Nikdy bych netušila, jak strašně daleko to může být!
Jediná ulice, jež vytvořila nepřekročitelnou propast.
Jediná ulice, která se stala nepřekonatelnou překážkou našim nohám.
Jediná ulice, jež mezi námi vystavěla pevnou kamennou zeď.
Jediná ulice, která udělala hranici větší než by se mohlo zdát.
Jediná ulice, jež oddělila naše těla.
Jediná ulice, která nedovolila našim rukám dotknout se.
Jediná ulice, jež odepřela polibek našim rtům.
Jediná ulice, která nedovolila mým prstům pohladit tvé vlasy.
Jediná ulice, jež tak nemilosrdně odpoutala naše srdce.
Jediná ulice, která nikdy nezabrání mým myšlenkám, aby tě opustily.
Nikdy bych netušila…

Viděl ji. Stála na parketu, tak jako desítky dalších dívek. Byla jiná. Jiná než obvykle? Možná. Byla krásná. Stála hrdě vzpřímená. Položila prsty pravé ruky do dlaně vysokého chlapce. Začala hrát pomalá hudba. Udělala dva kroky. Bílé šaty se jí smýkaly kolem těla – stejně jako vlny chladné vody omývají břehy jezer a pobřeží moří. To ona byla tím jezerem, mořem. Stejně volná, stejně tichá, stejně nepředvídatelná. Ruku v ruce přešli parket a hudba skončila. Viděl, jak se lehce při loučení uklonila, usmála se, pronesla nějaká tichá slova a odešla do stínu balkónu.

Viděla ho. Stál na schodech mezi řadou stolků, tak jako několik málo opozdilých chlapců. Byl stále stejný. Stejný jako vždy? Pravděpodobně. S vlasy do čela a hlavou skloněnou. Dlaní pravé ruky přejížděl po zábradlí. Na čele se mu objevila vráska, kterou viděla už tolikrát. Sešel dolů na okraj parketu, z náprsní kapsy saka vytáhl zmačkané bílé klubko. Na pravou ruku pak natáhl jednu bílou jemnou rukavičku, jejíž dotek tak důvěrně znala. Zamyšleně pak ruku zvedl proti světlu, následně rukavičku zase stáhl. Znovu ji nasadil, avšak tentokrát na levou ruku. Pohlédl do stínu pod balkónem. Přešel parket rychlým krokem, kterým si dodával odvahu. Viděla, jak se jeho rysy v obličeji mění, až nakonec přichází úsměv.

Přemáhajíc vlastní strach, šel krok za krokem. Hledal dívku. Dívku, kterou kdysi tak jistě miloval, jako by byla jeho vzduchem, který potřeboval dýchat, jako by byla jeho vodou, kterou potřeboval pít. Jenže vzduch, kterým pro něj byla, začínal být pro něj příliš vydýchaný. Zjistil také, že se dá pít i víno. Opojen tímto dobrým nápojem přestal po vodě toužit. Pak přišel okamžik vystřízlivění. Teď nevěděl, zda-li mu jeho životadárný pramen dokáže věnovat alespoň kapku své vody. Nemohl vědět zda doušek, který mu dokáže dát, nebude otrávený. Přibližoval se. Hledal v davu jemu tolik milou tvář, doufal, že ji snad ještě jednou bude moci pohladit. Dotknout se hebounké kůže a vidět její rozkošný úsměv. Měl ji rád a nechtěl, aby to tak skončilo. V zástupu dívek našel tu, již tak zoufale hledal. Nadechl se a začínal doufat, že se neudusí.

„Smím prosit?“ Slyšela známý hlas. Až příliš krásný a hebký. Hlas, který jí způsobil tolik bolesti a trápení, ačkoli všechno se zdálo už tak dávno. Zahojené a zapomenuté se začalo opět vracet do prázdna v jejím srdci. „Smíš.“ Vstala, přijala nabízené rámě a po boku svého tanečníka prošla skupinkou pánů v oblecích. Zastavili se uprodtřed parketu. Začala hrát hudba. Udělala první krok, ale nad polkou příliš nepřemýšlela. Více ji zaujala slova písně. „…Škoda lásky, kterou jsem tobě dala… Škoda slzí, které jsem proplakala…“ Musela se smát. Jak nevhodnou a ironickou atmosféru kapela nevědomě vytvořila! Ale litovala snad té lásky, kterou ona dala chlapci, který teď stál před ní? Pomalu se blížil konec taneční série. Nemohla uvěřit tomu, jak se teď všechno vrací… Hudba se měnila tak rychle jako běžely její myšlenky, až najednou ustala, a v sále zněl jen ruch všeobecného veselí. Byla vedena zpět ke své židli. Poděkovala za tanec s upřímným úsměvem, posadila se. „Nechceš se napít?“, slyšela ho ptát se. „Ne, díky. Nemám žízeň.“ Sklopila hlavu, ale věděla, že ještě chvíli nervózně postál, pak se otočil k odchodu.

„Smím prosit?“ Ucítil na rameni ledově chladnou ruku. Tak jistě věděl, čí je ta ruka i ten hlas! Byl šťastný, že se vrátila. „Není ti zima?“ „Mně je pořád zima, však to víš.“ Usmál se. Věděl. Dovolil jí, aby mu položila svou dlaň na hruď. Vždy horkou hruď. Začali tančit. Při velice pomalé hudbě cítil její dech na svém krku. Vzpomněl si, kdy naposledy toto pocítil a zastesklo se mu. Vybavil si pozdně letní odpoledne, její černou sukni s bílými puntíky, vůni jejích vlasů… Tolik jemu známý okamžik. Zavřel oči. Pomalu se houpali do rytmu hudby. Její blízkost zdála se mu stejně potřebná jako kdysi. Bohužel najednou jako by  byla daleko na druhém břehu. Přestože ji držel v náručí, nebyla pro něj skutečná. Nemohl ji políbit, nevěděl, zda by polibek přijala. S posledním akordem klavíru otevřel oči. Představa krásného dne, lesa zalitého sluncem zmizela, dívka před ním opět stála v bílých šatech a on sledoval její oči. Nezračily hněv ani odmítnutí, kterého se tolik bál. Ovšem neprozrazovaly ani zlomek lásky, kterou v nich vídal tak často.

„Tango! To je vášeň! Tanec, který vznikl…“ hlas uvaděčky se ztrácel v hlasitém šumu sálu. Dlouhý pohled, který věnovala jeho očím, skončil ve chvíli, kdy se k němu přimkla. Znovu vložila pravou dlaň do jeho levé. Ostře otočila hlavou a udělala první kroky. Přivykla dlouhým tónům tanga. Stále tak blízko tělu, které dobře znala, užívala si víření tanečníků na parketu. Když pohédla doprava, spatřila jeho oči, které se na ni upřeně dívaly. Nevěděla, který z těch citů v nich zobrazených, jí patří. Nebyla si jistá, zda doufala v lásku. Odpustit pro ni bylo velice těžké. Jeho výraz byl však plný zvláštní směsi zoufalství a nevyřčené prosby, která ji odzbrojovala a nutila zapomenout všechno trápení a tolik slzavých chvil. Hledala v sobě zbytky citu, které chovala k tomu, jenž ji držel v náručí. Snažila se sice zoufale je zabít, spálit hněvem a zničit novými vzpomínkami. Ale nedokázala se od nich plně odprostit. Sama v sobě teď hledala poslední známky zlomené, ublížené a zraněné lásky. Chtěla ji znovu oživit teplem chlapeckého těla. Cítila údery jeho srdce, připomínala si chvíle, které ještě nedávno chtěla zoufale zapomenout. Nedokázala mu prostě jen odpustit. Ale nedokázala ani odmítnout jeho přítomnost. Tanec pomalu končil. Pak ucítila, jak jí někdo stoupnul na spodničku dlouhých šatů. Zachytila se podpatkem za sukni a ztratila rovnováhu. Neupadla však.

Cítil, jak se ho zachytila. Svírala jeho rameno. Nepustil ji. Dostatečně pevně ji držel a tak nedovolil, aby si ublížila. Viděl její zděšený výraz. Pomohl jí postavit se pevně na nohy. „Díky. A omlouvám se. Zakopla jsem.“ Usmál se. „To nevadí. V pořádku?“ Její přikývnutí ho upokojilo. Hudba přestala hrát. Parket se začal vyprázdňovat. Tanečníci seděli na místech, popíjeli, bavili se a seznamovali své přátele. Skupinky fotografů přecházely po galerii. O přestávce, mezi rumbou a valčíkem, začala hrát moderní hudba. Mladé tanečnice a tanečníci nadšeně vyběhli na parket. Chlapec však zůstal stát v ústraní. Neměl tuhle hudbu rád. Pohyby tanečníků mu připadaly tak nepřirozené, že spíš působily dojmem pomatení smyslů. Jeho dívka, ta, která mu snad jednou odpustí, vedle něj začala poskakovat do rytmu. Pohledem ho vyzývala na parket, ale on přece jen nechtěl. Tak odešla. Díval se za ní.

Tančila v hloučku přátel, smála se. Bylo jí najednou lehko. Všechno se otočilo v jediné vteřině, stejně tak jako když ji opustil na chodníku – a pak na celou věčnost. Jak stál opřený o zeď, sledujíc ji zamyšleně, ruce v kapsách, vlasy spadající do tváře, vypadal stejně jako dřív, ale připadal jí jiný. Možná byl. Snad mohla tušit, že ho jeho rozhodnutí mrzí. Pokusila se přilákat ho blíž, tak aby nepřišla o blízkost, která jí byla znovu velice drahá. Přišla až k němu. Položila dlaň na jeho hruď. Usmála se, mrkla a zavlnila se v bocích. Pak ustoupila nejdříve o malý krůček – pak o několik kroků. Pod její rukou stále bylo teplé tělo v němž hlasitě bilo srdce.

Nemohl odolat doteku. Známý? Možná spíš bolestná vzpomínka. Bolest, po které teď touží. Uvědomění, jenž trápilo jeho mysl posledních pár hodin, se teď začalo snoubit s tím dotekem. Odhodlával se. Zbývá mu necelá hodina. V té hodině bude ještě jeho. A pak? Co bude dál? Neví. Nechtěl ani pomyslet na věci budoucí. Představa, že to kouzelné a trošku roztržité stvoření je v jeho náručí naposledy, ho příliš zraňovala. Ví, co chce. Ví, že stojí na tenkém ledě. Ale musí přece udělat to, po čem touží! Co když to neudělá a sen skončí navždy? Pod tíhou myšlenek zapomněl na hudbu, která plynula dále svým rychlým tempem. A minuty ubíhaly. Najednou stáli uprostřed parketu a věděl, že se mu její ruce ovíjejí kolem krku jako břečťan. Nevěděl, jak se tam dostaly, ale skutečně mu připadaly jako břečťan, neboť mu vyschlo v krku, jako by ty hebké ruce měly kořeny. Pomalu tančili a vteřinová ručička nemilosrdně běžela.

Dívka v bílých šatech zavřela oči. Chtěla, aby se události posledního měsíce vůbec nestaly. Aby vše bylo jako dřív. Ale minulost neodčiní nikdo. Zlomí ji snad nějaké kouzlo? Nebyla si jistá. Už necítila zlost ani zášť, ba ani bolest, která ji tolik sužovala. Odpustila mu.

Vyhlásili poslední tanec. Waltz.

Tančili a svět se pro ně zastavil. Desítky tančících párů vířily, ale ti dva tu byli sami, ve své vlastní realitě, které rozumněli jen oni. Stejně jako se hudba blížila svému konci, blížily se jejich tváře k sobě. Vůně se začaly prolínat. S posledním tónem skončil večer – stejně jako obavy a trápení. Přišlo kouzlo. Polibek.