Provázky, penízky, podivnosti. Výstřižky, výmysly, všechno. Můj mladší starší bráška je sběratel. A ten druhý, mladší mladší bráška, má krabice na hračky. Hlavně na míčky a balónky. Můj mladší mladší bráška je aktivní sportovec. Někdy až moc.

Kolem mne je spousta dalších lidí, kteří mají nějaké krabice. Kamarádka má přepravku s jezdeckými předměty, jiná kamarádka má krabici na malířské potřeby a jeden kamarád má bednu plnou videoher. Je to Martinčina jezdecká bedna, Zuzčina malířská bedna a Adamova bedna na hry. I moje babička má vlastní krabici – ostatně by bez ní pravděpodobně nepřežila, protože v ní má inzulín. Děda má taky bednu, která je pro něj stejně „životadárná“ jako pro babi ta její. Děda v ní schovává nářadí, zahradní náčiní a semínka.
A co já?
Promiňte, ale já asi bednu nemám. Tedy, mám krabic kolem sebe několik – tři pod postelí, čtyři na skříni a ve sklepě jsou další. Ale žádná z nich není jen moje. Víte, jak to myslím… Žádná z nich není Atinčina.

Skutečnost, že nemám bednu, mi nedá spát. Co by v mé asi mělo být? Taková krabice by měla popisovat svého majitele, měla by být takovým zrcadlem jeho duše. Všechny mé stávající bedny jsou jen skladištěm věcí, které se zrovna k ničemu nehodí. Ale mám jednu krabici od bot. Je plná dopisů, pohlednic, lístků růží a nejrůznějších drobností, které pro nikoho jiného než mne nemají velký význam. Vlastně pro mne a mého milého. Je to naše krabice. Plná vzpomínek.
Takže jaká by měla být moje bedna? Plná krabic od bot, propisek, knih, lístků s mými poznámkami, které si dělám, když něco nechci zapomenout, a vzpomínek. To jsem já. Posuďte sami, kdo vlastně jsem.

Zase začíná to všemi neoblíbené období, ve kterém politici a politické strany atakují občany meetingy, briefingy a nejrůznějšími kampaněmi. My, občané, jsme si zvykli. Překvapí nás už máloco. Většině voličů je jedno, kdo zrovna vládne. Prostřednictvím vtipů se vysmíváme těm levým i pravým, stále si stěžujeme, nadáváme, ale neděláme nic. Dál volíme (či nevolíme) ty stejné lidi, partaje a barvy. Necháváme dělat těch pár vyvolených z naší země holubník, který je nezřídka pro smích. Ale proč to měnit, když to nějak funguje? Nějak bylo, nějak bude. Hlavně když se máme dobře.

Člověk český je skromný. Vystačí si s pivem a hospodskou politikou. „Kdybych já…“ Jistě. Ale proč je tam to „kdyby“? Zatím máme stále demokracii, zatím stále můžeme něco dělat. A to „zatím“ je důležité. Nikdy nevíte, co bude zítra, natož za čtyři roky. Politika je složitá věc, já do ní svýma sedmnáctiletýma očima nevidím, ale už samotnému selskému rozumu dítěte je jasné, že demokracie má jednu chybu. Je to totiž systém, kde dva blbci přehlasují jednoho rozumného obyčejného člověka. A tím ani nemyslím nikoho jmenovitě – natož sebe.

Nejsem sama, kdo pořádně nevidí pod pokličku. Informace, které dostáváme, prochází sítem masmédií, a tak se nelze divit, že nevíme, jakou z těch krásných a dokonalých stran volit. Nebo naopak, když vidíme všechnu tu špínu, kterou na sebe úmyslně oponenti vytahují, nevíme, zda-li je našeho hlasu vůbec kdokoli hoden. A největší zlo jsou plakáty – především billboardy a bigboardy. Jsou obrovské, plné nesmyslů, ale neutečeme jim. Koukáme na rozesmáté obličeje plné optimismu. Vidět je nechceme a nepotřebujeme, přesto jsou vystavovány na každém rohu. Čteme hesla, ale víme, že pravdivé není ani slovo. Nezajímají nás hrdinské činy představitelů tohoto státu. Avšak o nich víme víc než o skutečných hrdinech – o lidech, kteří zachraňují životy, vědu a svět. Problém je, že dnes si svůj obličej může na billboard nechat vylepit kdokoli, kdo zrovna neví, co s penězi. Skvělé, zrovna mi zbylo pár tisíc z poslední brigády. Nechám se vystavit vedle D1. Jen tak, pro radost. Když ty peníze mám… Peníze. O těch to všechno je, na těch to všechno stojí.

A to mne nejvíc štve. Že si parta lidí, co vydělávají opravdu nadbytek, zaplatí ještě spoustu ploch, aby mohli své napucované a několika plastikami upravované obličeje vystavovat na obdiv zmatenému voliči, člověku, jehož hlas znamená další peníze. Zbytečné investice do takzvaného vakua – vzduchoprázdna. Peníze vydané na to, aby se získaly další peníze. Proč je neinvestují do něčeho, co voličům – obyčejným lidem, takovým, jako jsem já nebo vy – život skutečně zlepší? Jistě, občas se takový velečin někde objeví, ale hned se o něm musí pořádně psát a mluvit. Aby se to důkladně prodalo. Jenže to se stává vážně málo. Dobrých projektů je méně než hloupých billboardů. Místo toho, abych ráno do práce jezdila kolem nového dětského hřiště, projedu kolem jedenácti (opravdu!) oranžových plakátů. Je mi z toho smutno a šoufl.

Na penězích, majetku stojí a padá svět. Je to hořké, ale je to tak. Každý z nás je jimi ovlivněn. A o politice to platí dvojnásob. Změnit cokoli není jednoduché a rozhodně to nejde hned. Ale pokud jsou peníze takovou zbraní, musí se s ní naučit ti, jež ji mají v rukách, zacházet. A my se musíme naučit zacházet s takovými lidmi. A já bych byla i pro nějaký ten zákon, který by donutil politické strany zveřejňovat své účetnictví. Abychom konečně věděli, kolik takové barevné transparenty stojí i nás, daňové poplatníky.
Pořád tady píšu „nás“ a „vás“, ale mne se to vlastně ještě půl roku netýká. To se mi vážně ulevilo. Podzimní volby do Senátu nestihnu, takže mi odpadají voličské starosti a povinnosti. Je krásné být dítětem a nemuset řešit politiku.
No vidíte! Ještě to nemusím řešit, ale už mě to štve.