Tma zahalovala celé město. V širém okolí šel slyšet pouze klapot podpatků o staré rozbité schody. Celá cesta se zdála zcela osamocena. Začalo pršet. Šla se schovat do tunelu, jenže to, co ji tam potkalo, bylo mnohem horší než silný studený déšť. „Zdravíčko, slečno.“ ozvalo se ze tmy. „Kdo je to?“ zděšeně vyhrkla. V tom se ozval hrom a blesklo světlo zářivek.
Filla

Šla po ulici dolů až dorazila do parku. Bylo jí smutno, smutno po matce, která nedávno temřela při havárii v autě. Žila jen s otcem, ale tomu bylo také smutno, a tak se každý den někam ztratil. Ale měla zde sbou kamarádku Hanu, která ji ve všem utěšovala. Bohužel dnes měla plány se svým klukem. Sedla si na lavičku a začala plakat. Po chvíli za ní přišel její dávný kamarád. Dal jí kapesník. „Proto jsi sem přišel?“ řekla. „Vím o té havárii. Je mi to opravdu líto.“ Utěšoval ji, jak jen mohl. „Nechceš zajít k nám? Dáme si kafe.“ zeptal se. „Radši ne, máme ještě smutek. Nehodilo by se to.“ Petr ji pohladil a řekl: „Budu tady vždycky pro tebe.“
Bára Naništová

Hvězdy (úvodní torzo)

Větve dubu se pohupovaly líně ve větru. Lea opět pohlédla na jeho tvář, která se skoro ztrácela ve tmě. Nad nimi se tyčil starý, seschlý strom. A temné, husté mraky, které se pomalu trhaly a odhalovaly tmavě modrou oblohu. Byla chladivá noc. Konečně. Noc, kterou si všichni v této zemi vysnili. Všichni, kteří chtěli opět pohlédnout na hvězdy.

A vše dokázal on.

Kristien.

Ležel v trávě, hlavu položenou v jejím klíně. Oči pootevřené, sotva dýchal, byl pobledlý a bez energie. Tolik toho zakusil pro všechny… A co se mu za to dostalo?!

„Leo…“ zašeptal zmoženým hlasem.

„Ano?“ naklonila se k němu blíž, se starostlivým výrazem v očích, vlasy ji přepadly přes obličej, až si je musela rukou spravit.

„Já…vidím hvězdy…“ pomalu, z posledních sil vztáhl ruku směrem vzhůru.

A opravdu, v temně modrém oceánu nekonečně se začaly objevovat jemné bílé zářící tečky. Čím dál více, zářily a zářily, až jich byla celá obloha. Lea uchopila jeho ruku a s oněmělým úžasem se podívala vzhůru. Bylo to tak nádherné, její srdce zaplavila náhle radost, čiré nadšení, doba temnot byla definitivně pryč…

Pohledem sklouzla zpátky dolů na Kristiena, který tam ležel, oči zavřené a hlavu bezvládně sklopenou mírně na stranu.

Autor: Vladislav Kluska

Dítě, kterému nebyl přán život

Věděla, že umírá. Věděla, jak mu pomoci. Ale bála se. Strach, který nutí nevinnou srnu utíkat před lovcem, takový strach cítila v nejhlubším koutku své duše. Utíkala před skutečností, jenž ji vedla jen jediným směrem. Zbývá jí několik hodin. Až příliš málo času k rozhodnutí. Zemře-li on, věděla, že bez něj nedokáže žít…

…Proč tolik chceš aby žil? Miluji ho. Proč tedy nejsi ochotná zaplatit nevyhnutelnou cenu za jeho život? Tohle nejde! Nemůžu zabít dítě!…

Přesvědčovala své vlastní svědomí, že vše co se chystá udělat je správné. Jenže věděla, že tomu tak není. Osud muže, kterého milovala více než vlastní život, se najednou ocitl v jejích sněhově bílých rukách, které by měla poskvrnit krev. Krev nevinného dítěte. Dítěte, které bylo zplozeno z nešťastné lásky a které by teď mělo skončit svůj krátký život bez jediného pohledu tam nahoru, do temných nebes, na hvězdy. Jeho matka teď leží v masovém hrobě, tak jako tisíce dalších lidí. Všechny je zabil zničený experiment prováděný na zvířatech i lidech na Sibiři. Klony. Zkusili to, ale něco se nepovedlo a najednou umírají lidé. Nikomu neublížili. Nic neprovedli. A jsou mrtví, protože někdo neudělal, co měl.

…Tak to udělej! Udělej to sakra! Nemůžu. Chceš? Tak to udělej! JSEM JENOM ČLOVĚK! NECH MĚ BÝT! TO DÍTĚ NIC NEUDĚLALO! A Kristien snad ano? On zachránil vás všechny. Já vím. Nezasloužil by si žít ve světě, pro který byl schopen vzdát se vlastního dechu? To dítě je sirotek. Neospravedlňuje to to, co musíš udělat, ale může to ulehčit tvému svědomí. To dítě je polosirotek. Když ho nezabiješ, bude sirotek. Máš pravdu…

Lea zvedla své krásné moudré a smutkem naplněné oči k nebi. Hvězdy zářily tak jasně, jako nikdy předtím. Byl to Kristien, který je znovu rozsvítil. On byl ten, který rozehnal mraky strachu a temnoty nad krvavou zemí zpleněnou stovkou nepodařených klonů. Zavřela oči a po tváři jí stekly horké slzy. Už se rozhodla.

…Jsi si jistá?…

Dvě postavy ve tmě

Tráva byla vlhká a země začínala chladnout. Lea políbila Kristiena na čelo, položila jeho hlavu na svůj kabát, vstala a rozhlédla se. Dole pod kopcem uviděla dvě tmavé postavy v širokých černých róbách. Poznala je, i když neviděla jejich obličeje. Mark a Carl byli nezaměnitelní. Velmi vysocí mladí muži stále chodili v černých hábitech a dbali o pečlivě upravené vlasy. Vypadali téměř stejně. Jen jejich oči je prozrazovaly. Mark měl ty nejsvětlejší a nejprůzračněji modré oči na světě, ale Carl měl zářivé hnědé oči, které vábily svým teplým a měkkým pohledem.

Lea viděla, že se rychle blíží, přesto jim mávala a volala. Během několika minut přišli a přinesli nejrůznější věci. „Jak to dole vypadá?“ Lein netrpělivý a roztřesený hlas zazněl poněkud zvláštně prudce. Několik vteřin bylo ticho, Carl pak odpověděl „Všichni moc povídají, málokdo něco ví. Kolují po městě různé fámy, to ano, ale pravdu jen těžko někdo může mít“. Sklonil se a z kožené brašny vytáhl několik obvazů a lahvičku tmavě modré tekutiny. „Obvážu mu rány a udělám všchno, co budu moci, ale asi to bude jen to nejnutnější – a to ještě kdo ví jestli.“ Pomalu přikládal vatu a gázu na Kristienovy mrtvolné ruce. Mark opírající se o strom promluvil tichým hlasem, aniž by otočil hlavu „Hledat a najít… Nemáme tolik času. Teď hned půjdeme na místo, kde byl spatřen naposledy.“. „To není příliš dobrý nápad, Marku. Víš, že to je to nejposlednější místo na světě, kam by dobrovolně smrtelník šel.“

Vítr si hrál v koruně stromu, lehké ševelení listů působilo poklidně. Přesto naplňoval Leinu mysl chlad a smutek, ale pod nimi se skrývala nezkrotná touha po pomstě. Zjistila, že dokáže milovat. Milovat úplně a dokonale, nekonečně a vřele. Teď by nebylo fér přijít o něco, co je jí tak drahé. Cit, který ji držel při životě a dával jí naději celou tu těžkou dobu. Dívala se na tělo, kterého se tak ráda dotýkala. Bála se, že všechno ztratí. „Já jsem se rozhodla ještě než jste přišli. Nemůžete mi to rozmluvit. Chci aby to všechno skončilo. On neumře. Je tu možnost jak ho zachránit. Takže ho zachráníme. Zachránil mě, vás dva, všechny. My zachráníme jeho. Myslím, že je to fér.“

„Zůstanu tu s ním. Chcete-li, běžte. Kdyby bylo nejhůř, volejte.“, pronesl Carl stále ještě skloněný nad Kristienem. Velmi zručně stahoval obvazy a dlahy – studoval medicínu v době, kdy se stala ta katastrofa. Chyběl mu jen poslední rok, pak už by ho čekal jen půlrok praxe. Vysníval si svou vlastní ordinaci, chtěl být ortopedem. Později se svého snu vzdal stejně jako všech iluzí o krásném světě bez nářku, bolesti a smrti. Ale svět se změnil, možná jeho lepší stránka vrátí Carlovi jeho sen. „Marku, půjdeme. Ztrácíme čas a jeho život nám uniká před očima.“ Mark přikývl, a vydal se za Leiným hlasem. Ona stála ve stínu, takže její postavu téměř nebylo vidět. Prošli kolem provizorního tábora, kolem ohniště, které se Carl snažil rozdělat. „Jak primitivní způsob živoření. Zaprvé to nefunguje a zadruhé je to tak… neúčinné a špinavé. Proč se zabýváme tímhle, když žijeme v třetím tisíciletí? Jak pravěké a příšerné způsoby.“ rozčiloval se. Mark se rozesmál, vzal zapalovač, zapálil kousek papíru a přiložil ho ke dřevu, které okamžitě začalo hořet. „Jak jsi to udělal?“ podivil se dosud neúspěšný Carl. „Máš na to příliš vysokou inteligenci.“ Pronesl poněkud ironicky Mark. Lea nedbala jejich hašteření, sklonila se nad Kristiena, políbila ho na horkou kůži a tiše pošeptala „Neboj se, tohle nedopustím. Ty si to nezasloužíš.“