Píši z jedné ze svých oblíbených kaváren. Ještě než se zeptáte, ano, je jich víc. Možná, že tuto mám nejradši. Jen pár stolů, Mozart, lehce zelenkavé stěny, večerní slunce a výhled na kruhový objezd. Příjemné místo, příjemný číšník. Ale hlavně káva. Na stole přede mnou, vedle talířku s jablečným závinem, stojí a tiše chladne to nejlepší moccaccino na světě. Věřte mi, dokud ho neochutnáne, nemůžete umřít. A tak pozoruji pěnu, která pomalu mizí z hladiny lahodného moku. Začínám se nudit. Moje chronická zapomnětlivost zapůsobila – nechala jsem doma velice zajímavou knížku, kterou jsem chtěla v mezičase během přestávky v orchestru dočíst. Nevadí. Doženu čas a napíšu další zbytečnou myšlenku. Však jsem to také slíbila. Nejen adminovi (Kterého tímto zdravím.:-)), ale také sobě. Alespoň jedna črta denně, abych nezahálela.
No, lehce se to řekne. Jenže – o čem psát? Úsměvné, hned třetí den po onom závazném rozhodnutí nemám inspiraci. Sedím tu, užívám si pocit klidu a v hlavě mám kolibříky (prázdno). Pozvedám k ústům hrníček s kávou. Voní nádherně. Pronikavě, ale jemně. Majitel této kavárny (a zároveň číšník) podává kávu s láskou a jistou úctou. Nápoj je pak vynikající. Můžete se divit nebo ne, ale někdy se pan majitel rozhodne udělat hrníčky dva – jeden pro zákazníka a jeden pro sebe. Přivoní, ochutná a když se mu něco nelíbí, putují obsahy obou pohárků do výlevky. Tady se nikomu špatná káva nepodává. Nikdy.
Přemýšlím nad tím. Mají tu opravdu jedinečný přístup k servírování výtečné kávy. A co zákazníci? Co když sem chodí stejní lidé jako já? Ti, co mají rádi dobrou kávu. Milovníci večerního slunce a Mozarta. Co když mají také rádi dobré knihy, staré filmy, divadlo, ranní noviny opřené o čajovou konvici, lehký a mírně ironický humor? Třeba je někdo z nich také ztraceným romantikem, unaveným studentem, zahořklým mladistvým, anti-sportovcem, naivním snílkem a špatným začínajícím spisovatelem. To vše je možné. A já vám o tom napíšu.
Rozhlížím se. Lidí jsou tu různí. Sedím na svém obvyklém místě. Stůl pro dva – v rohu u okna. Ale sedím tu sama. Jen já a moje (teď už studené) moccaccino. Mám perfektní přehled o celé místnosti. Lidí je tu málo. Jako vždy. Snad je to tím, že o tomto království úžasné kávy ještě moc lidí neví. Přece jen dvě tváře poznávám. Sedí u stolku před barem. Postarší manželský pár. Tiše sedí a usrkávají svou kávu. Víte, chodím sem tak jednou – někdy snad dvakrát – za měsíc, ale ti dva jsou mi velice povědomí. Ano, určitě jsem je tu už viděla. Na pohled milí lidé. Pán teď čte noviny. Ty samé jako já. Poslouchá také klasickou hudbu? Nevím, ale má hlodající zvědavost probouzí i mou fantazii. Představuji si, jak při západu slunce sedí i s manželkou na zahradě, čte Villona a poslouchá Bacha. Červené víno a klid. Tak si to představuji.
Zvoní mi telefon. Odtrhávám pohled od stolku před barem. Budu muset jít. Až sem půjdu zase příště, určitě si nejdříve prohlédnu nějaké známé tváře. Třeba se jich i zeptám, jak že na tom jsou s Bachem a Vivaldim. Zvedám ruku, za chvíli přijde barman. Zaplatím. Vím, jaký bude účet, nerozmýšlím se nad dýškem. Pokaždé je stejné. Až vyjdu, naposledy se otočím a přeletím kavárnu pohledem. Možná jsou ti lidé stejní jako já. Možná máme jen rádi stejnou kávu.
