Zde je další z příspěvků vytvořených na literární dílně. Je jedinečný především tím, že je ukradený. Tedy – vypůjčený z různých rozhovorů lidí ve městě. Věty dohromady mají tvořit mozaiku. Povedlo se mi to? Posuďte sami.

---

 

Kam pojedem?

Dvojkou na Hlavas… Tak jedem.

Evi?

Ty jízdenky. A taky zavazadla.

Jistě, teď mi to tam přidejte a napište si.

Ty se za mnou stavíš, ne?

Já nevím. Co je Adame?

Příliš mnoho děláme

naráz.

Víš?

Bacha, narazíš!

Jízdenky neplatíš

v tarifní zóně sto.

Jedeme přes město?

A nepojedeš zítra?

Ne, zpoždění vlaku je jen deset minut.

Deset dvacet dva. Furt to stíháš.

Kam to jede?

Vlak do Rájce odjíždí z nástupiště dvě.

Neboj, máme ještě deset minut.

Ale ta jízdenka už neplatí.

Nevadí.

Půjdeme pěšky.

„Ahoj…“
„Čau. Proč voláš?“
„Já jsem jen… se chtěl zeptat, jak se máš?“
Ticho.
„Fajn.“
„Taky u vás teď prší?“
„Ne.“
„Ty jsi naštvaná?“
„A kdyby, ty bys to snad poznal?“
Ticho.
„Chm. Pochybuji, že vůbec ještě víš, jak vypadám.“
„Co?“
„Vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se neviděli.“
„Á-ha.“
Ticho.
„Promiň. Já – měl jsem práci.“
„Já taky. Spoustu.“
„A chceš se vidět třeba… zítra?“
„Je mi to jedno.“
„Chtěl bych tě vidět.“
„Je mi to dokonale jedno.“
„Mám přijet?“
„Už jsem řekla, je mi to jedno.“
„Jen jestli mě chceš vidět.“
„Nevím.“
Ticho.
„Asi nechci.“
„Á-ha.“
Ticho.
„Já… asi chápu. Omlouvám se. Je mi to líto… neměl jsem si brát tolik práce a… a…“
„Hm…“
„Chtěl bych na tebe mít víc času. A ty to víš. Jenže to teď nešlo. Odpustíš mi to?“
„Možná.“
„A mohl bych tomu pomoci?“
„Ne.“
Ticho.
„Co kdybych přišel hned?“
„Čas, který uběhl, ten nedoženeš.“
„Co se stalo?“
„Nic.“
Ticho.
„Jen by ses nad tím asi měl ještě zamyslet.“

Tút… tút… tút… tút… tút…

Christian Morgenstern
Wie sich das Galgenkind die Monatsnamen merkt
Jaguar
Zebra
Nerz
Mandrill
Maikäfer
Ponny
Muli
Auerochs
Wespenbär
Locktauber
Robbenbär
Zehenbär

Víte, ono je to moc pěkné. A těch překladů je tolik! Nedávno jsme dostali v češtině za domácí úkol napsat takový „vlastní překlad“ této básně. Tak jsem ho udělala, i když normálně domácí úkoly nikdy nedělám. A u toho se vymkla moje fantazie kontrole. Nějak nemám ráda opakování se – k čemuž vedlo čisté překládání. Rozhodla jsem se dát tomu trošku „moderního rázu“. A taky nemám ráda díla bez děje, bez pointy, bez vývoje. Taková, co nemají moc co říct. Tak jsem ustoupila od dlouhého výčtu zvířátek a o své výtvory se podělím.

Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců – na nešťastném řidiči
Jeden
motor –
zadřen
buben!
Teď ten,
setřen,
mládenec
shrben
kráčí.
Vzpřímen-li
stoupá?
Prohlý přec.

Spánku není mi přáno,
tak sedím tu s paní Tmou.
Klidu není mi dáno…
Čekám, kde ty jsi, Ráno?
Stýskání v srdci mám vtkáno,
v rukách fotku Tvou.

Aspoň ty, Tmo, jsi tu?
Vidím v dál tvář sinavou…
Plášť máš ze sametu.
Neskrýváš svou identitu!
Tak jen odnes si tu
dívku i s písní tklivou.

Až teď, když přicházíš
vlhkou a měkkou travou,
Ráno, vždyť ty mi nescházíš!
Naději přinášíš,
ve mně však odrážíš
touhu marnou.

Všechny mé starosti
proletí mi hlavou
pomocí bolesti
a čisté hlouposti
a bezmezné lítosti
nad sebou samou.

Je mi to líto, z chyb já se neučím.
Najdu si skálu rovnou.
Se všemi proto se rozloučím…
Nepočkám na Tebe, já skočím!
Asi tím také ukončím
řeč svou neskromnou.

Krvavý úsvit,
ta ozvěna smutná,
nářek, boj kopí,
poslední plamínek v srdci doutná.

Stéká pramínek touhy,
z odvahy tvoří se strouhy,
avšak zoufalství ji prolíná
a horké slzy tečou do klína.

Stéká pramínek krve,
Odnáší strach, jenž prve
se odrážel v očích těch,
co duším dávali dech.

Ach!… Agónie,
ten poslední sladký smrti sen,
v mysli už nicota hnije.
A kdo dnes předvídal soudný den?

V dáli krvavý úsvit,
nad horou větrů sten,
smutných to časů příslib,
zůstaly vzpomínky jen.

---

Tato báseň vznikla jedné úžasně dlouhé noci. A já nejsem její jedinou autorkou. Mou bdící společnicí, básnířkou (a snad mohu říci také důvěrnicí a přítelkyní) toho večera byla Andrejka K., které patří mé tisíceré díky. Nejen za to, že námět a velká část této básně pochází od ní, ale především za její trpělivost a čas, jejž mohla věnovat spánku, ale strávila ho se mnou ve ztemnělém ateliéru hrobově mrtvé a tiché školy.