Nechci Tě zklamat…
Strašně moc se bojíme vlastního neúspěchu. Především proto, že bychom mohli zklamat. Ať už sami sebe nebo někoho jiného. Když se pouštíme do čehokoli nového, často očekáváme neúspěch. Samozřejmě, že takový neúspěch provází zklamání. Čím více si připouštíme vlastní selhání, tím více zklamaní se cítíme. Což nemůže nikdy vést k ničemu jinému než k totálnímu rozpadu sebedůvěry. Ale komu jinému bychom měli věřit, když ne sami sobě?

Selhání, zklamání i neúspěch jsou slova silná a velmi nebezpečná. Znamenají v dnešním světě malé i neskutečně obrovské hrozby, kterým se v životě nevyhne nikdo z nás. Čím více se jich obáváme, tím více pociťujeme jejich přítomnost. Sráží nás na kolena, pokládají nás na lopatky. A není nikdo, kdo by se pod jejich vlivem něčeho nevzdal. Přitom nelze říci, že všechna zklamání vznikají chybou jedince. Můžeme si za selhání sami?

Pokud podrobíme bedlivému výzkumu příčiny osobních neúspěchů, najdeme mezi nimi jistě i cizí a neovlivnitelné faktory. Ať už se jedná o neodkladnou povinnost, nedostatek času, náhodu či onu obávanou Matku přírodu, někdy se nemůžeme neúspěchu bránit či dokonce vyhnout. Proto to nedělejme. Naučme se tedy žít pokorněji, zbavit se strachu a stálých obav ze selhání, které může mít nejrůznější důvody i důsledky. Přijímejme krachy a katastrofy tak, jak jsou, snažme se hledat řešení. Prožívejme události aniž bychom se jich měli již předem obávat.

Stejné nebezpečí jako strach ze zklamání přináší příliš velké očekávání. Není dobré již dopředu plánovat. Nemůžete s jistotou vědět, co se stane. Možná lze tušit, předvídat, počítat a odhadovat. Riskovat. Jenže předpokládání jasného výsledku přináší zkázu. Zmařené očekávání ukončilo nejeden lidský život. Jen prohloubí zklamání a zmar. Naplněné očekávání kazí čistou radost a překvapení z dosaženého cíle, nenaplněné týrá mysl a oslabuje tělo. Vysaje z člověka poslední zbytky naděje a úsilí.

Je bezpečnější stát pevně na zemi a nenechat se unést do světa snů, očekávání a předpokladů. Není jisté, že to, co existuje v této vteřině, bude existovat i v té následující. Život bez očekávání je zároveň zbaven velkých zklamání, protože nejtěžší rány přichází od nás samotných. Člověk bez očekávání může být jen mile překvapen. Neočekávám, že by tento pamflet sklidil příliš mnoho pochopení. Proto nebudu zklamaná, když na něj zapomenete.
Nemůžeš zklamat někoho, kdo neočekává nic.

Jak daleko jsme se posunuli od antického hesla bohémství ,,Víno, ženy, zpěv?“ Toť otázkou velice rozporuplnou jest. Zmysleme se tedy nad tím, co toto heslo, jako takové, znamená? Je to jen o volném životě plném zábavy? Neskrývá se za tímto výrokem hluboká myšlenka intelektuálního prožívání? A konečně, chceme vlastně vnímat umění?

Dnešní doba je úplně jiná než ta antická. To, čím se bavili ve starověkém Řecku, považujeme dnes za intelektuální zábavu, přepych, který se nemusí týkat každého. Problém je, že lidé ani neprojevují zájem o nějaké větší vyžití smyslů. Stačí jim sedět u televize a nechat na sebe prostě jen působit množství odpadních braků, které denodenně chrlí nízkorozpočtové televizní kanály. Umění se většině lidí zdá buď hloupé nebo drahé. Mnohonásobně jednodušší využití volného času láká stále větší počet mnohonásobně jednodušších lidí. Hloupneme nebo lenivíme?

Pravdou je, že dobré umění je dnes drahé. A nejen dobré. Z umění se stává těžký byznys. Ten je pochopitelně provázán s problémy jakéhokoliv jiného byznysu. Ztrácí se originalita, nápad, výjimečnost. Umělec jen zřídka dělá práci proto, že ho baví, proto, že tím přispěje k rozvoji lidstva. Požaduje výdělek. Můžeme se tomu však divit? Umělecké řemeslo je stejně taková práce jako každá jiná. Zabere množství času, člověk u ní musí přemýšlet, zabývá se řešením problémů a pochopitelně vytváří produkt. Jako za každou jinou práci, i za umění čeká autor adekvátní odměnu. Plat. Ale můžeme určit pravou cenu takového produktu? Možná lze přesně ocenit materiál použitý při tvorbě, ale nikdo nedokáže, že umělecká hodnota díla není/je v řádech milionů. Hodnotu díla ocení nejlépe člověk sám. Pro někoho může být nevyčíslitelná, jiného nemusí vůbec zajímat. Jako tento můj pamflet. Ale ten není na prodej, tak se o něm radši vůbec nebavme.

Rychlokvašky a hvězdičky na zářném nebi umělecké stoky, zvané showbyznys, se  střídají rychlostí světla. A to nám stačí, vážení přátelé? Titulky bez významu, slova bez chuti a zápachu, zvuky bez obrazu. Na titulních stranách víkendových příloh ,,seriózních plátků“ vychází pokaždé jiné slunce. Slunce, na kterém zlí jazykové hledají skvrny. Sýr, ve kterém krysy hledají díry. Nebo naopak děravý hrnec, který se úlisní novinaříčci snaží zadrátovat svými prázdnými kecy. A my to čteme. A my to sledujeme. A my to posloucháme. A my se nedivíme. A to nám stačí.

Tak se brodíme hlubokým kalem zábavy, která si říká umění, a uměním, které si říká zábava. A sami nevíme, co vlastně nechceme. Stačí nám to, co máme. Jsme to ale skromná zvířátka. Taková nevinná telátka spokojeně si žijící v kresleném světě jednotvárnosti. Proč nevyměníme televizní programy za dobrou knihu? Knihy dobrých (ať už živých, či mrtvých) spisovatelů hnijí na pultech v knihkupectví, protože zájem lidí opadl s rostoucí cenou objemných svazků. Zapomíná se na zajímavé a dobré filmy jen proto, že televize nemají zájem vysílat černobílé kousky v hlavním vysílacím čase. Nedivím se, že lidé neznají velká jména herců, režisérů a scénáristů. Proč nevysílat české filmy? Jsou zahraniční opravdu tolik lepší? Občas se na obrazovky sice dostanou kousky z 60. let, tedy tzv. Česká nová vlna, ale těch opomíjených dobrých kusů je mnoho. Je problém v samotné české kinematografii nebo úroveň českého filmu snižuje stále útlejší proud finančních dotací?

Zábava je součástí života nás všech, a proto vás nabádám – vybírejte pečlivě. Nemusí vám stačit pivo, ženský a řev. Vy jste divák, četnář – vy rozhodnete. Stůjte za dobrým uměním dokud ještě nějaké je. Můžete chtít víc než jen prázdnou a bezduchou přehlídku mašin na peníze.

Toto je moje první úvaha. Úplně první. Napsala jsem ji v šesté třídě a myslím, že tato skutečnost vysvětluje mnohé – možná i tuto úvahu.

„Nikdo není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.“
(Ch. Dickens)

Každý máme svá břemena. Materiální nebo jen břemeno života. A neměli bychom je nést sami. Čím déle naše břemeno neseme, tím je těžší. Čím delší cestu chceme ujít, tím silnějšího přítele potřebujeme, aby naše břemeno odlehčil. Jenže najít takového přítele, kamaráda nebo partnera není lehké. Neseme je sami? Kdo by měl naše břemena nést? Komu neseme břemeno my? Pro koho jsme nezbytní?

Zamyslete se sami nad sebou, svým životem a lidmi, kteří pro vás něco znamenají. Vzpomeňte také na těžké životní situace. Byli jste sami? Podal vám někdo pomocnou ruku ve chvíli nejtěžší? Pro koho jste byli oporou vy? Každý si již jistě prošel těžkou chvílí. Stojí hodně sil zůstat na nohou a nevzdát se. Jsou situace, které nutí člověka přemýšlet nad otázkou „Stojí mi to úsilí vůbec za to?“. A přesně v té chvíli přichází přítel, který odpoví a nedovolí člověku udělat ani krůček zpět, pokud si myslí, že by to byla hloupost. Jedině tento přítel přijde, když ostatní odcházejí. Jen tento přítel setře slzu z tváře.

Za takového přítele považují někteří lidé Boha. Víra, jako taková, je nedílnou součástí našich životů. Je důležité v něco věřit. Nemusí to být Bůh ( nějaká smyšlená nadlidská postavička), ale pro lidskou duši je nesmírně důležité, aby měla nějakou jistou oporu. A tou se ve velké míře stává víra. Ta  možnost opřít se. O člověka, o Boha, o vědomosti. Když si poraníte nohu, dostanete obvaz a hůl. Ale když vás bolí duše? Co je tou holí? Co je tím obvazem? Jen víra, láska a opravdový přítel mohou zhojit rány způsobené duši.

Četla jsem krásnou povídku. Už si nepamatuji kdy ani kde, ale nezapomenu na její překrásnou část. Bylo to vyprávění starého nemocného pána, kterému se v horečce zdálo o pláži Život, na které se setkal s Bohem. Budu ( a pravděpodobně nepřesně) citovat rozhovor muže a Boha: „Bože, já v Tebe věřil. Díváme se na stopy v písku. Značí můj život. To Ty jsi tak učinil a Ty jsi řekl, že mne budeš provázet celý život…“ „Ano, proto jsou zde otisky dvou párů lidských stop.“ „Ale Bože, pohleď! Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, jsou zde jen jedny otisky. Ty jsi mne opustil, když mi bylo nejhůř. Bože, přeci…“ Bůh pomalu zvedl ruku a přerušil mužovo lkaní. „Mýlíš se, člověče. V těch chvílích bolesti a utrpení jsem Tě nesl.“

Dlouho jsem přemýšlela a srovnávala si myšlenky. Tento příběh mi uvízl v paměti a vzpomenu si na něj vždy, když je mi smutno. Já věřím. Věřím, protože nejsem na světě sama a své břemeno, ač těžké, nenesu sama. Má duše je silná a za to dnes a denně děkuji všem, kteří ji neustále posilují. A je správné, ne-li žádoucí, posílit duše ostatních lidí. Na světě je tolik břemen a starostí. Všichni je musíme nést. Tak je nenesme sami! Je to běh na dlouhou trať. Společně doběhneme až do cíle. A na té trati všichni stále hledáme přátele a víru. Já věřím, že jednou najdete. Já už našla. A jsem tomu člověku nesmírně vděčná.