Sleva! Kupte tři za cenu dvou! (Nebo dva za cenu tří, zákazník je jako býk, červená cedulka je pro něj stejně dráždivá jako prapor a už je celkem jedno, co je na ní napsáno.) A tím to nekončí. Akční ulička, slevový stojan, vyřazené artikly. Boxerský ring, kolbiště, bojiště. Zákazbýci a jejich zápasy – aneb jak jsem byla na brigádě.

Není lehké míti na sobě pracovní oděv – zelenou mikinu s nápisem „Mohu Vám pomoci?“ Zákazník pak nabývá dojmu, že prodavač je všemocný a dokáže zařídit lepší počasí, spásu světa nebo například sirup z akční nabídky. „Máte zubní pastu za těch devatenáct devadesát?“ „Nemáme.“ A pak nastává rozhovor až příliš podobný výslechu. „A proč, když ji máte v letáku?“ Co jim má pak prodavač říci? Protože je to jen obchodní trik na lákání lidí do obchodů? Protože ve skladu byly jen dvě krabice? Prtže od rána všichni chodí a ptají se na zubní pasty, utěrky, sirupy, sušenky a krémy na boty?

Když se dostane akce mezi komando lidí důchodového věku, nastává okamžik býčích zápasů. Boje na život a na smrt. Při vyvěšení cedulky „Výhodná cena“ rozeberou první chamtivé ruce regál do posledního šroubku. Odhodlaný, nebojácný a statečný brigádník hrdinně čelí rozzuřenému davu s poslední krabicí Arielu za polovic. Nejvýhodnější taktikou se zdá býti vhození nebohého pracího prášku do davu. Za chvíli se ozývá trhání látky a nadávky, které se nedají publikovat.

Akční zboží je zdánlivě výhodné a velice lákavé. Ale jeho cena je navýšena o fyzické zdraví kupujících a duševní zdraví prodavače. A stojí vám to za to, milí zákazníci? Když už jste rozzuřeným zákazbýkem, alespoň ze sebe nenechte udělat zákazvola tím, že se budete hádat o levnější aviváž.

S příchodem jara vylézá ze země všechno to zelené svinstvo. Proč tak skepticky? Jó, vy se možná radujete, milí čtenáři, ale já dostávám motyku do rukou. A mé ruce, zvyklé tak možná na šustění papíru, vedou si s touto věcí značně neobratně. Pravidelně, tedy každým rokem, ohrožuji zdraví své i všech okolo vehementním máváním motyky – či jiného náčiní. Ku podivu ještě nikdo nepřišel k nějakému vážnějšímu úrazu, avšak těch drobných, po kterých následují peprná slova na mou adresu, bylo mnoho.

Od chvíle, kdy si beru motyku, myslím jen na jednu věc. „Už aby to bylo hotový.“ Ale jak říká maminka: „Spěchej pomalu.“ Nebo taky často podotýká: „Práce kvapná, houby platná.“ Obé je více než pravdivé, zvláště při zahradničení. Kopnete-li příliš razantně a s příliš velkou vervou, pravděpodobnost, že trefíte vlastní nohu, je tím větší, čím větší je vaše úsilí. A mohu-li říci, bolí to jako čert. I když nevím, jak takový čert bolí – nikdy mi to nebylo osvětleno. Existuje také naprosto nepochopitelné riziko, že při rozmachu trefíte někoho do kolena – což je obzvláště bolestivé. Kdybych to chtěla srovnati s trefou do vlastní nohy, takové koleno bolí jako dva čerti, přestože není vlastní. Cizí koleno působí majiteli bolest, která vyvolává náruživou pomstychtivost v jeho majiteli. Ten, zahlcen touhou způsobiti vám bolest ještě větší, uchyluje se k nekalostem v podobě kbelíků nastavených do cesty, úmyslně nevhodně odloženým zahradním náčiním nebo dokonce k „neúmyslným nehodám“. Zváště ty se sekerami působí nepěkná tržná zranění.

Moje nedůvěra ve veškerou flóru vyplývá také z toho, že ona nevyzpytatelná zeleň úzce souvisí s ještě nevyzpytatelnější faunou. Věřím, že taková kytička úmyslně člověku neublíží, není-li to třeba rulík zlomocný a není-li člověk botaniky neznalý. Jenže ty lezoucí, pohyblivé, hladové, zákeřné a krvežíznivé obludky (číhající za každým listem jakékoli rostliny, pochopitelně) mne děsí. „Je to jen brouček.“ Není žádné „jen“. Je to zvíře a má svou hlavu. Co když se mu zrovna já nebudu líbit a ono mě to kousne? Co když se mi objeví alergická reakce? Mám ráda zvířátka. Ale jen přiměřeně velká, mírumilovná, chlupatá a pouze v případě, nechtějí-li mne pozřít. Nikdy bych si však nemyslela, že největším nepřítelem v tomto ohledu mi bude mé vlastní zvíře. Ano, tušíte správně. Kocourek si chce vždycky nejvíc hrát, když se hrabu v hlíně. Číhá, podle ukryt pod keři hortenzií, vyběhne a zaryje mi drápky do předloktí. Taneček, který následuje, nelze popsat slovy, neb ani tanec svatovítský není zdaleka tak zběsilý.

Je-li mé snažení na sluncem vyprahlé půdě úspěšné a podaří-li se mi setřást kocoura z horní či dolní končetiny, vracím se zpět do svého relativně bezpečného pokoje unavená. Nevím, jestli spokojená, ale unavená jistě. Většinou stojím u střešního okna a koukám do zahrady. (Neboť je to v neuvěřitelně strmém kopci, mám krásný výhled na terasovité záhony.) Ani argumenty, jenž zaznívají z úst mých nadšených hyper-zahrádkářských rodičů – „Taková skvělá zelenina! Chutná mnohem líp než ta kupovaná! To je rozdíl!“ – mne nemohou přesvědčit. Přírodu mám ráda. Ale po vzoru pana Fulghuma, nechám ji volně bujet, ať si sama poradí. Možná by bylo vhodné jednou za čas posekat trávník, ale s rododendrony a rajčaty už se nikdy sázet z vlastní vůle nebudu.

„Ahoj.“ „Čau.“ Otočí se, odejdou. To je vše? Vždyť takové to nebývalo vždy. Z vyprávění babičky slýchám o polibcích na tvář a o tom, jak si muži na ulicích pozvedali klobouky na pozdrav a podávali si ruce. Není to tak dávno. A mně se to líbí.

„Ahoj.“ Jasně, ahoj. Chápu, že když se vídáme každý den, tak nějaké podávání ruky omrzí. Kdo by také stíhal potřást pravicí všem spolužákům, když ráno přichází pozdě? Netvrdím, že by se lidi měli objímat a líbat, když se potkávají každých deset minut. Proč si však přátelsky nepotřást rukou s dobrým přítelem? Jsem asi staromódní a divná, ale zdá se mi to správné. Nepoužívám strohých pozdravů a jednoslovných loučení. Tímto se ospravedlňuji, snažte se mne pochopit.

Mám rodinné příslušníky, kamarády, přátele a kolegy – všichni jsou mi velice drazí. Proč jim nedat svou náklonnost najevo? Stačí s úsměvem podat ruku. Ten druhý už pochopí. V dnešní době jsou doteky příliš osobní a nežádoucí. Každý si kolem sebe udržuje určitou „zónu nedotknutelnoti.“ Je to snad přirozeným odporem ke styku s lidmi? Nebo studem, který vyplývá z toho, že podání rukou je nemoderní? Nevím, ale bojuji proti tomu. Dělám spoustu nečekaných věcí, ale lidi, kteří mne neznají a loučí se se mnou poprvé, tváří se značně vyděšeně. Přesto ráda vidím jejich výrazy, když třesou mojí pravicí. Je to nevšední, neobvyklé. A nepočítám ty společensky nalinkovaná setkání, kde etiketa nařizuje způsob pozdravu. Mám pro to jiné důvody. Své vlastní a nevysvětlitelné. Potřesením ruky vítejte v mém světě.

Vytvořila jsem si systém vlastních pravidel. Pokud vás to zajímá, čtěte dále, osvětlím vám je.
Jste-li mým přítelem, můžete očekávat podání ruky.
Jste-li mým dobrým přítelem a uměleckým kolegou, můžete očekávat políbení na tvář. Políbení řekne více než slova a myslím si, že je také vhodným poděkováním. Kluci, kteří se mnou hrají těch několik let v triu už ví, o čem mluvím.
Jste-li mým dobrým přítelem a člověkem, kterého si vážím, dostanete polibky dva – na obě líce. Pak si buďte jistí, že si vás velice vážím.
Také všechny objímám.

Někdy chodím pro bratra do školky. Zdejší paní učitelky se s dětmi loučí podáním ruky a občas je také obejmou. Neprofesionální? Obtěžování? Nevhodné dotýkání? Tohle můžou říct snad jen směrnice EU. Děti jsou šťastné a některé do školky chodí rády. Vztahy mezi paní učitelkou a dítětem jsou přístupnější, pokud si paní učitelka neudržuje nadřazené postavení. Je to úplně jiné než v mateřince, do které jsem chodívala já. Docela to bráchovi závidím. Když si pro něj jdu, taky ho obejmu. Nebo ho vezmu do náruče a když se nesnaží utéci – dostane pusu na čelo. Vídám tam pár rodičů, kteří ve vřítí do dveří, houknou na děti a pádí ze dveří. Jednou jsem byla svědkem toho, jak jedna maminka nevydržela neschopnost svého tříletého dítěte, které si nedokázalo zašněrovat tkaničky. Křičela a pak mu vlípla políček. Nechci tu poučovat nebo kritizovat rodičovství, sama nevím, jaké to je. Jenže mi to přišlo takové smutné – v porovnání s paní učitelkou, která před chvílí tiskla chlapce na prsou.

Dalo by se o tom mluvit hodiny a hodiny. Mohla bych všechny přesvědčovat o důvodech, jenž mne vedou k těmto nečekaným projevům lítosti nad loučením. Dělat to nebudu. Jen zde zanechávám nápad a návod – co s tím vy, čtenáři, uděláte je zkrátka už jen na vás.

Se všemi se loučím pevným stiskem ruky a můžete si být jistí, že na tváři mám úsměv.

Tančím. Na sobě mám překrásné smaragdově zelené šaty. Slyším něžnou hudbu. Znenadání se z dáli blíží obrys jezdce na koni. Jen vidina? Je stále blíž, je zřetelnější. Začínám být zvědavá, chci vidět tu neznámou tvář. V záři slunce však rozeznávám jen obrys koně a vlající vlasy jezdcovy…

Píp. Píp. Píp…

Prosím ne. Teď ne. Ještě chvíli. Jen malou chvilku. Prosím. Otevírám oči a rozespale mžourám po pokoji. Je šero, to pípání nemohl být budík stojící na skříni v rohu místnosti. Nahýbám se dolů z postele. Hledám telefon. Vzdávám to, mobil patrně samovolně opustil známý vesmír. Není jiné cesty, vstávám z vyhřáté postele. Netroufám si odhadovat teplotu okolního vzduchu, ale třesu se po celém těle. Fuj, proč musí den začínat tou nejnepříjemnější činností – vstáváním? Natahuji se pro budík. Má to svůj důvod. Kdyby byl na nočním stolku, pravděpodobně by skončil na dvoře spolu se zbytky roztříštěné okenní tabulky. Tou procházkou na druhý konec pokoje se snažím uklidnit a myslet na hezké věci. Třeba na dokončení toho snu, ze kterého jsem byla tak sprostě vytažena. Beru budík do ruky. Půl páté ráno? Proč, proč, PROČ? Co jsem komu udělala, že se proti mně postavil i můj vlastní budík? Znovu slyším to pípání. Táhlé a otravné. Ještě než hodím budíkem o zem, zastavuji pohyb ruky, protože mi dochází, že budík v mé ruce spí stejně klidně jako jsem ještě před půl hodinou spala i já.

Píp. Píp. Píp…

Prosím, vždyť je tak brzy! Neslyším to, neslyším to… Tohle vážně nejde neslyšet. Broukám si melodii, ale vůbec to nepomáhá. To mě nepřekvapuje. Najednou je ticho. Ach ano, třeba budu moci ještě chvilku spát. Omyl. Jak hluboký omyl! Během tří minut se celá situace opakuje, pípání nabírá na síle. Zvedám se. Být v posteli už asi nemá cenu, stejně neusnu. Jdu si uvařit kávu. Cestou si vezmu noviny. Procházím obývacím pokojem. Při pohledu z okna vidím plot porostlý břečťanem. Dnes je nějaký jiný. Nějaký… pohyblivý. Tohle se mi vůbec nelíbí. Stojím, koukám a nevšímám si županu na jehož cípu mi visí hladový kocour. Když ze svého zeleného úkrytu vyletí kos, začíná mi svítat. Nedivte se, po ránu nejsem zrovna nejbystřejší.

Píp. Píp. Píp.

Zatracené jaro. Hloupí ptáci. Já se snad nikdy nevyspím! Ranní ptáče sice dál doskáče, ale ranní Atinka rozhodně skákat štěstím nebude. Když se však dívám na tu kosí rodinku, která se ubytovala v našem luxusním pětihvězdičkovém plotu, musím se usmát. Vyspím se jindy. Nemůžu se na ty drobečky zlobit.

Vyšla jsem si na špacír. Většinou to nedělám. Ne proto, že by mne to nebavilo či snad obtěžovalo. Jednoduše na to nemám čas. S příchodem jara a teplého počasí jsem neodolala. A musím se přiznat, má to i jiné důvody. Většina z nich pramení ze včerejšího drobného incidentu. To máte tak, celou zimu jsem chodila v pohodlných, měkounkých a hlavně nízkých botách. A moje nohy si na to zvykly. Když jsem se tedy rozhodla vytáhnout krásné, ale ne příliš pohodlné lodičky s podpatkem, moje nohy začaly protestovat. V půli cesty na autobusovou zastávku jsem se vzdala. Není jiné cesty, boty musí dolů. Vyzula jsem je a běžela. Stejně jsem to nestihla. Není divu, kdybyste viděli, kde bydlím, určitě byste si ťukali na čelo, neboť ty boty jsou opravdu nejméně vhodnou obuví na pěší túry. Také musím konstatovat, že čas této cesty je přímo úměrný výšce podpatku. Ale na to, že bydlím, kde bydlím, si dnes stěžovat nechci. Dnes se obuju do sportovců.

Jak jsem již řekla, trénovala jsem stabilní chůzi – čtvrt hodiny testovala, jestli je lepší vykračovat pravou nebo levou nohou, nakonec jsem naznala, že je to celkem jedno a vyšla jsem. Stačilo nasadit sluneční brýle a sluchátka, vybrat směr a jít. Těšila jsem se, protože zima byla dlouhá a lesní cestu za naším domem jsem dlouho neviděla. Zapomněla jsem říci, že bydlím na velice zajímavém místě. Z okna obývacího pokoje je vidět všechny ty krásné výkvěty lidské civilizace – továrnu, supermarket, výpadovku. Naopak okno z mého pokoje nabízí výhled do lesa a nějakou tu divou zvěř. (Teď nepočítám kocoura, který pomstychtivě vyspává na střešním okně. Dělá to jen proto, aby se nedalo větrat a aby si udržel pozornost všech členů domácnosti.) A tak jsem si vykračovala po jedné z brněnských stezek zdraví. To zdraví sem přišly chytat desítky lidí. Tito odhodlaní hrdinové novoročních předsevzetí, stále ještě rozhodnutí zhubnout pár kil, tvořili procesí. Mladí, staří, tlustí, tencí, malí, vysocí – zkrátka všichni. A já, ve svém růžovém ponču, mezi nimi.

Obtažené legíny, reflexní trikoty, termoprádlo, čelenky, pásky, sluneční brýle. Speciální boty, běžecké tretry, pletené svetry. Tlakoměry, hodinky pro vysokohorskou turistiku („Jen nezapomeňte na ten kopec, proboha!“), stopky, kardiostimulátory („Však nám všem není dvacet“). Kola, kolečkové brusle, koloběžky. Všechno nové – pochopitelně. Dárky k Vánocům, které se teď právě začínají testovat. Bavím se pohledem na muže ve značkových dresech s nápisy každé ráno. A vyzývám všechny firmy, aby začaly svým objemným zákazníkům platit. Pivní pupky zvětší logo přibližně do rozměrů průměrného billboardu. Potkávám nejen běžce, ale i cyklisty. Na ta kola a funění běžců si člověk zvykne. Jenže když vás v sobotu o půl sedmé ráno probudí ty šílené turisticko-seniorské hůlky klapající po asfaltu, to je k vzteku. Štěstí, že je přes tu hudbu v uších neslyším. I tak je zábavné je pozorovat. Nemyslím teď chlapce z místního fotbalového týmu. Ti tu běhají i v zimě. Já myslím ty březnové sportovce. Za čtrnáct dní už je tu neuvidíte. Většina z nich si velice brzy uvědomí, že sport není nic moc pro ně. Ale prosím, já tu přece nikomu nic nerozmlouvám! Jen si choďte běhat, sportovat, trénovat. A klidně to zkoušejte před mým domem, ale nemusíte u toho vzdychat a naříkat. Když jste se jednou rozhodli, tak se snažte, ať to nemusím poslouchat. Než jsem obešla rybníky, oběhla/ obklusala /obkulhala mne skupinka budoucích olympioniků. To nejde nepoznat. Zatím však netuším, jestli aspirují na protivníky Sereny Williamsové. Ale to já jen podle toho křičení…

Tak teď se všichni určitě zlobíte. A teď mě všichni chcete poslat trénovat s nimi, viďte? To bych si to měla zkusit, když se do nich tak nehezky navážím, že jo? Víte co? Já to zkusila. A nebavilo mne to. A když mne to nebaví a nezajímá, tak to nebudu dělat, ne? A ani bych to nepomlouvala, kdybych neviděla všechny ty ztrápené uřícené tváře… Prostě říkám, že není dobré se k ničemu nutit jen proto, že v pořadu „Buď fit!“ na Jedničce ta vychrtlá a vytrénovaná paní s culíkem říkala, že je to přece báječné. Najděte si nějaký příjemný pohyb. Procházka přece nebolí – a taky je to pohyb. A znám i pár jiných velice příjemných způsobů pohybu. Třeba při hudbě a v páru. Tak toho funění nechte a pojďte dělat něco jiného. Něco, co vás udělá šťastnými.