Přiznám se – přiznávám to často a možná docela s hrdostí a pýchou – některé mé knihy mne dostaly do zvláštních situací. Jela jsem nedávno takhle šalinou (Ne, nepřinutíte mne napsat to slovo, co začíná „tram“ a končí „vaj“.) a vedle mě seděl kluk. Nic zajímavého, to se stává každý den. Přijde někdo cizí, sedne si, o pár zastávek dál se zvedne a vystoupí. Normální koloběh nudného pracovního týdne. Tenhle kluk však seděl, chvilku koukal a pak mi začal nahlížet přes rameno. Četla jsem, tuším, nějakou detektivku. Ale ani za nic na světě jsem se nemohla soustředit na podřezávání nevinné oběti, protože jsem cítila pohled, který byl na mně evidentně přilepený. Neříkám, že to nedělám taky. Dělám. A ráda. Nastoupím, rozhlédnu se. Nejdříve se podívám, kdo něco čte, vyberu si člověka se zajímavou knihou a pak mu těch několik málo společných zastávek čtu přes rameno. Když se mi zalíbí úryvek, většinou si někam napíšu autora nebo název a následně si skočím do knihovny. Takto jsem také získala několik výborných románů na seznam své oblíbené četby. Ale zpět k tomu chlapci.

Nevysoký, nemalý, černovlasý chlapec, který by mohl dostat tisíc a jeden přívlastek – stejně jako každý jiný na světě. Někde se někomu narodil, někde vyrůstal, někde žil, chodil do školy, měl nějakou rodinu, přátele a kamarády. Nemohl tušit, že se jednoho dne setká v šalině s podivně nevýraznou, ale přece jen normálu se vymykající dívkou. Nemohl přece vědět, že bude číst detektivku od Waltariho a nemohl předvídat, že ho obsah té útlounké knížečky zaujme natolik, aby si dovolil ji oslovit. Ale udělal to.

,,Slečno? Já vím, že to bude znít zvláštně, ale myslíte, že byste mi mohla říct, co to čtete? Vypadá to zajímavě. Není to náhodou od Waltariho?“ Pravda, není příliš obvyklé oslovovat cizí dívky jen tak na potkání, ale já jsem tak nějak podvědomě tušila, že se zeptá. Ochotně jsem mu sdělila název knihy a přidala jsem pár dalších titulů, které na tuto knihu navazují. Ukázalo se, že mám tu čest mluvit s velkým fandou detektivních příběhů. Znal zápletky i rozuzlení nejrůznějších románů, dokázal vyjmenovat desítky detektivů a přidával i jména jejich pomocníků. Zvláštní človíček.

Toto neobvyklé, ale velice příjemné náhodné seznámení mne přivedlo k novému plánu. Rozšířím svůj seznam oblíbeného čtiva. Sepíšu knihy, které za něco stojí, napíšu i o těch, které jsou k ničemu a nemá cenu je vůbec uchovávat v knihovně. Jste-li lidé s podobným vkusem jako já, budete souhlasit. Klidně se se mnou i pohádejte, napište mi o knihách, které se líbí třeba právě Vám. Já budu ráda. Rozšíří se tak tajná knihovnička ,,Veřejných čtenářů“. A vůbec. Budu s sebou nosit tužku a pár papírků, abych se mohla jen tak na ulici zastavit a napsat název knihy komukoliv, kdo si o něj řekne. Čtu kudy chodím. A proto až uvidíte nevýraznou, ale přece jen normálu se vymykající dívku s knihou v ruce, nebojte se zastavit ji a zeptat se. Ráda poznám dalšího člena klubu ,,Veřejných čtenářů“. Měli bychom se začít seznamovat.

Ahoj, já jsem Atinka a jsem členkou klubu ,,Veřejných čtenářů“. Mojí nejoblíbenější knihou je Saturnin od Zdeňka Jirotky.

„Myslím, že by se mělo zamést na schodech. Taky by se měl natřít plot.“

Ona tajemná magická síla, o níž často maminka promlouvá, stojí za všemi úchvatnými činnostmi v naší domácnosti. Až fantastická je samozřejmost, se kterou Onobyse-samose umývá nádobí, čistí okapy, posunuje popelnici, dolévá vodu do chladiče a krmí kočku. Zajímavé, vezmeme-li v úvahu, že kočka ještě nikdy nevyletěla strachy z kožichu. Můžeme z toho usoudit to, že Onobyse-samose není krvelačný přízrak toužící po nepřekonatelné čistotě. Také mě již napadlo, že vystupuje v televizních reklamách jako ten plešatý pán ze saponátu. Pak mi ale není jasné, proč nám krmí kočku. Zkoušela jsem již naši milovanou sílu Onobyse-samose srovnat s úkazem Poltergeist, neboť věci v naší domácnosti se hýbou podobným způsobem. Rozdíl je v tom, že Poltergeist je tak trošku chaotik a s pořádkem si moc neláme hlavu. Onobyse-samose stačí, když pěkně uklidí.

Onobyse-samose není jediná síla, která u nás doma vládne. Ještě je tu Tosamo a dvě síly s měnším vlivem: Jáne-to-on a To-ona-jáne. Vliv posledních dvou sil značně záleží na člověku, kolem kterého tato síla tvoří auru. Čím je člověk silnější a má větší šanci vás přeprat, tím je aura slabší. Působení všech těchto sil má velice špatný vliv na členy rodiny. „Mělo by se…“ okamžitě vyvolává vlnu „Ááách jo…“ nebo „Už zase?“. Morálka upadá, dochází k hádkám. Vždy to dojde do chvíle, kdy síla konečně zapůsobí na nejslabšího jedince a ten (ač nerad) úkol splní. Na jedničku.

A zkusili jste se bránit? Nebraňte se. Pod vlivem Onobyse-samose nebudete navždy. Také patřím mezi ty slabé jedince a moje Onobyse-samose mne neustále nutí měnit prázdnou tubičku od zubní pasty za novou. Když překousnete hořkou chuť nuceně působící práce, kterou konáte, zjistíte, že Onobyse-samose z vás dělá lepšího člověka.

„To se mi včera zdál tak zajímavej sen…“
„Tak ho napiš! Byla by to skvělá povídka!“
„Když… Já neumím psát.“

Slýchám to až příliš často. Všichni si myslí, že cokoli, co promítnou na papír, je špatné. Není to pravda. Každý umí psát. Způsob psaní je však jen odrazem toho, co si myslíme. Na papír vkládáme myšlenku a cit, ruku vede mozek a inspirace. Na světě není nikdo, kdo by někdy nechtěl zaznamenat své myšlenky, napsat něco. Proč si nesednou a neudělají to? Prostě proto. Nemají čas. Myslí si, že je to zbytečné. Nebo hůř, myslí si, že neumí psát. A to je naprostý nesmysl. Myslím si, že by psát měl občas každý. Mnoho myšlenek a nápadů pak zmizí a hlava není tak těžká. Obecně prospěšná činnost proti migrénám a stresu. Netvrdím, že by člověk měl hned všechny své práce vystavovat na odiv veřejnosti. Ať si je nechá pro sebe, když myslí, že nejsou dost dobrá. Ale pamatujme, že ta nejlepší díla většinou vznikají náhodou.

„Víš, já když něco napíšu, tak bych se za to i styděl. Já na ten pravopis moc nejsem…“

Hloupost. Nepsat jen proto, že občas uteče nějaké písmenko? To se stane i těm těm nejlepším profesorům jazyka českého. Možná ne tak často, ale stává se to. Psaním se člověk zdokonaluje v oblasti gramatiky i slohu. Což není špatné jako trénink. Také zlepšuje své vyjadřovací dovednosti. Zkrátka – psaním k vybroušenému jazyku! Čistý a bezchybný pravopis je navíc diskriminací dyslektiků a dysgrafiků. Gdyš třeba ja napýšu něco takovýho, vipadá to syce (lydovje řeceno) jako od prasete, ale mislím, že mi všihni rozumýte. Demonztratyvně dopýšu zbitek článku po dyslekticku. Pokud uš vás bolý oči, dál nečtěte. I některý opravdu slaní spysovatelé bili dyslektikové. Třeba John Irwing. A dnes je oblýbený a znají ho témněř všihni kňihomolové. Týmto chci aplovat na vás, milý dyslektikové. Pyšte. Mi, pysálkové, jsme rádi, že se naše kruhi rosšířili.

Nikty jsem netužila, že psaní z pravopysnýmy chibamy bude tak složité. Dyslektikové majý hodnje těšký život. Já bich to dokonce přyrovnala k umnění. Fuj, je to ale složité umění! Moje vůle povolila. Už to nezvládnu. Udělat pravopisnou chybu v zažitém slově je téměř nemožné. Ale, jak sami vidíte, i chyby jsou čitelné. Záleží na myšlence. I když, musím uznat, že některá slova jsou velice problematická. Nejen po stránce pravopisné, ale dělají neplechu zvláště při neopatrném mlácení do klávesnice. Třeba slova jako například: otec, ocet, organismus, prst nebo vyhodit – a samozřejmě další. Překlepy mohou býti značně matoucí.

Dnes jsem asi řekla vše, co jsem chtěla, upozornila jsem, na co jsem mohla a teď půjdu napsat něco seriózního. A vy se mějte. Dávejte si pozor na přelkepy, pyšte spysovně, dodržujte slohové postupy a nezlobte.

Jsem roztržitý sklerotik a až zoufale často na to doplácím. Ono doplácet na vlastní blbost je pochopitelně přirozené. Naprosto nepřipravenou (jako obvykle) mne zastihl déšť. Mohu však s potěšením říci, že jsem byla shodou okolností ve společnosti člověka dvou deštníků. A teď již patrně víte vše. Nedá mi to však – musím se k této události vyjádřit. Ostatně jako ke všemu.

Celý týden bylo hezky. Ba přímo nádherně! I onoho dne se zdálo, že bude krásně. Celý týden jsem nosila dlouhý teplý kabát. Myslíte si, že jsem si ho vzala, když se ráno už i mně zdálo, že bude teplo? Ne. Vzala jsem si tenké růžové pončo. (Ano, téměř všem se zdá hrozné.) Cestou do školy mi překvapivě nebyla zima. A to je mi jinak zima pořád. V průběhu dopoledne se obloha zdála býti umírněnou, avšak odpoledne se zatáhlo a tmavě šedivá mračna nezvěstovala pranic dobrého. Foukalo a všechny mé nejhorší obavy se nakonec vyplnily. Obtěžkána objemným batohem a kytarou, odcházela jsem ze školy značně rozladěna vidinou dlouhé cesty domů. Co se stalo důležitějším (a na mé náladě se to značně podepsalo – avšak k jejímu vylepšení) byla přítomnost mého úžasného přítele. Přestala jsem se bát o účes a začala se zajímat o něj. Mohu říci, že mne nepřestane udivovat.

Měl deštník. Říkáte si, no a? Nechte si vysvětlovat dále. Pro mě to bylo velice udivující, protože skutečnost, že někdo opravdu má deštník ve chvíli, kdy ho potřebuje, je značně nezvyklá. Ještě více udivující bylo to, co jsem se dozvěděla během rozhovoru o pár minut později. Můj milý je totiž majitelem dvou deštníků. V každé tašce má jeden. Neuvěřitelně fascinující. Dovolím si prohlásit, že se pro mne tímto zjištěním stal hrdinou. Hrdinou předvídatelnosti a připravenosti. Navíc neohroženě nastavil paraple vstříc šílenému větru – podobně jako mušketýr tasí svůj kord. Odvážný počin, vzhledem k tomu, že ten vichr málem odnesl deštník i s ním. Nebylo to nic platné, s větrem nešlo bojovat. Šli jsme po chodníku vedle sebe a já se snažila přijít na to, s kým mám vlastně tu čest.

Znám velice málo takových lidí. Na první pohled nejsou jiní. Na pohled druhý jsou neskutečně odlišní. Stále upravení, vybavení, pohotoví. Člověka dvou deštníků prostě poznáte. Ale jací jsou? Bojí se snad něčeho neznámého? Chtějí být na vše připravení? Co když jsou vyvedeni z míry? Jsou ve všem tak precizní? Myslí opravdu na vše? Mám desítky otázek a chci na ně odpovědi. Chci zjistit, jestli bych si neměla pořídit druhý deštník. Tak mi držte palce, ať se mi to podaří.

V nádražní hale. Na schodech činžovního domu. V baru. Na svatbě třetí vnučky nevlastní babičky. U popelnic. V parku. V knihovně, mezi knihami Alexandra Dumase a Betty MacDonaldové. Na parkovišti. V kavárně.

Lístečky a vzkazy, šeptání, pohledy, tajná psaníčka, rozpačitá pozvání. První schůzky už bývají takové. Nejkrásnější na nich je, že mohou být kdekoli a stále mají svou krásnou a nezapomenutelnou lehce nervózní atmosféru. Na první rande se člověk nejvíce těší a nejvíce se ho bojí. Připadá si jako králík chycený v pasti, který se ovšem raduje ze sladké mrkvičky, kterou pro něj pytlák důmyslně nastražil. Ale proč to všechno povídám? Myslíte, že skutečně každé dostaveníčko je takové? A co vlastně to první? A myslím tím úplně první!

Kdy to začalo? V pravěku říkáte? Přišel snad muž za ženou a řekl: „Slečno, vy se mi tak líbíte! Smím vás pozvat na kořínky a opičí mozečky?“ Pochybuji. Maximálně ji mohl vzít klackem přes hlavu a pak ji odtáhnout do jeskyně. Třeba právě v těchto dobách vznikla ona pověstná ženská náchylnost k migrénám. Příklad pro současnou morálku bychom si měli vzít ve středověku. Rytíři pro své ženy umírali v soubojích, skládali písně a recitovali básně pod okny. Kdyby se víc myli, zapsali by se do ženských srdcí i dnes. Ale od středověku se leccos změnilo. Nejen, že se takové randíčko stalo moderní záležitostí pro všechny páťáky, kteří si pak připadají starší. I samotné pozvání ztratilo kouzlo. Dnes jen těžko uslyšíte verše složené z lásky, protože pro milence je jednodušší poslat své milé esemesku.

Vážení, tohle chci napsat pro vás všechny. Zkuste vynechat fráze. „Dáš mi telefonní číslo? Můžeme zajít na kafe.“ Vraťte se do středověku. Ženy se nezměnily. Pořád mají rády básničky, květiny a tajnůstkaření. Možná, když ji nevezmete klackem po hlavě, nebude ji tak často bolet hlava. A skládejte už dnes – nikdy nevíte, kde na vás první schůzka čeká. Já už také musím jít. Najdete mne v oddělení beletrie, někde mezi Třemi mušketýry a třetím vydáním Co život dal a vzal.