Hvězdy (úvodní torzo)

Větve dubu se pohupovaly líně ve větru. Lea opět pohlédla na jeho tvář, která se skoro ztrácela ve tmě. Nad nimi se tyčil starý, seschlý strom. A temné, husté mraky, které se pomalu trhaly a odhalovaly tmavě modrou oblohu. Byla chladivá noc. Konečně. Noc, kterou si všichni v této zemi vysnili. Všichni, kteří chtěli opět pohlédnout na hvězdy.

A vše dokázal on.

Kristien.

Ležel v trávě, hlavu položenou v jejím klíně. Oči pootevřené, sotva dýchal, byl pobledlý a bez energie. Tolik toho zakusil pro všechny… A co se mu za to dostalo?!

„Leo…“ zašeptal zmoženým hlasem.

„Ano?“ naklonila se k němu blíž, se starostlivým výrazem v očích, vlasy ji přepadly přes obličej, až si je musela rukou spravit.

„Já…vidím hvězdy…“ pomalu, z posledních sil vztáhl ruku směrem vzhůru.

A opravdu, v temně modrém oceánu nekonečně se začaly objevovat jemné bílé zářící tečky. Čím dál více, zářily a zářily, až jich byla celá obloha. Lea uchopila jeho ruku a s oněmělým úžasem se podívala vzhůru. Bylo to tak nádherné, její srdce zaplavila náhle radost, čiré nadšení, doba temnot byla definitivně pryč…

Pohledem sklouzla zpátky dolů na Kristiena, který tam ležel, oči zavřené a hlavu bezvládně sklopenou mírně na stranu.

Autor: Vladislav Kluska