Ahoj kamaráde!
Zdravím Tě z dálky veliké. A musím říct, že je tu krásně. Svítí sluníčko, tráva roste a zeleniny je všude co hrdlo ráčí. Ani bys nevěřil, jak obrovské je tu zelí.
Píšu Ti hlavně proto, že bych se chtěl omluvit za ten incident tam nahoře. Inu, nevěděl jsem, že mám tak silné zadní nohy. Přísahám, že od zítra přestávám ráno cvičit.
Já se omlouvám. Vážně se Ti, kamarádíčku můj nejdražší, moc omlouvám. Nezlob se a vrať se mi. Slibuju, že procestujeme celý svět!

Zdraví Tě Tvůj nejlepší kamarád!

Miláčku,
posílám Ti jen pár rychlých řádků, protože se dnes nedostanu přes město – v ulicích a na barikádách je rušno. Musíme změnit místo svatby, včera padla puma na náměstí Svatého Gervasia.Snad to běsnění brzy pomine.

Líbá, líbá, líbá Tvoje Věrná

Drahá ženo,
s politováním Ti musím oznámit, že nehodlám opustit své pohodlné místo v trávě. Mám pro to hned několik důvodů. Věc první: pod stromem je klid, mír a příjemný stín. Věc druhá: nějaké hloupé ovoce mě vůbec nezajímá. Věc třetí: hrozně mě bolí žebra.

Muž

Můj pane, dovolte, abych Vám osvětlil onu nemilou událost, jež se stala ve Vašem pražském bytě minulý týden. Jak jste již možná zaznamenal, paní domácí nebyla nakloněna mým inovacím v oboru myšiloveckém, proto (snažíce se mne vyháněti koštětem) křičela a poskakovala na oněch starých dřevěných schodech, které jsem s velkou láskou a pečlivostí předchozího dne opravil, aby již nadále nevyrušovalo jejich vrzání Váš spánek. Ono schodiště však neuneslo korpulentní váhu paní domácí a zřítilo se na Vaši sbírku tenisových raket.
Jistě pochopíte, že za takových okolností nelze dále setrvávati v jednom příbytku, neb likvidační schopnosti paní domácí mohly by ve Vás vyvolávat lehký nepokoj až těžkou zuřivost. Jelikož jsem si toho velmi pevně vědom, dovolil jsem si přestěhovat Vaše věci do nového příbytku, který naleznete na vlnách řeky Vltavy.

S úctou, Váš věrný sluha

PS: Doufám, že netrpíte mořskou nevolností. Pro tyto případy ráčil jsem již zajistiti zánovní kbelík.

Milý Ježíšku,
oba víme, že jsem na dopisy už příliš velká a možná taky znám pravopis víc než je třeba. Mé psaní sice nebude roztomile dětinské (nebo bude?), ale také nebude vyzrále dospělé. Neboj, nechci Tě opět žádat o toho poníka, protože už vím, že mi ho nepřineseš. Maminka s tatínkem říkali, že ho stejně nemáme kam zaparkovat, protože odmítají připustit, že by náš dům měl jen dvě koupelny. Stejně si ale myslím, že takový malý frísáček by se dolů do modré koupelny určitě vešel – navíc už tam má zabudovaný mycí box s masážní sprchou…

Nechme toho poníka už být, já vím, že nemůžu mít všechno. Nikdo na světě nemůže mít všechno. A to mne konečně přivádí k tomu, co je skutečným důvodem mého dopisu. Lidé, ale především děti, si teď píší o dárečky. O drobné i o větší. Však to znáš, je to stejné jako každý rok. A je to na Tobě. Stejně jako mnoho dalších povinností, událostí a skutků. Víš, myslím si, že nezáleží na tom, kolik panenek, autíček, stavebnic, robotů, mobilů, hrnců, ponožek, košil, kalhot, svetrů, parfémů, šampónů, mýdel, kosmetických kazet, knih, kuchařek, videoher, DVDček, Cdček, MP3 přehrávačů nebo snad šperků nadělíš pod miliony stromečků kdekoli na světě. Mnohem víc záleží na tom, kolik klidu nadělíš do lidských dušíček.

Když se podíváš dolů ze svých nebeských výšek, jistě vidíš všechny ty blázny, kteří běhají po obchodech, shání, nakupují, handlují, dohadují se a v přeplněných autobusech na sebe křičí. To přece nesvědčí nikomu. Je mi z toho strašně smutno. A když si to uvědomíš do důsledku, za to za všechno přece můžou Vánoce. Jediné období v roce, kdy si všichni lidé najednou uvědomí, že je na světě někdo, kdo je jim blízký, koho celý rok zanedbávali, komu by teď měli dát nějak najevo, že ho mají rádi, že ho milují, že jim chybí. A protože nemají ponětí, jak to udělat, tak si dávají zbytečnosti, do kterých investují peníze, které často nemají. Je mi z toho tak smutno.

Možná by bylo lepší, kdyby tohle všechno skončilo, nemyslíš? Kdyby si radši lidi vzpomněli třeba v lednu, že už dlouho neobjali svoje dítě. Kdyby si v únoru řekli, že už dávno nepodali ruku příteli. Kdyby se v březnu rozhodli pomoci malomocnému nebo bezmocnému. Kdyby v dubnu přišli na to, že nejsou na světě sami a už vůbec na tom nejsou tak špatně jako jiní. Kdyby si v květnu uvědomili, že v poslední době nepolíbili svou drahou polovičku. Kdyby v červnu v sobě objevili tolik pokory, aby odpoustili nepříteli. Kdyby v červenci pochopili, že jim neuškodí popovídat si s rodiči nebo prarodiči. Kdyby v srpnu přestali nadávat a začali děkovat. Kdyby v září odešli z práce dřív, aby stihli večeři s rodinou. Kdyby v říjnu udělali něco pro čistší planetu. Kdyby se začátkem listopadu vzdali něčeho malého kvůli něčemu velkému pro někoho jiného. Kdyby se v prosinci zastavili, ohlédli se za uplynulým rokem a zeptali se sami sebe, jestli jsou sami se sebou spokojení…

Bylo by to hezké, kdyby lidi mysleli dřív než o Vánocích. Teď celý rok spěchají a v prosinci utratí všechny našetřené peníze, aby se mohli celý rok honit až do dalších Vánoc. Nelíbí se mi to. Je mi z toho smutno. Nechci poníka. Chci klid.

Milý Ježíšku, zruš prosím Vánoce.

Tvoje Atinka

Ty, hořká osobo, Ty, která se utápíš ve vlastním smutku, zoufalství a zlobě, Tobě já teď odpouštím. Ač jsi hrdá, nezdolná a, promiň mi to, ale opravdu jsi, pyšná, nemohu Tě mít v nelibosti. Neb Tvé chování je smutné a Tvá duše politováníhodná.

Stalo se nám hodně věcí, čelily jsme mnoha nesnázím. Víš, já jsem vždycky věděla, že jsi taková. Nevadilo mi to. Hm… Nevadilo? Vlastně vadilo. A snažila jsem se s tím něco dělat. Opravdu snažila, i když mi to jistě nevěříš. Nedivím se Ti. Ty totiž nevěříš ničemu. Hlavně sobě ne. Ale proč? Proč mi to nedokážeš vysvětlit?

Tělo bez duše, duše bez těla. To jsi Ty. Věříš mi to, viď? Všichni nejsme stejní. Jsou lidé veselí, milí, dobrosrdeční, obětaví, stateční, společenští, choleričtí, melancholičtí, nespolečenští, zákeřní, zlomyslní, lakomí, zlí, smutní… A ano. Lidé jako jsi Ty. Zahořklí. Sebezničující. Ty ale tvrdíš, že nechceš být nešťastná. Proč tedy jsi?

Já vím, proč jsi taková. Tobě se to líbí. Přiznej se. Máš několik přátel. Proč se jich tedy pokaždé ptáš „Proč mne nikdo nemá rád?“ Proč se na tuhle otázku ptáš lidí, kteří Tě mají rádi? Mají Tě rádi možná víc než si myslíš. Víc než si jsi vůbec schopná připustit. Přes zástupy těch, kterým jsi ukradená, nevidíš ani jednoho z těch lidí. Pak se tedy nediv, že oni odcházejí. Měla bys projít tím davem a nezastavit se. Mohlo by se Ti totiž stát, že všichni odejdou – a pak se ztratí. Už je nenajdeš. To se totiž stává.

Jen tomu napomáháš. Odháníš je. A s nimi odchází Tvé štěstí. Stále to nechápeš? Oni bez Tebe přežijí, ale Ty bez nich ne. Říkáš, že je chceš. Ale chceš je doopravdy? Není to celé jen hra o pozornosti? Skrývání se za maskou chudinky…

Jen mi prosím Tě řekni, je Ti to k něčemu dobré?

Já jsem taky utekla. Promiň. Ale vyhnala jsi mne sama. Ty to víš, tak si pak nestěžuj, že jsem se urazila já. Já se neurazila. Jen plním Tvé přání. Nemůžeme být tři. Já, Ty a mezi námi Závist. Máš pravdu. Nějak to doklepeme a pak půjdeme každá svou cestou. Nikdy jsem Ti nepřála nic zlého. Chci, abys to věděla. Snažila jsem se pomoci. Sama ze sebe jsem dělala blbce, prosila, domlouvala. Moje pomoc tu byla, je a bude schovaná pro Tebe. Ale nemůžu Ti ji dát, když mne tolik nenávidíš.

Drahá Soňo,
je mi líto, že Ti nic z toho, co bych chtěla ještě říci, už neřeknu. Ani nevím, jestli si tohle přečteš, protože jsi mi nedala přesnou adresu, tak jen odhaduji, kde bys teď mohla být. Ale abys věděla, nejsi tam, kde bys být měla. Nic není tak jednoduché, jak se zdá, já vím, ale trošku jsi mne svým rozhodnutím naštvala. A hlavně je mi to všechno líto.

Moje beznaděj z toho, že to bez Tebe nezvládnu, je sice pryč, ale stejně je tu nějak pusto a prázdno. Ale musím se Ti pochlubit. Vzala jsem si k srdci Tvoje rady. Asi to nekonečné nadávání a promlouvání do duše zabralo. Opravila jsem mixér. Ano, se svými znalostmi fyziky ze základní školy. Včera. A dneska ještě funguje. Asi je to dobře. Věřím, že bys mi řekla: „Všechno se dá dělat i lépe.“ Máš pravdu. Dá. Poslední tři léta si tohle říkám pokaždé touhle dobou. A nikdy mi to nevydrží dlouho. Třeba to letos vyjde.

Jen jsem Ti chtěla poděkovat za všechno a hlavně za to poslední obětí. Protože jsem to nikdy neudělala, musím k tomu využít tento dopis. Děkuji Ti z celého srdce, protože bych určitě nebyla tak daleko, kdybys mi nepodala pomocnou ruku. Znamenalo to pro mne novou naději, dalo mi to sílu pokračovat. Děkuji Ti za nový důvod pracovat a bojovat za to, co je mi nejmilejší.

Nechci Tě zdržovat – vlastně vůbec nevím, co teď děláš, ale jak Tě znám, tak se jistě nenudíš a máš spoustu práce. Zajímalo by mne, jestli sis splnila sen a pořídila sis toho tapýrka? A vanu, pochopitelně. Už končím, slíbila jsem, že můj dopis nebude dlouhý. Přeji Ti ať se máš stále líp, to je to na čem tady záleží…
Ty tři roky utekly hrozně rychle, občas se mi zdá, že jsi vůbec neodešla.
Chybíš mi, drahá Soňo.
Tvoje Atinka

přeskočím takové to úvodní plácání o ničem. Přejdu rovnou k věci. Proč jsi nenapsal dopis? Jen si vzpomeň, nešťastníče, kdy naposledy jsi poslal psaní?

Že už je to přežitek? Jistě, vždyť máme telefony, emaily, chaty… Je to pomalé, poměrně drahé a musí se s tím na poštu. Člověk shání známky, obálky, dopisní papíry. A schránky. Pamatovat si, kde je nejbližší poštovní schránka, je otravná starost navíc. A hledat schránku v cizím městě? Detektivní akce, která potká každého výletníka alespoň jednou za život, když chce z výletu poslat pohled. Jednodušší je založit si bezplatně schránku internetovou a ihned rozesílat své poznatky prostřednictvím emailu do celého světa. Rychle a jednoduše.

Jenže nemůžeme vědět, co se s našimi osobními zprávami děje, když létají neviditelné vzduchem nebo po drátu. Je známo, že emaily procházejí kontrolou a také se uchovávají několik let, kdyby náhodou někdo ve Vašem okolí byl terorista. A proto jsou dopisy tak krásné. Je to hmotná informace, kus papíru, který Vám již nikdo nevezme. Ano. Někdy se ztácejí, někdy si je nějaký záškodník přečte. Ale rozhodně se tisíce kopií vašeho dopisu nedají přeposlat celé škole, i kdyby obsahovaly sebeponižujícnější fotky.

Dopisy mají mnoho krásného. Možná je neradi píšeme, ale o to raději je dostáváme. Ten okamžik, kdy zazvoní pošťák, ten je nezaměnitelný a jedinečný. Po cvaknutí domovní schránky Vás nemilosrdně zachvátí pocit očekávání a napětí, který nedokáže navodit nic jiného – jen dopis. Psaní, které je určeno jen Vám. Velice osobní, velice záhadné. Kdo Vám může psát? Proč? To všechno Vám běhá hlavou, když netrpělivě otevíráte obálku…

Stejně tak dokáže potěšit i pohled. Obyčejná barevná kartička, moc slov se na ni nevejde, ale víte, že si na Vás odesílatel vzpomněl. Není to jen zpráva „Výlet je super, máme se krásně. Neprší tu. Mnoho pozdravů posílá…“ Slov je málo, ale skrývá se za nimi mnohem víc. Vztah, pouto, cit. Důvod, který zná jen odesílatel a adresát. Taková pohlednice stojí pár korun, ale radost, kterou pohladí duši adresáta, je k nezaplacení.

A stejně si myslím, že Pošťácká pohádka od pana Čapka je pravdivá. Znáte ji? To bylo tak: na poště v noci pracují skřítci. Těm stačí k dopisu přičichnout a hned ví, komu patří. Jestli je od Pepíčka, který píše z tábora, nebo od Haničky, která píše z výletu, nebo od Andulky, která píše svému milému. Nevím, jestli jsou na poště skřítkové, co třídí poštu. To asi ne. Ale dopisy opravdu voní. S takovým listem posíláte i kousek sebe sama. (Ne! Doslova to prosím nezkoušejte. On by Váš prst v obálce mohl hodně lidí vyděsit a nadělat Vám spoustu nepříjemností. Nehledě na to, že byste přišli o prst.) V dávných dobách, kdy vznešené hraběnky posílaly dopisy svým milencům, bývala milostná psaníčka navoněna parfémem místo podpisu. Pak bylo pro dotyčného muže lehké odesílatelku identifikovat aniž by se musela kompromitovat podpisem. Já to tak dělám dodnes. (Teda, jen  u dopisů mému milému. Úředníky na magistrátu by to mohlo poněkud konsternovat.)

Víte… *„Chtěla bych dostat dopis do poštovní schránky. Takovej dopis, co míval razítka a známky… Potom se položit do jeho řádků, pomalu číst – jak se má ta, anebo ten. A pak ho dát k ostatním na hromádku. A převázat je špagátem!“ Mrzí mne, že teď už ze schránky vybírám jen letáky, účty a lékařské zprávy. Napiš mi, prosím. Uděláš mi radost.

S pozdravem
Atinka
P.S.: Co by to bylo za dopis, kdyby neměl postskriptum?