Toto je úvodní torzo, které jsem napsala hlavně pro 8.A. Některé (velmi šikovné) žáky jsem trošku potrápila, a tak mi napsali nejrůznější pokračování. Je tam pár moc zajímavých kousků, určitě si je přečtěte.

Zdvihla lžíci a zamyšleně ji ponořila do teplého mléka v misce. Velice opatrně přisypala směs obilovin a sušeného ovoce. Postavila krabici. Na pár vteřin se zamyslela. Kulisu takovému okamžiku soukromé meditace v malém městském bytě dělalo ticho, které ještě více zdůrazňoval zkreslený a utlumený hluk rušné ulice. To ticho v bytě bylo přerušeno mlaskavým zvukem bobtnajících cereálií. Zavrtěla hlavou a lžící začala lovit müsli z misky. Cinkání kovu o sklo se neslo bytem a rozléhalo se. Tvořilo jakousi píseň smutku a osamění, ale ta zůstala zcela nepovšimnuta. Zpívala ji jen lžička, které přizvukovala skleněná miska bez broušení, bez vzoru.

Na chodbě domu bylo slyšet cvaknutí zámku, bouchnutí dveří a cinkání klíčů. Dívka o několik minut později vyšla ven, na ulici. Přestože byl červen na začátku teplého léta slibující nádherná teplá rána, teď se zatáhlo a začalo pršet.. Sluneční paprsky se jen marně draly skrz oponu z těžkých šedých mraků. Neváhala, z tašky vytáhla deštník, rozevřela jej a pospíchala dolů ulicí.

A pospíchala ulicí dolů. Přestalo pršet. Deštník oklepala a složila do tašky. Vysvitly tenké sluneční paprsky, které dopadaly na zem a do kaluže, kde se odrážely. Vešla do malého květinářství, které se jí stalo oblíbenou prací. Do výloh dala vázy s květinami. Zalila rostliny a šla udělat ze řezaných květin velké kytice. V tom zazvonil malý zvoneček, který byl umístěn nade dveřmi. Věděla, že to jsou zákazníci. Nějaký mladý muž chtěl kytici rudých růží. Uvědomila si, že ten muž je její kamarád ze základní školy.
Verča Hamanová

V tu chvíli byla úplně klidná. Jen tak se procházela a na nic nemyslela. Poslouchala zvuky ulice a dívala se na okolní svět. Byl to velice příjemný pocit. Lidé se na ni dívali, ale jí to bylo jedno. Byla to její chvilka, takže šla pořád dál. Svět kolem nebyl nějak výjimečný, ale ona si představovala něco jiného, úžasného a z jiných míst.Vysvitlo slunce a déšť přestával. Příběh v její hlavě se měnil a byl ještě hezčí. Na obloze vylezla velká a výrazná duha jako z pohádky.
Vojta Jelínek

Tma zahalovala celé město. V širém okolí šel slyšet pouze klapot podpatků o staré rozbité schody. Celá cesta se zdála zcela osamocena. Začalo pršet. Šla se schovat do tunelu, jenže to, co ji tam potkalo, bylo mnohem horší než silný studený déšť. „Zdravíčko, slečno.“ ozvalo se ze tmy. „Kdo je to?“ zděšeně vyhrkla. V tom se ozval hrom a blesklo světlo zářivek.
Filla

Šla po ulici dolů až dorazila do parku. Bylo jí smutno, smutno po matce, která nedávno temřela při havárii v autě. Žila jen s otcem, ale tomu bylo také smutno, a tak se každý den někam ztratil. Ale měla zde sbou kamarádku Hanu, která ji ve všem utěšovala. Bohužel dnes měla plány se svým klukem. Sedla si na lavičku a začala plakat. Po chvíli za ní přišel její dávný kamarád. Dal jí kapesník. „Proto jsi sem přišel?“ řekla. „Vím o té havárii. Je mi to opravdu líto.“ Utěšoval ji, jak jen mohl. „Nechceš zajít k nám? Dáme si kafe.“ zeptal se. „Radši ne, máme ještě smutek. Nehodilo by se to.“ Petr ji pohladil a řekl: „Budu tady vždycky pro tebe.“
Bára Naništová