Už to vím. A můžu vám to nejen říct, ale taky pěkně detailně popsat. Protože jsem si vyzkoušela moderátorskou dřinu na vlastní kůži. Ono se to nezdá. Prostě stojí člověk na pódiu a kecá do mikrofonu nesmysly. A ještě ke všemu si myslí, že to někoho zajímá. Však on si divák někdy ťuká na čelo a rozhořčeně mává rukama u televize: „Co žvaní? Už by měl mlčet! To jsou kecy, slyšíš to?“

Ale když se na to podíváte z druhé strany, tedy ze strany tohoto řečníka, všechno je to jiné. Za prvé nemůžete přestat mluvit, protože jste za to konec konců placení. Za druhé je strašně těžké mluvit před mnoha lidmi. Ono je jich rozhodně vždycky víc, každý je jiný, takže mají odlišné zájmy, názory atp. A moderátor je jen jeden. To, co říká, ovšem poslouchají všichni stejně. A tak když se zavděčíte jednomu, druhému přijdete přiblblý a třetí vám rozbije „obličej“, protože se chováte jako bezcitný hulvát. Jedinou nadějí je nalezení společného zájmu všech skupin. Pak si ale musíte dát zatraceně bacha, abyste je neurazili všechny. Inu, při moderování výstavy koček není vhodné vykládat o svém psím mazlíčkovi. A na sjezdu Greenpeace není vhodné mluvit o důležitosti myslivosti pro zachování biodiverzity.

Pak je tu mnoha lidmi známá, léty prověřená a u mne bohužel zaručená tréma. Musíte být tak trochu exhibicionista a člověk studu prostý, abyste vylezli na pódium. Ač jsem v životě na pódium musela vylézt už hodněkrát, nikdy se mi nepovedlo trémy zbavit. Vždycky si říkám, že je všechno v pohodě, ale nikdy není. Pak vidíte všechny ty obličeje, co na vás hledí, vypadne vám všechno, co jste měli říct, začne vám být špatně a… tréma je tu. Úžasné.

Jo, a ty výpadky, tzv. okna, jsou častější než byste chtěli. S tím se prostě smiřte. Protože se s tím stejně nedá nic dělat. Jasně, stojíte v zákulisí, pět lidí na vás chrlí informace, které by se měly vyhlásit lidem, („…protože je to důležité.“, „…protože by na to zapomněli.“, „…aby na to nezapomněli“, „…chceme na tom vydělat.“) ale až vylezete do záře reflektorů, pamatujete si tak dvě věci a ty další z těch poznámek, co držíte v ruce, prostě nepřečtete. Improvizace, drazí přátelé, je tou zázračnou schopností, kterou musí moderátor oplývat.

Takže – co tím vším chci říct? Můj moderátorský výstup nebyl zrovna báječný, ale teď už vím, jak těžké je mluvit do mikrofonu, jak náročné je mluvit několik hodin, jakou zodpovědnost má člověk, když mluví před dvěma sty lidí. A to jsem to měla ještě jednoduché, když mne většinu času nikdo neposlouchal, když to nikdo nevnímal a když to většina zúčastněných do rána určitě zapomněla. O to víc si teď cením lidí, kteří mají mluvit k tisícům. Ať už je to Jolana Voldánová ve večerních zprávách, Leoš Mareš na Václaváku při happeningu TV Nova (mluví přece jen k divákům tohoto komerčního kanálu…) nebo prezident republiky.

Jakékoli republiky, když ta naše teď žádného prezidenta (pro mne) nemá.

Přátelé, řeknu vám, že chodit do školy je jednak vopruz a druhak (pěkný slovo) vážně na… naštvání, řekněme. Zvlášť když se uzavírají známky.

A letos mě to dostalo znovu. Jen abych to objasnila: máme nového angličtináře. Fajn chlapík. A to nejen proto, že s námi mluví, dává nám smysluplné úkoly a nestydí se udělat si srandu sám ze sebe. V minulé hodině nám prostě oznámil, že si sami řekneme, jakou známku chceme na vysvědčení. Zajímavý psychologický experiment, nemyslíte?
A musím říci, že se povedl přesně dle mého očekávání. V každém společenství je několik skupin různých lidí. Stejně tak v naší třídě. Mmm… Jak to jen říci? (Dramatická odmlka) Sakra, jak to jen říci slušně?

1) „Já si jako myslim, že si tu dvojku zasloužím, protože v hodinách pracuju… hodně…“
Jsou tu ti, kteří si (pochopitelně) snaží známku trošičku spravit, maličko přikrášlit a vylepšit. Ukazují se proto v krásném a blyštivém světle a neustále upozorňují byť jen na jedinou věc, která se jim ten rok povedla. Já to chápu. Bojujte, dokud můžete!

2) „Já bych chtěla dvojku, protože si myslím, že jsem se doma připravovala, ale měla bych zlepšit…“
Existuje i poměrně malá skupinka poctivců, kteří si předem velmi dobře připraví, co řeknou. Pečlivě zvažují, co by si zasloužli. Pak jsou přesně rozhodnutí a přímo řeknou, že TO prostě dostanou. A takových je málo. A takoví si věšinou svou známku zaslouží.

3) „Já bych teda asi chtěla dvojku nebo jedničku. Protože… protože jsem… já jsem…“
Ummm… Takhle skupina většinou zahrnuje slečny. Takové ty nesmělé. Takové ty, které si svou volbu neumí obhájit. Nejsou hloupé nebo vypočítavé. Prostě to neumí. Takže proč e jejich volba zrovna taková, jaká je? Kdo ví?

4) „Já bych chtěla dvojku, protože si nejsem úplně jistá, že mám dokonalou výslovnost…“
Aáá… A jsem u toho. Tohle je prostě ten typ lidí, kteří si sami o sobě myslí, že jsou prostě dobří. Nejlepší. Ale touží to slyšet ještě od někoho jiného. Jak jednodušeji toho docílit, než veřejným podceňováním svých schopností, zkušností, vzhledu… zkrátka celé své osoby? Smůla je, že když jedna z těchto dívčin zvedla ruku se slovy „Já chci dvojku.“, tak s ní náš profesor souhlasil. Její tvář zkameněla a značně čitelné na její tváři bylo i rozčarování. To asi nečekala. Ha. Ha.

Je to skutečně zajímavé. Pan profesor není tak hloupý, aby nevěděl, že si někteří budou známky vytahovat do poslední chvíle. A s určitostí není tak hloupý, aby nepoznal, že někdo potřebuje falešný obdiv. Myslím si, že měl o známkách rozhodnuto již dávno. Chtěl se jen ujistit, že každý z nás si je vědom svých chyb a chce na nich pracovat. Byl to experiment, ze kterého si každý z nás něco odnesl. Škoda, že to nedělají všichni profesoři. Nejen, že by bylo zajímavé to sledovat. Hlavně bych si potvrdila nebo vyvrátila své představy o lidech kolem sebe. Z jejich sebehodnocení poznáte možná více než chcete.

Myslím, že jsem vám už říkala o místě, kde bydlím. Jasně, vzpomínám si, že jsem psala o těch atletech, co se prohání ve svých upňuťoučkých pidi trikotečkách kolem našeho plotu. Wáu. Čupr pohled. A mám úžasné zprávy! Řeknu to slovy mého oblíbeného moderátora Jeremyho Clarksona „They are BACK!“

Jop, je to tak. Jsou zpátky i se svými barevňoučkými krásňoučkými dresíčky. Běhají a skotačí po stezce zdraví až jim z toho obličeje rudnou. Funí a hekají celou tu dlouhou, zhruba kilometrovou, náročnou cestu. Aneb ať žijí novoroční předsevzetí – hurá, hurá, hurá!

Ale abyste si o mně nemysleli, že jsem příšerná potvora, že se směju cizímu neštěstí. To ne. Já to zase chápu. Ostatně si taky dávám novoroční předsevzetí. Že začnu posilovat, že zhubnu, že přestanu chodit spát ve dvě hodiny v noci, že budu chodit dřív na autobus, že budu hodná na svého muže, že začnu vařit podle receptu, že přestanu nenávidět všechny cestující v šalině… Obvykle mi nic z toho nevyjde. Vlastně nevydrží. Druhého, třetího ještě možná. Ale pátého už bojuji sama se sebou, abych uprostřed autobusu nezačala křičet.

Asi mám slabou vůli nebo prostě nemám na žádnou z těchto věcí čas. Ano, je to hezké, když jsem sama se sebou spokojená, když občas udělám něco hezkého navíc. Ale někdy to prostě nejde. Život je příliš krátký na to, aby člověk stíhal dělat všechno, co dělat chce. A to platí i o korpulentních dámách v legínách a obézních chlapech v trikotu. Pátého už bude naše ulice zase prázdnější. Ale oni se vrátí. Jako vždycky. Až si zase řeknou, že by v životě měli dělat něco navíc.
Ale na to nezbývá ani energie, ani čas a často ani špetka chuti.

Stejně jako každý jiný příjemný večer, tak i ten včerejší byl zakončen dlouhou cestou domů. Vstřebávala jsem myšlenky, přemýšlela, v uších mi stále ještě doznívaly melodie moc pěkné hudby… Ale i tak se ta devadesáti minutová cesta hodně vlekla. Město bylo poměrně klidné (snad až na pár obvykle rušných výtržnických míst) a trolejbus se houpal ve vyjetých kolejích starých a zničených cest. Nudila jsem se.

Bylo opravdu velmi pozdě a já věděla, že musím stihnout jediný a poslední spoj na ten náš konec světa. V počítání nejsem nijak dobrá, to připomínám pořád, takže ani tentokrát jsem nezklamala. Vystoupila jsem z vyhřátého trolejbusu a přešla na protější zastávku. Autobus domů mi ujel o tři minuty. Když mne přešel záchvat panické hrůzy, probrala jsem se z úleku a začala znovu více méně racionálně přemýšlet. Nakonec jsem naštěstí přišla na to, že za necelých dvacet minut jede autobus linky 42, který končí ve vedlejší vesnici, ale není to zase tak daleko, aby se to nedalo ujít v nepříliš pohodlných lodičkách.

Mrzla jsem dvacet minut na zastávce a proklínala se. Rodiče už patrně volali na policii, to mi bylo jasné. Určitě už někde sháněli vrtulníky s termovizí, kdyby mě náhodou unesl nějaký úchyl daleko do lesa… V katastrofických vizích mne přerušil až rámus motoru právě přijíždějící dvaačtyřicítky.

Nastoupila jsem předními dveřmi. Asi uprostřed kloubového autobusu seděla paní v červené tvídové sukni. Patrně jela z divadla. A na úplně zadních sedadlech seděla banda floutků, kteří znuděně koukali do svých iPhonů. Patrně jeli z nějaké párty. Autobus se rozjel a já si sedla na přední dvojsedadlo. Hlavu jsem si opřela o chladné sklo. O pár zastávek dál jsem se otočila po ostatních pasažérech. Ani jsem si nevšimla, kdy vystoupili, ale autobus byl prázdný. Řidič se taky ohlédnul do zrcátka. Když viděl, že jsem poslední, nezastavil na žádné z těch šesti zastávek, které zbývaly do cíle mé cesty. Pak jsem zmáčkla signalizační tlačítko „NA ZNAMENÍ“. Autobus začal zpomalovat…

„Jé, to bylo rychlý. Děkuju! Em… Dobrou noc – a nashledanou!“ Chystala jsem se vystoupit. Překvapený řidič se na mne podíval přes obroučky brýlí. „Vám taky, hm… slečno. Nashledanou…“ Na vizitce pod číslem autobusu jsem zahlédla rychlým písmem naškrábané jméno: Martin. „Vy jste odsud?“ „No, skoro. Normálně jezdím sedmdesátkou.“ „Tou jezdím taky,“ usmál se řidič Martin „třeba se někdy v úterý nebo ve čtvrtek potkáme.“ „Třeba jo. Ale to já vždycky dobíhám. To na mne budete asi muset počkat.“ „Tak já počkám.“ „Jé, tak děkuju! Dobrou noc!“ „Vám taky, dobrou noc!“ Naposledy jsem zaslechla příjemný hlas řidiče, se kterým jsem sdílela šest zastávek.