Seděl u stolku malé kavárny na špinavém náměstí. Nikdo si ho nevšímal. Zapálil si cigaretu, stejně jako již několikrát v uplynulých hodinách. Tiše seděl. Snad na někoho čekal? Vydechl kouř. Pokývl hlavou. „Mohu Vám přinést ještě něco?“ Hlas číšníka vyrušil muže z jeho rozjímání. „Jistě, jistě. Ještě jednu skleničku vína. Nebo ne. Přineste mi, prosím, whisky a kávu. Černou, dva cukry.“ A číšník odešel. Dva cukry. Výraz muže při těch slovech jen ukazoval, že jeho život je tak hořký, že ani ten cukr nemůže mít žádnou jinou chuť než žlučovitě odpornou. Cítil se sám, ale pocit to pro něj nebyl vůbec nový. Žít jako kůl v plotě, snad ještě strženém noční bouří, to znal. Mohl za vše sám, to věděl. Chodit spát do prázdné postele a studeného povlečení? To nechtěl.
Číšník přinesl broušenou skleničku a šálek s kávou. Se strojeným úsměvem odběhl pryč. Muž neváhal ani chvilku. Pozvedl k ústům skleničku. Přivoněl a smočil v ní část horního rtu. Vosa, usedající na ubrousek, zabzučela. Sledoval ji chladným pohledem. Pak se napil. Cítil alkohol protékající krkem a to mu přineslo vlnu obvyklého uklidnění. Nic uspokojivého, jen uklidňujícího. Ten klid však zobrazil v alkoholikových očích jistou známku blaženosti. Viděl svůj odraz ve výkladní skříni papírnictví. Jistě, dříve statný a velice krásný mladík s lehce kudrnatými hnědými vlasy. Dnes stárnoucí sobec a alkoholik, čekající na zázrak nebo na odpuštění. Jeho myšlenky, které se toulaly jako vlci v sibiřské stepi, byly více než ponuré. Zvedl šálek se stydnoucí kávou, ale nenapil se. Jen pozoroval hladinu. Zračily se v ní jeho oči. Říká se, že oči jsou oknem do duše. V té jeho byla sebelítost, hluboce zakořeněná, proplétající se se závistí. Vosa, která před chvílí poletovala kolem a usedala na předměty na stole, si tentokrát vybrala špatné místo pro odpočinek. Přistála přesně uprostřed podšálku. Muž ji zabil. Rychle položil šálek a přitlačil. Ukončil tak bezstarostný život, život nepochybně lepší než měl on sám. S pocitem zadostiučinění otřel hranu šálku do ubrousku. Ten pak odnesl vítr někam pod desítky chodidel lidí na náměstí. Muž zavřel oči. Představoval si, že všechny křivdy, které mu byly učiněny, lze tak lehce pomstít. A náměstí o jeho představách nemělo ani tušení…
S každou další skleničkou přicházely další a další myšlenky. Káva v šálku už byla studená. Lidé na chodníku někam spěchali. Ale muž ne. Neměl kam. Seděl tiše, jako mořská pěna, pohled upíral do stolu, jenž se při každém zvednutí skleničky zakýval. Pohlédl na hodinky a zakroutil hlavou. Čas se vlekl. Byl prázdný stejně jako již pátá broušená sklenička v mužově ruce. Odložil ji, luskl na číšníka. Svět se mu začínal pomalu točit a rozmazávat. Alkohol se stával příliš běžným zpestřením jeho života. Opřel se. Po chodníku šly ženy. Jedna, dvě, tři… pět… dvacet žen. Každá jiná, ale všechny mu připadaly stejné. Povýšené. Na něj se ani nepodívaly. Na tak odpornou hromádku neštěstí zahalenou cigaretovým dýmem a pachem vyčpělého alkoholu. Neměly proč. Muž se cítil zoufale sám, chtěl by je všechny tisknout v náručí, ale zároveň se mu hnusily. Pak uviděl známou tvář. Krásnou modrookou dívku. Vstal od stolku, zapálil si další cigaretu. Udělal krok. Pak si ho dívka všimla. On jí v očích viděl ten odpor a zároveň vzdor. Ale také strach. Už se chystala přejít ulici, ale on byl rychlejší. Chytil ji za zápěstí. Zkroutil jí ho. Tak byl krutý. Choval se k ní stejně nemilosrdně jako k té nebohé vose. Plivla mu do tváře. „Nech mě být. Nechci, abys na mě sahal. Už nikdy.“ Vysmekla se mu. Jeden z kolemjdoucích mužů dvojičku viděl a přispěchal k nim. Slečna ho ujistila, že je v pořádku a pak spolu odešli.
Opilý hulvát, krutý útočník v bílé špinavé košili, je sledoval. Opět cítil to ponížení. Už mu nepatří. Dívka, která na něj čekávala se svým teplem. Ublížený a nešťastnější než kdy dřív zavolal naposledy číšníka. Zaplatil. Vzal kabát a opustil kavárnu s muškáty na oknech. Stojíc na chodníku, zapálil si cigaretu a opřel se o sloup. Nekouřil, čekal až cigareta dohoří. Cítil, jak ho pálí do prstů. Ale tak je to přece v pořádku, takový je celý život.
