A je to tady. Někteří jste se toho možná obávali, někteří jste se na to možná těšili, ale teď je to tady. Mám narozeniny. A ne jen tak ledajaké narozeniny. Touto chvílí vstupuji do nového světa – dospělosti. Do chrámu neřestí a zodpovědnosti. Tedy – do katedrály zodpovědnosti za všechny ty neřesti. Hm… Takhle řečené to vypadá strašně jednoduše. Nemělo by to pro mne mít větší význam? Nemělo by se mne to hluboce dotýkat? Co to vlastně je „Být dospělý“?

Hm… Toť otázka. Je mi osmnáct. Sůpr. Ale… to je tak všechno, co vám k tomu můžu říct. Já se necítím jinak než před minutou, hodinou, dnem, týdnem, měsícem nebo snad rokem. Já… jsem stejná. Jsem tady. Jsem. Nic jiného. Nepozoruji na svém obličeji nic neovyklého – tedy nic neobvyklejšího než včera. Moje tělo je taky více-méně stejné („Ale ne, já přibrala!“), myšlenky mám možná jiné než před pěti lety, ale určitě nejsou jiné než před hodinou. Tak o co víc jsem plnoletá teď než včera?

Rozdíl je v tom, že jsem od tohoto okamžiku zodpovědná sama za sebe. Můžu rozhodnout, co se se mnou bude dít, lékař už se nebude ptát mých rodičů, jestli mě může naočkovat nebo ne – prostě mě naočkuje (a vezme si 30 kč), nevyhnu se bankovním úředníkům a budou mi chodit dopisy s pozvánkami na předváděcí akce reklamních společností. Bezva. Jenže mně to dřív nějak nevadilo. Rodiče stejně nutně potřebují všechno vědět a to, že je mi osmnáct jim v tom prostě nezabrání. Taky můžu dělat spoustu těch zábavných věcí legálně. Bezva. Jenže je mi to celkem putna, protože jsem nekuřák a alkohol mi nechutná. Je taky fajn, že jsem ještě student (Kdo ví, jak dlouho? Asi s tím seknu. Nemám na to nervy.), protože dospělost přináší také plné vstupné do divadel, muzeí, kin… a tak podobně. Zkrátka za věci, které mám doopravdy ráda, si připlatím. Dospělost prostě nepřináší nic dobrého. A to ani nemluvím o práci, povinnostech, hlasovacím právu a daňových přiznáních.

Je docela zábavné, že když jsme malí, tak si přejeme být velcí, dospělí. Chceme večer chodit ven, chceme jíst nezdravé věci, když se nám zachce, chceme si nechat udělat tetování nebo piercing (no co, taky jsem tím obdobím prošla), chceme řídit auto. Chceme být jako máma a táta. Ale když na to přijde a my tohle všechno můžeme, zjišťujeme, že už to vlastně ani nechceme.

Já to teda určitě nechci. Dospělost není nic pro mne.
A proč zase ta moje narozeninová skepse? Nevím. Asi proto, že si na mé narozeniny jako první vzpomněl můj mobilní operátor.

I když ten titulek zní dost dobře, já žádná celebrita nejsem a pravděpodobně ani nikdy nebudu. Akorát už jsem se dlouho neozvala, taky by bylo dobré se asi podělit o nějaké novinky. Čím začít?

Takže: poslední dobou mne trošku trápí nemoci, aktuálně zase ležím v posteli s nějakou žaludeční virózou. Řeknu vám, není to žádná sranda. Moje tělesná hmotnost klesla za tři dny o nevěřitelná dvě kila. Moc ráda za to nejsem, protože se ze mě pomalu stává opravdová celebrita – Vicky Beckhamovic. A mám hlad. Vážně nechápu záměry léčby, kterou mi naordinovali, neboť sotva jsem přestala zvracet a zbavila jsem se nevolnosti, cpou do mne poživatiny, které se ani požívati nedají. Vážně. Když se nad tím zamyslíte, jak může pomoci člověku, který zrovna přestal zvracet, jídlo, které zvracení vyvolává? Je to děs.

Teď k něčemu příjemnějšímu. Měla jsem čas věnovat se literární tvorbě. Takže jsem vymyslela spoustu nových námětů, inovativních nápadů, úžasných storyboardů… a tak. Myslím, že se máte opravdu na co těšit. Pravděpodobně se některé mé literární počiny objeví i v krabici, tak tam nezapomeňte někdy v příštím týdnu nakouknout.

Bájdvej (ta zkratka je tak krásně zneužitelná!), s radostí vám mohu oznámit, že své umělecké působení teď rozšiřuji i na film! Společně s Martinem Fialou jsme vytvářeli scénář pro nový LEGO film z produkce Marka Erbena. (Stop-motion animace, pokud to někomu z vás něco říká.) A Marek je super-úža-nejlepší rejža. Je sice mladej, ale je moc talentovanej. Tak koukněte na jeho filmy, alespoň uvidíte kus pořádné animátorské dřiny.

A pokud tuto sobotu, 23.3.201 nemáte zrovna nic na práci, můžete se přijet podívat na ZUŠ Hodonín, protože se tam koná Krajské kolo národní soutěže ve hře na akordeon. Což by samo o sobě nebylo moc zajímavé, ale přesně v 17:00 (plus – mínus autobus) vystoupí Tango Quartetto Re. Campo. Což je famózní uskupení hudebníků. A já tam budu taky, takže si nás můžete přijít poslechnout. Můžu vám už předem slíbit, že to bude nezapomenutelné.

A to by byly asi všechny novinky z mé pracovny. Pokud to někoho z vás zajímá, tak mě sledujte a čtěte dále, pokud vás to nezajímá… tak smůla. Tak to třeba nečtěte, ale nepište mi furt, že vás to nezajímá. Vždyť já vám to nenutím.

PS: Když tak nad tím přemýšlím, můžu tenhle článek využít a oznámit vám, že se mnou časopis HOST dělal rozhovor. Takže jsem vlastně celebrita. :-)

Ano, narážím přesně na to, na co teď myslíte. Slavných Padesát odstínů šedi. Blbost!

Tak se mi náhodou a zcela omylem dostal pod ruku úryvek z tohoto bestselleru. (I kdybych se o to nějakým nedopatřením náhodou zajímala, tak se k tomu nepřiznám ani na mučidlech.) Byl to takový prapodivný úryveček, který popisoval jakýsi (ještě prapodivnější) druh sado-maso sexu. Dočetla jsem se tak do půlky a úryvek jsem odložila. Nejdřív jsem se tím nechtěla vůbec zalamovat, skoro jsem se začala pochichtávat nad kvalitou a originalitou tohoto veledíla, ale pak mi to nedalo a musela jsem se na chvíli nad úspěchem tohoto „uměleckého“ braku zamyslet.

Nevím, jestli mám prozradit hned v úvodu článku hlavní a nejzásadnější problém této knihy. Protože až to řeknu, tak se 82,3% z vás zasměje a otevřenou stránku s tímto článkem jedním kliknutím zavře. Těch 17,7% čtenářů (pubertální dívky, mladé i staré panny, naivky a pokud i nějaký chlap/muž, tak opravdu nevím, jak jej nazvat…), kteří budou číst dál, mne bude proklínat a nenávidět. Na druhou stranu je to informace nejpodstatnější a bude se hodit v mých pozdějších argumentech. Kniha vznikala původně jako fanfikce (funfikce nebo fan-fiction, jak chcete) na knihu Stmívání!

Teď je vhodné vysvětlit pojem fanfikce. Je to jednoduché, možná už to znáte. Zkrátka je to příběh, který si vezme z původního díla téma nebo nějakou postavu a dále ji rozvíjí. Často se objevují také paralelní příběhy k již vytvořeným zápletkám – v podstatě se změní jen prostředí a jména hrdinů. Nejedná se jen o knihy, fanfikce se objevují i v kruzích komixových fanoušků, filmových nadšenců, seriálových diváků… Když na internetu trošku zapátráte, určitě najdete weby plné takových textů a obrázků, protože se šíří především online. I to má logické vysvětlení. Fanfikce přiznává, že není originální, a autor většinou ani neočekává honorář, proto se takové výtvory šíří tím nejdostupnějším způsobem. Navíc se na internet dostane každý, takže jako autor fanfikcí máte velkou šanci, že si vás najde někdo se stejným zájmem. Nejrozšířenější jsou takové ty fan blogísky, které se třpytí a lesknou a všude je Edward Cullen a Bella Swanová a celá ta sebranka ze Stmívání. Na druhou stranu jsou i fanfikce, které se inspirují magickými příběhy Harryho Pottera nebo nadpozemským světem Star Wars. Fanfikce je věda. A stejně všechny ostatní umělecké obory a směry má i velmi kvalitní díla. Nezapomeňte, že všechny pokračování Sherlocka Holmese po smrti A. Doyla jsou vlastně také jen fanfikcí. A jste-li fanouškem manga a anime komixů, jistě víte, že většina komixů není originálních a vznikají opět jako fanfikce. Je důležité podotknout, že tato díla by neměla být (a většinou nejsou) stíhána za porušení autorských práv, protože přiznávají, že jsou inspirována již vytvořeným příběhem.

Možná jsem zabředla až příliš hluboko do zkoumání fanfikce, ale teď se již vrátím k samotné knize Padesát odstínů šedi. Kde je ukrytý pramen jejího úspěchu? Zaprvé je to příběh v podstatě paralelní k velmi úspěšnému teenage-románu. Malá nicka je vytažena šarmantním, galantním, dokonalým, bohatým a úžasným chlapem lepšího světa. Má to ale háček – ten chlápek má takové menší tajemství. Jeden se třpytí a rád si dá Bloody Mary (ovšem z živé Marušky), ten druhý má rád krvavou Mařenku trošku jinak – a nejlépe nahou a svázanou. Pak je tam nějaký dojemný milostný příběh a plus mínus hepáč. Tady jen podotknu, že Stmívání mělo milostnou zápletku přece jen o trošku lepší, taky jazyk upíří holky byl vybranější a kultivovanější, ale asi je to můj osobní názor. Šedivka to zase kompenzuje erotikou. („Vždyť to má sakra šťávu!“) Takže ve volbě mezi Stmíváním a Padesáti odstíny šedi tak nějak nevím, jak se rozhodnout.

Myslím si, že jde jen o posunutí cílové skupiny. Stmívání je neuvěřitelné, lehce mystické, prostě pořád takové pohádkové. (Upíři vážně neexistují, je mi líto.) To jej řadí do náctiletých románů, které se velmi dobře prodávají širokému čtenářskému okruhu puberťaček. A ty se lehce nadchnou pro hezouna Edwarda. Román Padesát odstínů šedi jde však ještě dál. Postavy se dostávají do reálného světa. Ač se racionálnímu člověku zdá příběh „chudé holky, která ke štěstí a milionáři přišla“ neuvěřitelný, mnoha čtenářkám dává naději, že se může stát cokoli. A kdo takovou naději potřebuje? No přece maminy, které většinu času stráví u plotny, honí se kolem domácnosti, neustále pečují o děti a nemají vyhlídky na nic jiného. Nutno podotknout, že takové ženy často neshledávají na svém postarším muži nic atraktivního, protože už to není co bývalo. Taky sex už nestojí za nic, co jsem slyšela, a tak je jednodušší utéct od reality. Kam jinam než do strhujícího příběhu?

A zadruhé ta sado-maso úchylka! Ta ke knize přivede i mladší slečny (záměrně říkám slečny – ty nezadané). Před vydáním to byl asi docela risk, protože kniha mohla mít jen dva osudy. Mohla skončit v propadlišti dějin, mohla být označena za nechutnou a pohoršující, ale shodou okolností se naopak uchytila v citlivých a zanedbaných dušičkách nedoceněných žen a dívek.

Možná je to jen tím, že literatuře už dlouho chybělo nějaké nové téma. Stačilo otevřít další tabu a tím vdechnout románům pro ženy nový život. Nebo je za tím něco vážnějšího, co nutně potřebuje vyřešit a změnit? Nevypovídá to o něčem? Je to skutečně jen o tom, že jsou ženy tak hloupé, že by četly červenou knihovnu moderní doby? Nebo potřebují vyhrocené romantické příběhy? Co když jsou ženy opravdu zanedbávané a nedoceňované? Co když jim chybí nějaký emoční nebo sexuální náboj? A nedělají si ten problém nakonec samy – zanedbáváním sebe sama, neochotou diskutovat s partnerem a nakonec nechutí se milovat?

Možná je to, co tady všechno píšu a říkám, zbytečné až lehce nablblé. Fajn, to beru. Ale každá doba se odráží nejen ve společnosti, ale také právě v literatuře. I když se mi takové knihy nelíbí a vrcholně nesouhlasím s jejich čtenářskou obcí, musela jsem se nad nimi zamyslet. Takové knihy jsou jen následkem něčeho, čemu jsem zatím nepřišla na kloub. Příčina (pro Atinku) neznámá. Ale jestli na to někdo rychle nepřijde, upadnou v budoucnu skutečně nadaní a talentovaní umělci v zapomnění. Velká díla historie zůstanou v antikvariátech a knihovnách, ale mladé umění zemře. A dějiny literatury budou tvořit maminy od plotny, staré panny a dobré podnikatelky s citem pro lehkou erotiku. Možná bych to i mohla shrnout slovy Anastasie Steelové: „Bude to fakt hustý.“

Únor obecně je takový smutný měsíc. Sníh už nepadá a sluníčko ještě nesvítí, už není pořádná zima, která se hodí na zimní hrátky, ale ještě není teplé a vlahé jaro, které je příslibem lepších dnů. Únor není ani pořádný měsíc, protože je, chuděrka malá nedomrlá, ochuzený o pár dní. Sice jednou za čtyři roky má velký svátek (a má o jeden den navíc), ale stejně je pořád menší než jeho bratříčci.

Měsíc Únor je takový ten nešťastný, zahořklý a neustále trucující příbuzný, který moc dobře ví, že má staršího a úspěšnějšího bratra Ledna, který je ve všem první. Jako by cítil velkou křivdu ve své druhorozenosti, kazí Únor veškerou Lednovu práci, rozpouští jeho sněhovou nadílku, schválně vytváří ráno mlhu a odpoledne spouští na zem provazy studeného deště.

Na druhou stranu neusnadňuje práci ani mladšímu a talentovanému bratříčku Březnovi. Zákeřně a záškodnicky nechává chodníky zmrznout, fouká ledovým dechem do promrzlých polí a na okenní tabulky starých, oprýskaných a vysokých oken činžovních domů kreslí prapodivné obrazce. Ani Března nemá rád. Březen je všemi oblíbený, protože je teplý, plný naděje po dlouhé zimě. Únor je tou nespravedlností Matky Přírody rozčílen. Proč by měl být Březen talentovaný a oblíbený, když Únor nemá nikdo rád?

Ostatní bratříčky nemůže Únor vystát už vůbec. Tak si to vemte – duben je veselý, celý rozesmátý. A pak květen, který je takový horký, vášnivý a zamilovaný! Toho osamělého staromládeneckého podivína Února to vytáčí k nepříčetnosti. A bratři v triku Červen, Červenec a Srpen jsou vůbec nejšťastnější a nejoblíbenější, protože jsou teplí, příjemní a prázdninoví. Jediným, koho Únor tak nějak snese a občas s ním prohodí slovíčko, je Září, protože to je neoblíbené u každého malého školáčka. Na druhou stranu má Září krásné babí léto, voní ovocem a slibuje úrodu. Říjen je sice deštivý a uplakaný, ale Únor mu závidí zoraná pole, státní svátky a stále ještě teplé větříky, na kterých děti pouští veselé papírové draky. Listopad je v Únorových očích barevný šašek, bezstarostný blbeček neuvědomující si, že má připravit celý svět na zimu a těžší časy. A Prosinec? Neblázněte, ten je se svými Vámocemi přece ze všech nejoblíbenější!

Zkrátka a dobře, Únor je nedoceněný (i co do počtu písmen v jeho jméně!) a nelze se tak divit, že si svou zlost vybíjí tím, že na zem v prudkých plískanicích posílá šedý sajrajt, který se rozpouští a zebe. Třeba se můžeme těšit alespoň z toho, že je-li Únor bílý, pole krásně zesílí a bude dobrá úroda.

Tak mi včera řekli, že jsem vlastně existencionalistka. Ano! Každý den ráno v šalině si pokládám hlubokou otázku existence. Skutečně. Dosud nebyla zodpovězena. A přitom je její znění tak jednoduché! Vážně, řekne mi někdo z vás, jak je možné, že existuje tak velký spolek, promiňte mi ten výraz, debilů, kterým je DPMB?

Není to jen otázka nefungující firmy, která spolyká neskutečné peníze z rozpočtu města. (A nejenže není schopena fungovat bez problému, navíc její zaměstnanci nemají ani za mák slušnosti…) Stále více a víc nechápu, jak jsou na tomto světě, konkrétně v tomto státě a v mém městě, některé věci možné. To jsou skutečné otázky existence! Jak může fungovat slavný důchodový systém? Proč ještě bere Rath plat – i když je vlastně ve věžení? Jak můžeme s takovou vládou vůbec existovat?

Nevím, kde dostanu odpovědi na svoje otázky týkající se holé existence mého zdravého rozumu a fungujícího světa. No vážně! Protože v instituci, která by v první řadě (!!!) měla odpovídat na otázky neznalého, nevyspělého a nezkušeného člověka, jsem žádné odpovědi na svouje otázky prostě nedostala. Tak mi tedy řekněte – k čemu vlastně ta škola je?!

Už jsme si všichni nějak zvykli, že ve škole máme být hlavně tiše – nevyrušovat. Jsme zvyklí poslouchat věci, které nás nezajímají, a opisovat informace, které, z velké části, nikdy nebudeme potřebovat. A když máme nějakou myšlenku, když skutečně chceme něco vědět – dostáváme sice přesné, ale jen strohé a většinou neúplné odpovědi. Stejně strohé jako odpovědi na ty nejprostší a zároveň nejzávažnější otázky. Miluješ mne? Miluji tě? Miluji?

A k čemu to vlastně je? To jediné vím. K ničemu. Pokládám si desetitisíce otázek, na které nemám odpovědi. Zjišťuji statisíce odpovědí, na které se neumím zeptat. A přitom nevím to hlavní. To klíčové. To nejzásadnější. K čemu jsem tu vlastně já?

Ale pryč od toho. Stejně to nevyřeším tady doma – za psacím stolem a v bačkorách. Vlastně – ještě jiná věc mě trápí. Asi nejzásadnější. Kdo mi dokáže, že čerti nejsou a že u mne pod postelí nebydlí strašidlo?