Dnes ráno jsem na své tváři objevila nový flíček. Není nijak výrazný. Na první pohled v šeru koupelny nebyl skoro vidět. Při podrobnějším prozkoumání pokožky jsem však tuto abnomalitu nemohla nechat bez povšimnutí. Protože se jedná o něco naprosto unikátního, rozhodla jsem se poradit se svým Domácím lékařem od A do Z. (Encyklopedie je to vskutku úctyhodná. Čtyři díly čítající dohromady téměř 1200 stran zabírají v knihovně celou polici.) Diagnóza je vskutku děsivá. Poté, co jsem si prošla ještě čtyři internetové poradny, není pochyb. Vyléčí mne pravděpodobně jen velice nákladná argentinská antibiotika. Pochopitelně na předpis. Což mne konečně přivádí k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit původně. Hledám dermatologa.

Jsem člověk prolezlý chorobami. Vrozenými, dědičnými, získanými, způsobenými špatným životním stylem a také těmi, které chytíte ze špatného životního prostředí. Kdybyste si přečetli všechny moje lékařské zprávy, mysleli byste si, že jsem už dávno mrtvá. Přitom mi toho v životě tak moc nebylo. Neměla jsem ani jedinou zlomeninu (ťuk ťuk, musím to zaklepat na dřevo) a nejhorší nemocí, kterou jsem kdy měla byly snad neštovice – a to si je prosím skoro ani nepamatuji. Nemohu říci, že by moje maminka byla přecitlivělá a příliš opatrná, to vůbec ne. Jako zdravotní pracovník řeší nemoci („To je jen viróza, dej si Paralen a lehni si. Stejně nejvíc pomůže se pořádně vyspat.“), bolesti („Co? Zase hlava? Vem si Ibalgin nebo Brufen z krabice.“) a rány („To je dobrý, dáme na to flastr… I když, je to docela hluboký, udělám ti tam dvě mašličky.“) bez nějakých velkých cavyků, jednoduše a svérázně. Jsem moc ráda, že mne pokaždé netahá k doktorovi, protože už tak jich mám víc než dost.

Mám svého pediatra (hele, nesmějte se – už jenom rok), dentistu, ortodontistku, kardiologa, ortopeda, rehabilitační asistentku, pneumologa (ačkoli to zní velice vtipně, tento člověk nemá nic společného s pneumatikami, nýbrž je to lékař, který se šťourá v plicích), alergologa, imunoložku, neurologa, gynekoložku a toho doktora, co má potřebu koukat mi do krku, nosu a ucha, jenže nevím, jak ho nazvat. Otorhinolaringolog zní… přinejmenším nevyslovitelně. Stejně je to jen specializovaný chirurg – a chirurg je v podstatě řezník. Jen má nanicovatější sekáček.
Celý tento výčet je děsivý. A to se k nim přidá ještě dermatolog! Když to všechno sečtu, nestačím se divit, jak příšerný jsem hypochondr. Nebo jej ze mne dělají doktoři sami? Celý rok mne nic netrápí ani nebolí – ale sotva vkročím do ordinace, okamžitě jevím jasné příznaky smrtelných chorob. Děsivé.

Zatím mi dobře slouží oči, ale předpokládám, že na příští preventivní prohlídce se zjistí, že jsem na jedno oko slepá a to druhé má přinejmenším šedý zákal. Taky mi najdou cukrovku (dědičně, po pradědečkovi). Mohla bych jim říct, že když už budou v tom testování, ať mne raději naočkují proti malárii – nikdy nevíte, kdy se setkáte s tropickým hmyzem v našich zeměpisných šířkách.
Abych nezdržovala svými problémy (taky bych měla udržet nějaká lékařská tajemství, přece jen jsem stále jen pacient), zkrátím to. Ke všem těm lékařům se nakonec přidá jediný, kterého budu po všech těch zázračných léčbách skutečně potřebovat: psychiatr. Někdy je prostě lepší k doktorovi vůbec nechodit.

,,Přirozené nemůže být neslušné.“

Tento latinský výrok mne praštil do očí nedávno v nějaké knize. Už přesně nevím ve které, ale citát mé myšlenky neopustil. I když jsem člověk moderní, zbavený mnoha předsudků, schopný bavit se o leckterých dříve přísně tabuizovaných tématech, tohle mne velice zaráží. Každý z nás si jistě dovede ihned na místě vybavit desítky činností, věcí a aktů, které jsou člověku velice přirozené, avšak je naprosto nepřijatelné, aby byly vystavovány na odiv veřejnosti. Mluvím především o takových věcech, které třeba děláme běžně, ale nikdy v životě bychom je nebyli schopní učinit jinde než právě v soukromí míst k nim určených.

Nemusíte si hned vybavovat nějaké super-příšerné a mega-nemravné orgie (ať už sexuální či jiné). Ale takové běžné převlékání, které provozujeme několikrát denně, je sice naprosto přirozené, avšak když se někdo rozhodne převléknout například na koupališti aniž by zavítal do převlékárny nebo alespoň na toaletu, setkává se v mnoha případech s pohoršenými výrazy a odvrácenými tvářemi. Matky zakrývají svým dětem oči, přestože přirozená lidská nahota by podle latinského citátu z antického období neměla nikoho pohoršovat, neměla by být neslušná. Starověcí Řekové a Římané se nedívali na lidskou nahotu jako na něco zakázaného nebo snad odporného. Ne. Byla to ta nejobyčejnější a nejpřirozenější věc na světě. Obdivovali lidské tělo takové, jaké skutečně bylo. Krása a dokonalost lidského měla také co do činění s myšlenkou Olympijských her – které se těší velké oblibě i dnes. Proto se přímo nabízí otázka: Kam zmizela přirozenost přirození?

Velký přelom bezpochyby nastal s šířením křesťanské víry. Možná bude můj následující proslov znít zaujatě a protikřesťansky, ale tak to vůbec není. Neodsuzuji víru a už vůbec bych si nedovolila odsoudit Boha. Neříkám, že křesťanství, které přineslo sexuální zdrženlivost a pojem cudnosti, je špatné. Ale církev zcela nesmyslně vytvořila něco pro mne naprosto nepochopitelného: celibát. Jen proto, aby se nedělil a nezužoval majetek církve, je omezována přirozenost lidských bytostí (kněží). Samozřejmě namítnete, že do toho jdou dobrovolně. Ale nemuseli by chodit do ničeho dobrovolně, kdyby na světě neexistovaly nesmysly a zbytečnosti. Nahota, sexuální pudy i sex samotný jsou věci přirozené. Cokoli, co člověk či společnost násilím podniká proti nim, je uměle nastavené, vytvořené a můžeme si za to sami.

A jak se k tomu tedy vyjádřím já? Nejsem proti nahotě, ale svlékat se nehodlám. Lidská přirozenost (se všemi svými pudy) je na světě mnohem déle než zákony, vyhlášky a nařízení. Přesto si však myslím, že nastavená laťka morálky je na místě. A záleží už na určitých společenstvích, státech, národech, obcích, rodinách i jednotlivcích, jak vyskokou si ji nastaví. A to se týká i náboženství. Křesťanství především, protože to je také základem kultury, ve které dnes žijeme my. Můj osobní návrh je jednoduchý: dejme člověku na výběr. Pokud tedy někdo necítí ostych, když se převléká na veřejnosti, nepohorší mne to. Nevadí-li to dotyčnému naháčovi, nevadí to ani mně. Nedívejme se na takového člověka jako na ,,exhibicionistu, sprosťáka, úchyla…“ a tak dále, a tak dále. Mně dejte možnost, abych se mohla převléknout v soukromí, v prázdné šatně – tam, kde jsem jen já a moje nahota. Přirozenost je jen tak neslušná, za jak neslušnou se rozhodneme ji považovat.