Šla ani nevěděla kam. Jen tak se procházela po městě. Moc lidí v něm nebylo, protože byli všichni v práci nebo doma s rodinou. Ona si vzala dovolenou. Chodila po městě a přemýšlela o svém životě. Byla osamělá a to jí nijak nevadilo. Měla totiž klid a pořádek, ale přesto jí pořád něco chybělo. V nudné a jednotvárné práci se cítila stejně. Přemýšlela a řekla si, že by s tím měla něco udělat. Zrychlila krok a zatočila do úzké uličky, ve které se skrýval nenápadný obchod. Byl to zverimex. Otevřela a zazvonil malý zvoneček. Když vcházela, ucítila pach granulí a pilin.
Sára Rotnáglová

Šla po ulici dolů. Podívala se na hodinky a zjistila, že na dojití do školy má jen pět minut. Když došla ke škole, pršelo ještě víc. Sklopila deštník a vešla. Uvědomila si, že první hodinu píše test, na který se neučila. Rychle vběhla do třídy. Se smutkem zjistila, že Claudie, její nejlepší kamarádka, není ve škole. Sedla si tedy do lavice a začala se učit. V tu chvíli zazvonilo. Test napsala špatně. Celý den měla zkažený. Když šla na oběd, zjistila, že ho nemá zaplacený. Smutně došla domů. Uvařila si krupičnou kaši. Na stole uviděla lísteček od mamky. Bylo na něm napsané, že odjela na služební cestu do Německa a bude tam pět dní. „No, super.“ povzdechla si. Její taťka pracuje jako pilot. Nemá na ni vůbec čas. Klára se začala nudit, a tak se rozhodla jít něco nakoupit. Venku pořád ještě pršelo. Zašla do obchodu. Tam ji potkalo štěstí…
Kamila Fajtová

Dítě, kterému nebyl přán život

Věděla, že umírá. Věděla, jak mu pomoci. Ale bála se. Strach, který nutí nevinnou srnu utíkat před lovcem, takový strach cítila v nejhlubším koutku své duše. Utíkala před skutečností, jenž ji vedla jen jediným směrem. Zbývá jí několik hodin. Až příliš málo času k rozhodnutí. Zemře-li on, věděla, že bez něj nedokáže žít…

…Proč tolik chceš aby žil? Miluji ho. Proč tedy nejsi ochotná zaplatit nevyhnutelnou cenu za jeho život? Tohle nejde! Nemůžu zabít dítě!…

Přesvědčovala své vlastní svědomí, že vše co se chystá udělat je správné. Jenže věděla, že tomu tak není. Osud muže, kterého milovala více než vlastní život, se najednou ocitl v jejích sněhově bílých rukách, které by měla poskvrnit krev. Krev nevinného dítěte. Dítěte, které bylo zplozeno z nešťastné lásky a které by teď mělo skončit svůj krátký život bez jediného pohledu tam nahoru, do temných nebes, na hvězdy. Jeho matka teď leží v masovém hrobě, tak jako tisíce dalších lidí. Všechny je zabil zničený experiment prováděný na zvířatech i lidech na Sibiři. Klony. Zkusili to, ale něco se nepovedlo a najednou umírají lidé. Nikomu neublížili. Nic neprovedli. A jsou mrtví, protože někdo neudělal, co měl.

…Tak to udělej! Udělej to sakra! Nemůžu. Chceš? Tak to udělej! JSEM JENOM ČLOVĚK! NECH MĚ BÝT! TO DÍTĚ NIC NEUDĚLALO! A Kristien snad ano? On zachránil vás všechny. Já vím. Nezasloužil by si žít ve světě, pro který byl schopen vzdát se vlastního dechu? To dítě je sirotek. Neospravedlňuje to to, co musíš udělat, ale může to ulehčit tvému svědomí. To dítě je polosirotek. Když ho nezabiješ, bude sirotek. Máš pravdu…

Lea zvedla své krásné moudré a smutkem naplněné oči k nebi. Hvězdy zářily tak jasně, jako nikdy předtím. Byl to Kristien, který je znovu rozsvítil. On byl ten, který rozehnal mraky strachu a temnoty nad krvavou zemí zpleněnou stovkou nepodařených klonů. Zavřela oči a po tváři jí stekly horké slzy. Už se rozhodla.

…Jsi si jistá?…

Dvě postavy ve tmě

Tráva byla vlhká a země začínala chladnout. Lea políbila Kristiena na čelo, položila jeho hlavu na svůj kabát, vstala a rozhlédla se. Dole pod kopcem uviděla dvě tmavé postavy v širokých černých róbách. Poznala je, i když neviděla jejich obličeje. Mark a Carl byli nezaměnitelní. Velmi vysocí mladí muži stále chodili v černých hábitech a dbali o pečlivě upravené vlasy. Vypadali téměř stejně. Jen jejich oči je prozrazovaly. Mark měl ty nejsvětlejší a nejprůzračněji modré oči na světě, ale Carl měl zářivé hnědé oči, které vábily svým teplým a měkkým pohledem.

Lea viděla, že se rychle blíží, přesto jim mávala a volala. Během několika minut přišli a přinesli nejrůznější věci. „Jak to dole vypadá?“ Lein netrpělivý a roztřesený hlas zazněl poněkud zvláštně prudce. Několik vteřin bylo ticho, Carl pak odpověděl „Všichni moc povídají, málokdo něco ví. Kolují po městě různé fámy, to ano, ale pravdu jen těžko někdo může mít“. Sklonil se a z kožené brašny vytáhl několik obvazů a lahvičku tmavě modré tekutiny. „Obvážu mu rány a udělám všchno, co budu moci, ale asi to bude jen to nejnutnější – a to ještě kdo ví jestli.“ Pomalu přikládal vatu a gázu na Kristienovy mrtvolné ruce. Mark opírající se o strom promluvil tichým hlasem, aniž by otočil hlavu „Hledat a najít… Nemáme tolik času. Teď hned půjdeme na místo, kde byl spatřen naposledy.“. „To není příliš dobrý nápad, Marku. Víš, že to je to nejposlednější místo na světě, kam by dobrovolně smrtelník šel.“

Vítr si hrál v koruně stromu, lehké ševelení listů působilo poklidně. Přesto naplňoval Leinu mysl chlad a smutek, ale pod nimi se skrývala nezkrotná touha po pomstě. Zjistila, že dokáže milovat. Milovat úplně a dokonale, nekonečně a vřele. Teď by nebylo fér přijít o něco, co je jí tak drahé. Cit, který ji držel při životě a dával jí naději celou tu těžkou dobu. Dívala se na tělo, kterého se tak ráda dotýkala. Bála se, že všechno ztratí. „Já jsem se rozhodla ještě než jste přišli. Nemůžete mi to rozmluvit. Chci aby to všechno skončilo. On neumře. Je tu možnost jak ho zachránit. Takže ho zachráníme. Zachránil mě, vás dva, všechny. My zachráníme jeho. Myslím, že je to fér.“

„Zůstanu tu s ním. Chcete-li, běžte. Kdyby bylo nejhůř, volejte.“, pronesl Carl stále ještě skloněný nad Kristienem. Velmi zručně stahoval obvazy a dlahy – studoval medicínu v době, kdy se stala ta katastrofa. Chyběl mu jen poslední rok, pak už by ho čekal jen půlrok praxe. Vysníval si svou vlastní ordinaci, chtěl být ortopedem. Později se svého snu vzdal stejně jako všech iluzí o krásném světě bez nářku, bolesti a smrti. Ale svět se změnil, možná jeho lepší stránka vrátí Carlovi jeho sen. „Marku, půjdeme. Ztrácíme čas a jeho život nám uniká před očima.“ Mark přikývl, a vydal se za Leiným hlasem. Ona stála ve stínu, takže její postavu téměř nebylo vidět. Prošli kolem provizorního tábora, kolem ohniště, které se Carl snažil rozdělat. „Jak primitivní způsob živoření. Zaprvé to nefunguje a zadruhé je to tak… neúčinné a špinavé. Proč se zabýváme tímhle, když žijeme v třetím tisíciletí? Jak pravěké a příšerné způsoby.“ rozčiloval se. Mark se rozesmál, vzal zapalovač, zapálil kousek papíru a přiložil ho ke dřevu, které okamžitě začalo hořet. „Jak jsi to udělal?“ podivil se dosud neúspěšný Carl. „Máš na to příliš vysokou inteligenci.“ Pronesl poněkud ironicky Mark. Lea nedbala jejich hašteření, sklonila se nad Kristiena, políbila ho na horkou kůži a tiše pošeptala „Neboj se, tohle nedopustím. Ty si to nezasloužíš.“

Les

Carl se díval za Leou a Markem, když šli tou úzkou cestou dolů z kopce. Tajně se modlil, i když běžně považoval náboženství, víru a motlitby jako lidský výmysl a nešvar. V této chvíli víru považoval jako poslední možnou útěchu. Neustále myslel na budoucnost, probíral všechny možnosti, viděl, co by se mohlo stát. Zdály se mu noční můry, proto často nespal. Od doby, kdy odešel z univerzity, přemýšlel více nad budoucností a přetřásal minulost. Své vzpomínky rozebíral. Více snad ty, kterých se bál, než ty, na které rád vzpomínal.

Lea šla se vzpřímenou hlavou, nebojácně a odhodlaně, ale její výraz ve tváři byl více než bolestný. Pěšina byla klikatá a velmi úzká. Vedla podél kopce a dál lesem až do města. Když procházeli, zdálo se Lei, že ji okolní stromy chtějí pohltit. Jejich chtivé větve jakoby se po ní sápaly, chtěly ji stáhnout k sobě do temna a prázdna lesa. Ale nebála se. V jejích myšlenkách nebyl les nijak děsivý, nebála se. Chápala les jako volnost, něco bezstarostného, dokonale osvobozujícího, prázdného a přece bohatě naplňujícího. Ráda by se do něj pustila, proběhla se – stejně jako to dříve často dělávala. Říkala, že si tím pročišťuje hlavu. Ale v době oné tragédie byl les velmi nebezpečným místem. Lea zapomněla jaká je ta volnost, věděla jen, že ten pocit je báječný. Bolest, kterou prožívala společně s Kristienem, nemohla vyhnat z hlavy. Z jejích myšlenek ji vytrhl podivný zvuk ve křoví.

Mark také zaslechl podivný skřek, ale připisoval jej pouze nějakému divokému zvířeti. Zajímavé je, že i po takových neuvěřitelných událostech v třetím tisíciletí jsou na planetě divoce žijící zvířata. Zázrakem je, že na planetě jsou vůbec nějaké rostliny. A my. Marka vždy děsila představa prázdné pláně, jedné velké pouště, která měla představovat zbytek Modré planety. Počínání lidstva bylo pro něj velmi skličující, ale věděl, že jeho ekologické snahy jsou poněkud donkichotským bojem. Přesto miloval přírodu a užíval si všech jejich projevů. Dokonce prohlašoval, že zemětřesení a tornáda jsou prostě jen přirozené projevy Země. A lidstvo do nich nesmí zasahovat. V dešti se procházel bez deštníku a skákal v loužích. Koupal se v jezerech a miloval i sebemenší bakterii. Překypoval láskou ke všemu na světě a užíval každé minuty svého života, ale nikdo z jeho známých to na něm nepoznával. Vždycky se choval příliš stroze, působil ledově bezcitně a svým ironickým způsobem jednání si některé lidi kolem sebe znepřáteloval. Neuměl s lidmi jednat, možná se jich i bál – to nikdo neví, protože se nikdy nikomu nesvěřoval. Po vší té hrůze začal lidem více důvěřovat, protože zjistil, že někteří jsou dobří a správní. Stejní jako on. Ale stále nemohl nikomu svou náklonnost ukázat.

Zaševelení křoví a praskání větviček začalo být stále více slyšet. Lea s Markem se zastavili.
„Marku! Co to bylo?“ Lea sebou cukla, ale její hlas byl pevný a nekřičela.
„Určitě jen nějaké zvíře, neboj se.“
Větve jasmínu se pohnuly jen pár metrů od Marka.
„Leo, tohle bude nějaký větší zvíře… Pojď za moje záda – jestli se teda bojíš.“
„Bát se? Ani náhodou!“ Lea bojovně udělala dva kroky ke křoví.

Křoví se opět zavlnilo a Lea uskočila krok zpět. „Ty jsi hrdinka, to teda, holka.“ Mark se postavil mezi křoví a Leu. Natáhl ruku, ve které měl malou krabičku. „Co když to zaútočí?“ Lea začínala panikařit. „Zatím nevíme co to je, tak se uklidni, prosím.“ Mark přejel přes krabičku lehce palcem. Byla to jedna z nejmodernějších laserových zbraní – a byla velmi účinná. Z křoví najednou velmi prudce něco vyrazilo. Lea vyjekla, ale Mark se začal smát. „Tohle je jako všechno?“ Před ním bylo na lesní pěšině bojovně postavené zvíře. Přesněji řečeno dvouhlavý kanec.

Mark nečekal a okamžitě zvíře zabil přesně mířeným paprskem. „Tohle je prostě nechutné a nelidské. Hyzdit, ničit a týrat zvířecí i lidská těla.“