Dnes ráno jsem zase vstala o malinko později. Nejdříve jsem si spálila jazyk o kávu, když jsem si uvědomila, jak je horká, tak jsem se s ní důkladně polila. Zase jsem nestihla autobus, zapomněla jsem doma úkol do češtiny, v matematice se psal test, který jsem nezvládla, a odpoledne jsem ztratila oblíbenou sponku. Teď tu vyjmenovávám seznam hrůz, které se někdy stanou holt každému. Někomu jednou za život, někomu každý týden. Je to vina naše či nikoliv? Je to tím, jak jsme se vyspali? Nebo jsou prostě dny, kdy je lepší nevstávat z postele?

Možné je vše. Nikdo pravou příčinu neví. Rozhodně ji také nikdo nehledá u sebe. Až zoufale často se člověk snaží svalit vinu na něco jiného. Tím si však moc nepomůžeme. Většinou si za všechno můžeme sami už jen tím, že řekneme, že nám dneska nic nejde – a ono to pak také nejde. Vyhledáváním příčiny zajistíme, že bude mít důsledek. Jinými slovy – není-li příčina, není důsledek. A protože máme příčinu („Špatně jsem se vyspal.“), máme i důsledek (nic se nám nedaří). Nehloupější příčinou je v tomto případě datum opředené jistou tradicí, jenž předpovídá nám všem špatný den – pátek 13.

Abych se dozvěděla něco o této pověře a nekecala vám, milí čtenáři, nějaké nesmysly, zavítala jsem na všemi oblíbenou Wikipedii. Ta spousta zajímavých informací mne přivedla až do knihovny, kde jsem si pročetla pár moudrých knih a teď tedy představím výsledky svého bádání. Pište si poznámky, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. Mohli bychom hledat již v počátcích křesťanské víry – Velký pátek. Všichni víme, byl ukřižován Ježíš Kristus. Kde se vzala ta třináctka? Odpovědí nám je Jidáš – tedy třináctý člověk při Poslední večeři. Zradil Ježíše a tak dále, a tak dále. Takhle pátek 13. vysvětlují však jen některé zdroje. Dále se spekuluje o pátku 13. 10. 1307, který se stal osudným mnoha templářům. Filip IV. Sličný s nimi učinil (lidově řečeno) krátký proces. Od té doby se stal pátek 13 pro templáře trnem v patě.

O historii se toho moc dalšího nedozvíte. Co mne však velice pobavilo, byly výsledky hledání na internetu. Já mám ráda černý humor. Hasiči pravděpodobně taky, protože vyhlásili pátek 13. Dnem požární bezpečnosti. Ironií je, že hned pod tímto oznámením byl zveřejněn článek s titulkem „Při srážce aut u Kladna uhořeli dva lidé.“ V médiích je tento bubák vůbec hodně zneužíván. Pád na německé burze (1925), pánové Škárka a Bárta, všechny tragédie na silnicích. Myslím, že novináři moc nehledí na to, že tragické nehody se prostě dějí, i když v kalendáři není zrovna třináctka. Třeba mají paraskavedekatriafobii nebo také friggatriskaidekafobii. (Ano, zkopírovala jsem to z Wikipedie, protože to nedokážu ani přečíst. Tato dvě nechutná slova jsou výrazy pro chorobnou obavu z pátku třináctého.)

Závěrem bych chtěla apelovat na všechny okolo. Pátek třináctého je jen další obyčejný den. Stanou se stejné věci jako každý jiný obyčejný den. To, že je budete připisovat zrovna tomu určitému datu v kalendáři, na nich nic nezmění. Je to jen další z dnů, kdy je lepší nevstávat z postele.

Jaro. Hm. Kytičky a tak. Zelená travička, sluníčko, teploučko. Člověk se může jít proběhnout ven i bez kabátu. Jaro je fajn. Ale nese s sebou určitá rizika. Nepočítám mračna probuzených hmyzáků, kteří se těší až se člověku někam zakousnou. Někam… kamkoliv. Nepočítám nudnou monotónní práci na zahradě. Teď mluvím především o všemi milovaných a velice oblíbených svátcích jara – Velikonocích.

Začíná to výzdobou. Po smutné a chladné zimě lidi (většinou ženy) zešílí a zkrášlují vše, co jim přijde pod ruku. Skutečnost, že je něco zářivě zelené, žluté, oranžové, či červené bohužel vždy neznamená, že je to krásné. Ten příšerný mechový zajíc s oranžovou pentlí kolem krku, který sedí u sousedů na parapetu, je doslova ohavný. Dostala jsem za úkol ozdobit i náš dům. Jako každý rok jsem vytáhla pár sádrových vajec a pověsila jsem je i s proutím na dveře. A hotovo.

Po kytičkách a mašličkách jsem donucena k úklidu. Velice záslužná činnost. Člověk, ve snaze očistit dům i sebe sama (ať už od vzpomínek či od zbytečností), přemisťuje nejrůznější věci. Z jednoho rohu do druhého, z jednoho pokoje do jiného. Stejně nic nevyhodí, protože „Co kdyby náhodou…?“ Já to mám ráda. Objevím vždycky tolik krásných věcí! Nutno podotknouti, že dvě třetiny času stráveného úklidem mi zabere hraní si s čímkoli, co najdu. A tím je hotovo.

Jídlo. Hodně – hodně – hodně moc jídla. Všude se peče, vaří, smaží a kuchtí. Musí se na svátky přece nachystat nějaké cukroví! Stejně mám podezření, že to ty maminky a babičky dělají čistě jen proto, aby předčily ostatní maminky, babičky a tetičky. To je pak samé „Vemte si, přece nás neurazíte. Vemte si!“ Nechci to rozebírat – prostě, kdyby se méně připravovalo, méně by se jedlo a méně by bolely žaludky. Méně by bylo výčitek svědomí. A hotovo.

Nakonec mě ještě ztřískají! Historii tohoto hloupého pohanského zvyku známe všichni. Prý: „Abys nebyla prašivá!“ Myslím, že budu prašivá spíš z toho, jak mi je nařezáno. Tenhle svátek mně vážně nebaví. Stěžovat bych si mohla až příliš dlouho. Ale nebudu. Ověsím svou orchidej mašličkami, nabarvím vejce, vezmu si jarní halenku s nabíranými rukávy a upletu si cop.
Ach ano – a nechám se seřezat. A hotovo.

Mmm… Pocit procházející celým tělem. To štěstí, rozkoš, touha, když se dotkne mých rtů. Vždy, když ho vidím stávám se otrokem vlastního chtíče. Neodolatelná hořkost, ta chuť, kterou cítím na jazyku. Ten zvláštní nevyzpytatený ochromující stav, jenž se rozlévá mým tělem až příliš často, vysílá impulzy do samých konečků prstů. Až příliš lehké je podlehnout. Nechat se unášet. Je nepopsatelné, jak těžké je vymanit se ze spárů tohoto démona.

Je to čaroděj až příliš mocný. Zastavím se pokaždé, když ho vidím. Dopřeji si alespoň pohled. Jeden jediný pohled, který ve mně vyvolá opět ty nádherné vzpomínky. Na dětství, na tolik krásných chvil. Představuji si, že jsem zase s ním. Mohu si na něj sáhnout, láskyplně jej olíznout. Čichat jeho vůni. Hořce – sladkou, sladce – hořkou. Jemnou a velice známou. Chci opět pocítit jeho měkký dotek na svých rtech. Vychutnat si pocit spojení.

Neskonalý příval štěstí, který ani nejde popsat rozumnými slovy, pocítím vždy, když mi zaplní ústa. Hořce se rozlévá po jazyku, sladce zanechává vzpomínku v celých ústech. Jemný a něžný zdá se pokaždé, ale dokáže mne zkrotit. Nezáleží na tom, jak je velký. Chci, aby byl jen můj. Nerada se o něj dělím. Chráním ho před ostatními, ale většinou jsem bez šance. Chápu to. Touha je příliš neodolatelná. Já si však nenechám ujít příležitost se ho zmocnit. I když bych asi měla.

Když ho opouštím, připadám si šťastná, ale zároveň mne naplňuje úzkost. Hlavou se mi proženou nejrůznější otázky, na které nemám odpovědi. Co když příště nebude takový? Stejně dokonale hořký, ale jemný a plný rozkoše? Proč mi musí působit tolik radosti a záveň starostí? Co já se kvůli němu naběhám! Ale pokaždé mne svede. Moc mi chybí jeho vůně i chuť. A úzkost se vrací. A je stále větší. Z té nezměrné úzkosti mne bolí žaludek. Nebo to není z ní?

Když zavírám ty velké dveře, věnuji mu poslední pohled. A on tam leží, nehýbe se. Je mi líto, že je rozřezaný, osamocený a opuštěný. Nejradši bych si ho odnesla, abych ho uchránila jen pro sebe. Ale vím, že je mu nejlépe tam, kde právě je. I když ho nevidím, stále to všechno cítím. Pocity, které jen těžko vyvolá něco jiného. Nejraději bych se s ním rozloučila, ale uznejte, vypadala bych jako blázen, kdybych si povídala s kouskem čokoládového dortu.

Na nááána ná na nánananááá, na ná na na náááá nananáááána…

Já se toho prostě nemůžu zbavit. Je to jako nejkrutější mučení. Pomsta za všechny moje hříchy. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohl Simon s Garfunkelem za něco mstít, ale pravděpodobně jsem to v koupelně s jejich popěvky přehnala a teď mi zní známá písnička v uších.

Moc se omlouvám, pánové, ať už jsem udělala cokoliv.

Nechtějte mi říci, že jste to nikdy nezažili. Melodie, jenž se zdá zdánlivě nevinnou, se promění v červa. Ten vleze do hlavy a hlodá a hlodá do té doby, dokud se nezavrtá dostatečně hluboko na to, aby nemohl být vytažen a zneškodněn. Červíček, dobře ukrytý, si pak prozpěvuje nejrůznější popěvky rozličných délek i výšek stále dokola. Prostě do zblbnutí. A nelze se toho zbavit. Za žádnou cenu.

Prosím! Už ne!

Místo budíku. Při ranní rozcvičce. Během rituální očisty zubů. Při snídani. Když se polejete kávou a jdete se převléknout. Cestou do školy či do práce. V nudné hodině chemie. Během obědové pauzy. Když čtete nezáživný ekonomický článek v místním bulvárním plátku nevalné pověsti. Cestou ze školy či práce. Při setkání s přáteli. Při běhání v parku. Při venčení psa. Během hádky s manželkou. Když se snažíte vysvětlit sedmiletému dítěti učivo, které jste za ta léta stejně zapomněli. U večeře, která se díky nepozornosti kuchaře stala téměř nepoživatelnou. Před usnutím. Ve sprše. Zkrátka, pořád to slyšíte.

Takhle to dál nejde.

Je to jako vězení ve vaší vlastní hlavě. Není z něj úniku. Je to peklo. Nemůžete s tím nic dělat. Je jedno, zda se vám melodie líbí, lze ji dokonce milovat. Můžete tu zatracenou hudbu nenávidět. Nezbavíte se jí. A to je jen začátek. Po čase je to jako noční můra. Zlý sen. Nepřítel. Jediné, co můžete udělat je, že se pokusíte tu otřesnou zaseknutou gramofonovou desku nahradit jinou (zpravidla ještě otřesnější) melodií. Vůbec to nepomůže, ale zkusit to můžete.

Červ na hraně šílenství.

Nejde to. Vzdala jsem svůj boj. Žiji teď s dívkou, jmenuje se Cecilia. Ubytovala se v mé hlavě a hlodá tam. Rozhodla se, že tam zůstane. Nemůžu tu holku přece jen tak vyhodit. Určitě by hledala zase jinou hlavu. A ta moje by zůstala prázdná? Kdo ví. Nejspíš ne. Přistěhovala by se Cecíliina známá Mrs. Robinson nebo Michelle. Nebo – chraňbůh! – Dr. Jones. Než Dr. Jonese, tak to už bych do pronájmu brala radši i Jožina z bažin.

Dort. Těch sedmnáct svíček mne trošku děsí. Narozeniny nějak moc neprožívám. Je to jen o zjištění, že jsem zase o rok starší, ale ani o trošičku moudřejší. Znovu mě to donutí přemýšlet nad vším tím, co jsem udělala a neměla dělat. Nebo hůř – nad tím, co jsem neudělala a udělat měla. Co jsem za rok svého života dokázala? Nic. Není to příliš překvapující zjištění, že? Ale já jsem chtěla něco dokázat. Vždycky si dávám předsevzetí, že se začnu učit a že se budu snažit zachránit svět. Nebo se alespoň pokusím uklidit v pokoji. Proč to nikdy nevyjde? Je to mou leností nebo na to jen není dost času?

Čas. Nejhorší nepřítel člověka. Hrajeme proti němu, s ním – i o něj. Nikdy nejde pominout. Vždy tu je a stává se hrozbou největší. Žijeme ve světě, kde čas hraje hravní roli a my jsme jen figurky, se kterými si cloumá jak se mu zlíbí. Uvažovala jsem nad možností zastavit čas. Přestala bych pak stárnout? To by bylo hezké. Nemyslete si, že se bojím stáří, ale není mi ani trošku příjemné pořád poslouchat, jak se ze mě stává ,,velká slečna“. Nebo – jak říká každý druhý – jsem skoro na vdávání. Nechci to poslouchat. Že už jsem velká vím i bez těch protivných poznámek. Úplně stačí, když mne občas pozdraví skupinka mladších dětí z ulice slovy ,,Dobrý den, paní.“ Copak já jsem nějaká paní? Pf. To stáří se mi vůbec nelíbí. Vykání, šedé oblečení a rozmluvy o počasí. Já přece nejsem tak stará! Ale něco na tom bude. S každým rokem si připadám zbytečněji.

Moje narozeniny. Řeší je až příliš mnoho lidí. Řekla bych, že ten den rozhodně prožívají víc než já. Chtějí slavit. Chtějí si mne fotit s dortem. Chtějí připíjet na mé chatrné zdraví. Chtějí, abych byla schopna nepříliš duchaplných konverzací. A to já většinou nechci. Je hezké, sednout si s přáteli, porozprávět. Ale proč musím být středem pozornosti a pod palbou otázek já, jakožto oslavenec? Letos bylo dokonce rozhodnuto, že bych se měla angažovat a sezvat si kamarády na nějaký ten narozeninový dýchánek. Dobrá. Ať je po vašem, milí rodičové. Seznam hostů jsem volila více než pečlivě. Bojový plán byl následující: pozvu přátele, které bych chtěla mít na svém pohřbu. Nechte mne to vysvětlit dříve než se stihnete pohoršit. Můžete to brát jako další vtípek vycházející z mého úchylného sklonu k černému humoru. Já jsem se prostě rozhodla, že budu brát oslavy narozenin jako trénink na pohřební hostinu. Nechci, aby se na mém pohřbu plakalo a už vůbec nechci, aby tam bylo ticho. Přátelé a rodina na mne musí vzpomínat vesele a v tom nejlepším. Jistě, od sedmnáctileté nány to zní pitomě a provokativně, že? Ale ono to chce mít nějakou reálnou představu o vlastní smrti. Náhoda je blbec.

Cíle. Vždy jednou za rok zjišťuji, že žádné určité (či alespoň dosažitelné) nemám. Za sedmnáct let už mne to ani nemůže udivit. Třeba na to přijdu letos. O narozeninách je také správný čas zhodnotit i okolní svět. Tak za tento rok se nic moc dobrého nestalo. Světový mír opět nebyl nastolen. Ba ani světový rekord v pojídání ovocných knedlíků nebyl pokořen. Letecká havárie v Jaroslavli. Ekonomická krize v Řecku. Zemětřesení a tsunami v Japonsku. Záplavy a sesuvy půdy v Brazílii. A zemřel pan Václav Havel. Tenhle rok se snad nestalo nic dobrého. A nebo se na to dobré jen zapomíná. Pravda. Princ William si vzal Catherine Middleton. Ale teď nějak nevím, jestli to bylo dobré nebo ne. Asi byste se museli zeptat samotného prince Williama. O skutečně dobrých věcech se asi nepíše.

Sfouknu svíčky. Přát si nic nemusím. Jsem spokojená s tím, co mám. Víc nepotřebuji. Taky moc nevěřím, že by to nějaké přání vyslané tam nahoru mohlo změnit. Přece jen si udělám nějaká ta předsevzetí, abych neporušila tradici. Nedoufám, že bych je mohla za rok splnit. Jako vždy. Ono to asi jiné nebude, viďte? Ale budu se topit v představách, že se alespoň o jeden cíl skutečně snažím. Tak se držte i vy, milí čtenáři. A za rok si možná u toho dortu postěžuji zase. I když… nevěřím, že bych splnila i tento slib. Znáte mě.