Co mi říká můj plyšový mazlíček ? Povídá mi pohádky. Chcete jednu slyšet? Ano? Opravdu ano? Tak dobře, já vám tedy jednu povím. Třeba o veselé princezně: Byl jednou jeden král a ten měl dceru. Princezna byla pořád veselá. Jednou si tak poskakovala,najednou zakopla o kamínek a natloukla si kolínko. Hrozně se rozplakala a od té doby pořád jen pláče. Pan král se podivil: „Proč, má dcerko pláčeš?“ Ale princezna na to nic neřekla. Jen pořád plakala. Proto se pan král rozhodl vyhlásit, že kdo princeznu rozveselí, splní mu jedno jeho přání. Všichni princové, ale i poddaní přijeli. Jenže žádnému z nich se nepodařilo princeznu rozveselit. Byl však jeden zahradník a ten měl syna. Jmenoval se Ondra. Když Ondra uslyšel o smutné princezně, hned se rozhodl, že princeznu Jarmilku rozveselí. Zeptal se otce jestli může jít na zámek. „Jen jdi synku“ svolil otec. Tak si Ondra sbalil chipsy a vydal se na cestu.

Už byl daleko a hrozně unavený. Tu se v dálce před ním vynořil hotel. Jak byl unavený a šel lesem, tak si ani nevšiml, že jde jen pár kroků od silnice. Vydrápal se  na silnici a už u něho zastavil taxík. Řidič otevřel dveře a ptá se Ondry:„Tak kam to bude?“ „K hotelu“ řekl Ondra. Jeli dlouho. Před hotelem Ondra vystoupil. Když byl v hotelu, uviděl velkou ceduli, kde bylo napsáno: POSLEDNÍ POKOJ ZDARMA.Jen co tu ceduli zahlédl, tak se běžel zeptat recepčního, jestli opravdu má jeden pokoj zdarma. „Dobrý den, pane recepční! Máte ještě nějaký pokoj zdarma?“ „Ano, pane, mám tu ještě jeden pokoj zdarma. Chcete ho, pane?“ „Ano, chci.“ Recepční dal Ondrovi klíč a ten se šel ubytovat do svého pokoje. Odložil si věci, ulehl na postel a usnul. Druhý den se vzbudil, oblékl se a šel dolů na snídani.

Po snídani se znovu vydal na zámek. Šel a už ho bolely nohy, tak si sedl na kámen. Tu uviděl starého dědečka, jak se šourá po cestě. „Sedněte si dědečku“, říká Ondra stařečkovi, A ten na to: „Děkuji ti. Jsem už unavený. Mám hrozný hlad.“ Ondra sáhl do tašky a vytáhl chipsy. „Vezměte si dědečku.“ „Máš dobré srdce, hochu, ale to by mne zabilo. Víš jak je to nezdravé? Buchta by nebyla?“ „To už se dnes prakticky nejí! To víte dědečku nová doba, odpoví Ondra a koukne se na digitálky. To už je hodin, budu muset jít. Počkej, jíst to nebudu, ale že jsi měl dobré srdce, tak ti dám ještě tuto opičku a píšťalku.“ „Tak to jste zařídil vy? Mně  bylo hned divné, že by dnes bylo něco zdarma – a zvlášť hotel! Mockrát děkuji, snad vám to někdy oplatím! Musím zase jít“

Zase dlouho šel a najednou kouká, vždytˇ je u zámku!Zabouchal na vrata.Otevřel mu klíčník a zhurta na něj: „Co chceš?“ „Chci rozveselit princeznu.“ „A já chci digitálky s vodotryskem, ha, ha, ha.“ Tak mu dal Ondra ty své a cesta přes omráčeného vrátného byla volná.

Vydal se přes všechny krásné zámecké komnaty ke králi. „Tak ty  se chceš pokusit rozveselit princeznu? No prosím.“ Ondra vzal tedy píšťalku a začal na ni pískat. Opička začala tancovat, zpívat a vyplazovat jazyk. Jarmila se začala smát – až se za břicho popadala.
Ondra dostal Mercedes, princeznu a hotel u lesa k tomu. Začal podnikat, dědeček mu v hotelu peče ty nejlepší buchty na světě, taxikář vozí mercedesem ty nejbohatší hosty a Ondra s princeznou Jarmilkou už vychovávají málem Klabzubovu jedenáctku.
Že je ten konec nějaký divný? Vždyť jsem si ho vymyslela! Mazlíček tak krásně vypráví, že já už od půlky dávno spím!

Kačenka, 10 let

Byla jednou jedna ovečka, která se ztratila pasáčkovi. Pasáček byl smutný a řekl: „Musím to říct panu králi, to nemůžu tak nechat, že se mi ztratila ovečka! Ale to nejde, král by mne potrestal, to ji musím najít sám.“ A vydal se do světa.

Šel dlouho a dlouho až dorazil k velké řece. Ta byla plná kamenů. Pasáček byl chytrý, nechtěl si namočit botičky, tak se rozhodl po kamenech přeskákat. Hop, hop, hop! Ťap, ťap, ťap… Když přešel řeku, pokračoval dál po cestě a objevil se před ním velký kopec. Tak se nedalo nic dělat, vyšel na ten převelký kopec. Jenže cestou dolů mu uklouzla nožička a chudák pastýř se kutálel až dolů. Natloukl si koleno a poškrábal čelo. „Aú, au, aú! To to teda bolí!“ Chytrý pastýř si však s sebou vzal do ranečku lékarničku. Zalepil si rány, pofoukal si bolavé koleno. A pokračoval dál v cestě.

Dál na cestě uviděl bílý kopeček. Už už se radoval, že našel ovečku, ale kopeček byl jen spadaný sníh. „Jéje! To jsem šel ale dlouho! Vždyť už je zima!“ Nedá se nic dělat, řekl si pastýř, v tomhle oblečení bych tu umrznul. Vytáhl z ranečku kousek kožešiny a hodil si ji přes ramena. Pastýř byl smutný, protože pořád ještě nenašel ovečku. Posbíral v lese spadané dřevo, rozdělal ohýnek a rozhodl se vyspat před dlouhou cestou, která ho ještě čeká.

Když usínal, uslyšel v dálce „Béééé, bééé… bé!“ Myslel si, že se mu to jenom zdálo, ale když otevřel oči, uviděl ovečku. Takže pastýř našel ovečku. A to je konec pohádky.

Vojtíšek (s pomocí starší sestry), 5 let

Byl jednou jeden chlapeček, co snil o skákání po mracích. Jednou ale byl den, kdy se stala taková věc, že si ten chlapeček hrál venku a najednou přiletěl mrak, co řekl: „Nastup si a skákej.“
Konec.
Toníček, 7 let