Kyrie

Šel pozdě. To moc dobře věděl. A bylo mu to jedno. Otevřel tmavě hnědé dveře s nápisem „Vypněte prosím své mobilní telefony.“ To rozhodně neměl v plánu. Už dávno se rozhodl nerespektovat nápisy, vývěsky – a ano, přikázání. Dveře skříply a skleněná výplň se v nich otřásla. Všichni se při vstupu pokloní. Muž ne.

Gloria

„Tajemnství víry…“ Stokrát opakovaná formulka! Muž v černé kožené bundě se rozhlédl. A na jeho kamenné tváři se objevil úšklebek. „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme…“ Těch pár hlav pod prošedlými vlasy a nemoderními klobouky recitovalo naučenou motlidbu. Muž ne.

Krédo

Když farář poodstoupil od pultu, ke Svaté knize přišla drobná žena. Všichni se pokřižovali a hleděli dolů do svých složených dlaní. A muž? Rozhlížel se. Vnímal příšerně štiplavý zápach kostelů, který vhání do očí slzy. Smrad planých nadějí a lidských přání, které se nesplní. Kázání muž v černé bundě moc nevnímal. Nezajímalo ho. Byl o poznání mladší než zbylí kajícníci. Tvářil se naštvaně. Při druhém čtení, čtení z Evangelia podle Matouše, všichni vstali. Muž ne.

Sanctus

Všiml si, že ho pozoruje žena. Neznal ji. Byla stará. Jako všichni zde přítomní. Modré oči ho probodávaly zkoumavým pohledem. Nebyl ani tak vyčítavý – spíš lítostivý. Zazněly první akordy varhan a chór věřících začal zpívat. Muž se zarazil a zavřel oči. Teď byla jeho tvář plná bolesti a vzpomínek. Všichni vzhlédli k faráři jen muž ne.

Benedictus

Zpěvy byly dlouhé. „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ Neznámí lidé se k sobě otáčeli, podávali si ruce, usmívali se. Proč? Protože jim to řekl muž v dlouhé bílé róbě s křížky? „Pokoj Tobě.“ Stařenka, která muže nejdřív probodávala pohledem, mu teď podala ruku. Gesto oplatil, ale neusmál se. Všichni se culili a snažili se alespoň vypadat přátelsky. Muž ne.

Agnus Dei

„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj…“ Věřící vstali, šli k oltáři pro Tělo Kristovo. Muž taky. Nechtěl však hostii. Suché, kulaté nic bez chuti. Chtěl říci faráři jen jednu větu. Přišel na řadu. „Tělo Kristovo…“ „Ne. Pro mě je příliš pozdě.“

---

Článek, který jste právě dočetli, je takovou malou ukázkou něčeho, co se nazývá 30,30,30. V praxi to spočívá v tom, že patnáct minut někam běžíte, třicet minut to místo pozorujete, patnáct běžíte zase zpátky, a pak půl hodiny něco píšete. Vše už je jen na vás…
Musím uznat, že je to naprosto fantastická metoda tvorby. Veledílo, které změní svět pravděpodobně nestihnete za hoďku a půl dokončit do detailů, ale akce sama o sobě má neuvěřitelné kouzlo. Vyzkoušela jsem si ji na literární dílně a výsledek můžete sami posoudit.

Tento text vznikl nedávno na literární dílně. Okolnosti jeho tvorby jsou poněkud netradiční – byla mi zadána tzv. story map. Na ní byly vyznačeny jednotlivé postavy a jejich vzájemné vztahy. Nevěřili byste, jak strašně je to náročné. Jsem na tento výtvor hrdá hlavně proto, že jsem to zvládla. Přestože není zrovna literární perlou, podělím se o něj. Můžete si zkusit story map opět nakreslit. :)

---

Mám kámoše. Je to moc fajn chlap. Ale… To víte. On je tak trošku idiot. Jako vážně. Prý ho testovali a dostal na to papír. Jo. Všichni jeho známí jsou takoví. Divní. Leckdo to říká i o mně. Každej je originál. Já si z toho nic nedělám. Ale dovolte mi povídat o Klaukovi. Protože on je superoriginál – a superidiot.

Klauk žije už třicet let let naprosto nezměněně. Každý ráno vstává ve stejné posteli, stejném bytě, stejném městě. Obědvá v jeden určitý čas stále ve stejné restauraci. Ta už čtyřikrát změnila majitele a 17x jídelníček. Klauka tyto změny pokaždé přivádějí k šílenství a zuřivé nespokojenosti. Po obědě chodívá Klauk na poštu, kde poctivě tři hodiny pracuje. Třídí lejstra a dává na ně razítka. Večer se Klauk dívá na televizi. Nic divnýho, že? Jenže on sleduje stále jeden a ten samej film. Už třicet let. Někdo to rád horké – s Marilyn Monroe. Říká, že ji miluje. Zná každičkej dialog, každej detail. Já ten snímek neviděl. Nikdy. I přes všechny ty stejný činnosti a rutinu obyčejnýho života, Klauk je přece blázen, který zákonitě nemůže mít klidnej život.

Nejsem jediný Klaukův kamarád. Ještě je tu Quido. Taky nepochybně blázen. Kdo jiný by se chtěl nechat ohrožovat Klaukem? Ač to můj přítel nedělá schválně, nejednou dostal Quida i mě do trapnejch a prekérních situací. Naposledy chtěl být Klauk štedrej a věnoval Quidovi žirafu. Prý aby mu nebylo doma samotnýmu smutno. Dal jí jméno Sáva. Byla to fakt velká žirafa, takže ji Quido nemohl jen tak nastěhovat do svýho 2+kk. Abych to neprodlužoval, Sáva se vrátila zpátky do ZOO, odkud byla ukradena neznámým zlodějem. Obávám se, že v tom Klauk měl nejen prsty, nýbrž obě ruce, který si poškrábal při stříhání plotu. Nikdo nechápal, jak se mu povedlo v noci projít půl Brna s gigantickou žirafou, aniž by si ho byl někdo vůbec všiml.

Pěkný vztah se zvířaty měl Klauk vždycky. Má dokonce dva psy. Borise a Brunna, ale já dodnes přesně nevím, který je který. Volá vždycky na oba. Jsou to poměrně velcí černí labradoři. Já jen vím, že Brunno je podle všech historek otvem Borise. Jsou si dost podobní, tak bych tomu i věřil. Ta zvířata jsou mýmu příteli celým životem. Nikdy se o nikoho nestaral víc než o ty dva. Ani o své sestry – Dorotu a Ledu. Já je nikdy neviděl, neznám je. Jen vím, že spolu nikdy neměli dobrej vztah. Sestry se bratrovi posmívaly, protože jeho mentální zaostalost byla výrazná už v dětství. To neunesli ani Klaukovi rodiče. Matka se dlouho trápila, otec se za syna styděl. A nakonec ho strčili do psychiatrický léčebny v Kroměříži. A tam jsme se taky potkali.

Myslím, že jsem svýho přítele popsal velice důverně a přesně – však se známe už od zvláštní školy! A abych přidal k dobru ještě jednu historku z veselýho života toho blázna – povyprávím vám o přistěhování Klaukovy sousedky Dory. Byla to rozvedená ženská, pěkná čtyřicátnice, prostě baba krev a mlíko. Nastěhovaly se s dcerou do bytu a ještě ten den se stala taková menší nepříjemnost. Klauk šel ven na procházku s Brunnem a Borisem. No co čert nechtěl, zrovna na schodech narazili na paní Doru a její dceru Nitsch. Brunnovi se zřejmě nezdál parfém nové majitelky protějšího bytu, a tak to vyřešil po svým. Zahryznul se do lemu její volánové sukně a… TRH! V to ránu stála paní Dora na chodbě jen v negližé a punčochách. „Co si to psisko dovoluje! Okamžitě tu příšeru uklidněte!“ Klauk písknul a psi si sedli. Můj přítel s grácií sobě vlastní a zmateným obličejem blázna sebral ze země urousaný a oslintaný kanýr modré šifonové sukně. „To bude asi vaše, prosím.“ Pak se otočil jak na obrtlíku a sešel dolů před dům.

O pár ní později jsem šel ke Klaukovi na kávu a kus řeči. Nitsch zrovna zamykala byt. Asi na mne čekala, můj příchod se ostatně dal očekávat. Tak jako každou neděli. „Můžete to prosím dát Klaukovi?“ Podala mi nepopsanou obálku. Byly na ní nakreslený takový malinkatý srdíčka. Nemusel jsem dopis ani tajně otvírat, abych věděl, že se chudinka Nitsch do toho starého trouby zamilovala. Zazvonil jsem na byt svého přítele. „Pojď dál kamaráde! Dneska bude specialitka!“ Strčil jsem tedy do dveří a následoval hlas, který mi byl tak povědomý. Vešel jsem do obýváku a spatřil Klauka, jak zapíká tousty na žehlícím prkně, zatímco mi nalíval vanilkový koktejl z vázy na květiny Podal jsem mu dopis a on jej roztržitě strčil mezi toustový chleba a zapekl. Co na to říct, je to prostě idiot.

Víte, chtěl jsem o něm napsat. Abyste i vy věděli, jak skvělýho mám přítele. Nevadí, že je jinej. Zítra spolu jdeme na ryby. Prý na Zelňák*. Jdeme lovit parmy na Parnas*. Určitě vám o tom potom napíšu.

Váš F.

---

* Poznámky:
Zelňák – Zelný trh v Brně
Parnas – chvalně i nechvalně proslavená kašna na Zelném trhu v Brně

„Budeš něco jíst?“ „Ne. Nemám hlad.“ „Ale měla bys… Nemůžeš tu přece ležet věčně.“ „Chci tu ležet. Teď.“ „Jak myslíš… Přijdu ve středu a doufám, že se konečně vzpamatuješ.“ „Hm…“ „Kdyby sis to rozmyslela – myslím s tím jídlem, tak ti nechám pečivo v ošatce na stole.“ „Vážně nechci jíst. Prostě nemám hlad… Prosím tě, koupila bys mi cestou čaj?“ „Musíš něco sníst. Čaj není jídlo! Už týden jsi zavřená tady, jenom piješ tu hořkou břečku…“ „Sladím. Není hořký.“ „To je jedno. Radši si dej něco pořádného k jídlu. Uvařím ti cokoliv, vždyť víš.“ „Já vím… vaříš skvěle… Ale… snad víc než hlava mě bolí žaludek.“ „To je z hladu, něco sněz.“ „Hm… A koupíš mi ten čaj, prosím?“ „Jaký?“ „Sypaný. Zelený.“

Malá, lehce korpulentní slečna sáhla po kabelce, kterou odložila na bílý konferenční stolek v útulně vybavené předsíni. Nevšimla si však, že nechala rozepnutý zip. Z kabelky se vyvalila lavina nejrůznějších drobností – zkrátka všeho, co jen může žena v příruční tašce nosit a příručně potřebovat. Značně vztekle se majitelka těchto věcí sehla a začala sbírat rtěnky, tužky, kapesníčky… Když bez ladu a skladu naházela vše zpět do kabelky, postavila se. Prsty pravé ruky si pročísla vlasy. Zakroutila hlavou a povzdechla si. Pak otevřela dveře bytu číslo osm a vyšla ven, na chodbu starého domu. Když nastupovala do výtahu, stále ještě myslela na dívku, která v tu samou chvíli ležela nahoře v bytě. Obraz kamarádky byl pro dobromyslnou malou blondýnku skličující. Nevěděla, jak pomoci. Co by měla dělat? A existuje vůbec nějaký „správný“ způsob, jak by se měla zachovat? Věděla, že kamarádce pomůže nejlépe čas – a ten ovlivnit nemohla. Stále dokola si pokládala otázky, ale odpovědi na ně najít nedokázala. Vyšla na ulici rychlým krokem, avšak myšlenky ji přece jen přinutily zastavit se. Otočila se, prohlédla si dům, ze kterého právě odešla, a pohled jí padl na zatažené záclony v okně bytu číslo osm.

Přestože kamarádka Andrea odešla, Nina se pod dekou ani nepohnula. Až když slyšela povědomé cvaknutí výtahových dveří, otočila hlavu k oknu. Venku bylo zataženo, i přes záclony bylo dobře vidět, že se schyluje k pořádné bouřce. Nině se zdálo, že obloha se cítí stejně smutně jako ona. Nevnímala čas, nemyslela. Ležela určitě ještě několik hodin, protože venku se začalo stmívat. Nina vstala z postele, ale připadala si slabá. Odpočívala sice celý den, ale cítila obrovskou únavu. Odešla do koupelny a prohlížela si pár minut obličej. Černé vlasy měla rozcuchané, ale bylo jí to jedno. Nemohla odtrhnout zrak od svých bezkrevných rtů. Modré oči byly tak prázdné, že z nich sama dostala strach. Odvrátila se od svého obrazu, a pak chvíli sbírala síly. Rukama pevně stiskla rám starožitného zrcadla, sundala jej ze stěny a postavila do rohu koupelny. Nechtěla se vidět. Už nikdy. Zamířila do kuchyně, aby si uvařila čaj.

Odnesla si jej do ložnice. Malý šálek z růžového porcelánu postavila na podnos ležící na nočním stolku. Sedla si na postel a natáhla nohy. Cítila, že ji saténové povlečení chladí na lýtkách, rukou přejela hladkou bílou látku. Ten dotek byl až příliš známý. Tolik jí byl milý! Rozplakala se. Nikdy si nemyslela, že ten příjemný dotek může tolik zabolet. Naklonila se, aby si mohla podat šálek. Nejdřív k tmavé tekutině jen přivoněla. Zavřela oči a na chviličku zastavila své rty nad hladinou. Usrkla. Cítila, jak ji jemná tekutina hladí na jazyku. Zhluboka se napila a lahodný nápoj jí protekl hrdlem. Nině se zdálo, že čaj ihned pronikl do žil a přinesl novou vlnu energie. Jako nějaký magický impulz. Rozvalila se na posteli. Toužila po uklidnění nebo spánku. V místnosti bylo příliš velké jasno, proto zabořila tvář hluboko do polštáře. Snad aby se jí povedlo konečně usnout. Že to neměla dělat, to si uvědomila až ve chvíli, kdy se zhluboka nadechla. Ucítila vůni, jež jí byla bližší než její vlastní Chanel. Byla to vůně zcela jiná. Ani ta nejdražší značka by takovou nedokázala nahradit. Tato byla jedinečná, nezaměnitelná. A ano – pro Ninu nesmírně vzácná. Tmavovlasá dívka teď již neležela na svém polštáři, choulila se na druhé straně postele, na ustlané polovině prostorného dvoulůžka. Vdechovala tu povědomou směs pachů, která se teď mísila ve tkanině prostěradla s vůní pracího prášku a aviváže. Kořeněná kolínská, dezinfekce a zvláštně sladká vůně. Byla to vůně lidská, byla to vůně člověka.

Nina se probudila uprostřed noci. Nejdříve netušila, co se vlastně stalo, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Stěny jejího vlastního bytu ji věznily. Směla své vězení opouštět, to ano, ale nedokázala žít ani uvnitř – ani venku. Vstala z postele, přejela si rukou po tváři, která ještě určitě nesla stopy po odpolením usedavém pláči. Ve tmě Nina neviděla nic, ale ani nemusela. Znala každý centimetr bytu, který pečlivě a s láskou zařizovala před třemi lety. Dlaní přejížděla po nábytku u severní stěny dokud nenahmatala kliku dveří. Nechtěla rozsvěcet, čaj si uvařila potmě. Cukrem tentokráte opravdu nešetřila. Opět přiložila okraj šálku ke rtům a napila se. Vyprskla. Byl příšerný. Zaměnila cukřenku s jinou nádobkou – osladila si čaj solí. Ušklíbla se. Ano. Sladký život jí evidentně není přán. Položila šálek, rozhlédla se po stěnách kuchyně. Už neváhala. Musí pryč. Sebrala z věšáku v chodbě kabát, oblékla si ho a o dvě minuty později již utíkala přes prázdné náměstí. Oběhla fontánu uprostřed, vyhla se bezdomovci spícímu na lavičce a zmizela v hlubinách labyrintu ulic rozlehlého města.

Drobná černovláska odemykala dveře bytu číslo osm až kolem poledne. Vešla dovnitř. Od dívčina náhlého nočního útěku se její cela vůbec nezměnila. Ale Nina se sem vrátila odhodlaná. Všechno se musí změnit hned – nebo se nezmění nikdy nic. Už se rozhodla. Prošla bytem, zastavila se až v obývacím pokoji, kde ležel na stolku telefon a Zlaté stránky. Nalistovala potřebnou kapitolu. Nerozmýšlela se, zavolala na první číslo, které na stránce bylo.
„Dobrý den, Stěhování Staněk, nabízíme levné a spolehlivé stěhovací služby včetně montáže a demontáže nábytku. Mohu Vám pomoci?“ „Dobrý den, potřebovala bych přemístit nábytek. Přenést nějaké věci do sklepa. Není toho mnoho, jen  hodlám udělat pár úprav v bytě. Ale spěchá to a sama nejsem schopná stěhovat těžké skříně.“ „Jistě, rozumím. To děláme běžně. Domluvíme nějaký termín? A asi Vás bude zajímat cena našich služeb…“ „Cena mne nezajímá. Jak rychle sem můžete někoho poslat?“

O dvě hodiny později zazvonil domovní zvonek. Za dveřmi bytu číslo osm stáli dva urostlí a svalnatí muži v montérkách. O tom, že jsou to stěhováci, nebylo pochyb již na první pohled. „Dobrej den, mladá pani. Tak co všechno a kam?“ zahřměl hlubokým hlasem ten vyšší. Nina byla zaskočená, proto se raději zeptala: „Prosím?“ Druhý z přítomných mužů se zasmál a stejně hlasitě odpověděl: „No, který ty kusy chcete vodnýst?“ Nina chápavě kývla hlavou. „Ach tak. Všechny tyhle vyklizené skříně v chodbě můžete odnést dolů do sklepa. Je odemčený. Až to dokončíte, budu chtít ještě přestavět nábytek v obyváku a otočit pohovku. Stihnete to ještě dnes?“ „Do sedmi budem hotoví. To se nebojte, mladá paní, dlouho se tu nezdržíme.“ Nina odešla do ložnice, aby nezavazela při stěhování. Nejdříve odhrnula dlouhé záclony na stranu, pak strhla fialové závěsy z brokátu. Rozprostřela je na postel. Otevřela skříň a vysypala dva šuplíky spodního prádla rovnou na závěsy. Ze skříně vytáhla všechno oblečení. Pak závěsy svázala do jednoho rance a sjela výtahem dolů do sklepa. Počkala až stěhováci donesou skříň z ložnice. Ošacení z rance začala znovu skládat do skříně. Ale kdokoli si mohl všimnout, že kalhoty, svetry a košile, které Nina rovnala pečlivě do polic, byly pánské. Po hodině pověsila poslední košili a vyjela výtahem zpět do bytu. Udělala pracantům svačinu, potom nechala přemístit nábytek a nakonec ještě poručila mužům, aby přesunuli postel přímo doprostřed již prázdné ložnice. Divili se, ale poslechli. Hotoví s prací byli skutečně ještě před sedmou. Odešli a nechali Ninu v poloprázdném bytě samotnou.

Osamocená obyvatelka bytu číslo osm seděla v tmavě šedém křesle, usrkávala zelený čaj z růžového šálku a pozorovala dveře v protější stěně. Ty jediné se dnes neotevřely. Ty jediné se neotevřely již několik dnů. Nina sledovala paprsky zapadajícího zářijového slunce, které kreslily na mohuných dubových dveřích abstraktní obrazy. Dívka se nechala unášet vzpomínkami a myšlenkami, takže abstraktní obrázky brzy dostávaly stále oblejší a konkrétnější tvary. Nakonec musela Nina zavřít oči, protože vzpomínky dokázaly nakreslit portrét neuvěřitelně přesný, dokonce tak věrný svému modelu, že na chvíli Nina uvěřila své fantazii a chtěla kresleného ducha obejmout. Už nemohla plakat, jen nechala oči zavřené. Bolelo ji celé tělo. Dopila čaj, unaveně odešla do koupelny a nechala se hýčkat horkou vodou. Pak se vrátila do obývacího pokoje a ustlala si na pohovce. Rozhodla se, že nebude spát v posteli. Odolá pokušení a nebude toužit znovu přivonět ke sladké a opojné vůni, kterou ukrývá matrace bílé postele.

Ráno ji probudil chrčivý hlas domovního zvonku. Znělo to jako by ten maličký elektrický přístojek dostal kašel. Vstala, otevřela okno a uviděla na chodníku Andreu s velkým piknikovým košem. Pustila ji dál, otevřela dveře a počkala než vyjede výtahem do druhého patra. „Ahoj, tak už je ti líp?“ „Jo jo, mnohem. Pojď dál.“ „Nesu ti svíčkovou a nějaké ty vě…“ Andrea se rozhlédla po místnosti a zastavila se v půlce věty. „Co jsi prováděla?“ „No, trošku jsem to tu předělala. Víš, změna je život. A když už, tak pořádná.“ „To vidím. To ty sama?“ „Ne, ty selský skříně bych neunesla. Zavolala jsem si stěhováky, něco je dole ve sklepě. Kdybys chtěla, vyber si, co se ti bude hodit do nového domku. Já už to potřebovat nebudu.“ „Nino… Já nevím. Myslíš, že je to všechno dobrý nápad?“ „Možná, možná ne.“ Nina pokrčila rameny a odešla do kuchyně. Do chodby za Andreou zavolala: „Dáš si něco?“ Andrea zakroutila hlavou, vzala košík a vydala se za nadšeným hlasem své „vyměněné“ kamarádky. Nina vytahovala hrnky a sklenice ze skříňky. „Jak si to představuješ dál?“ Nina tázavě zvedla obočí a upřela na Andreu pohled. „Jak dál? Co dál?“ „No… život? Jsem ráda, že už se cítíš lépe… Ale ještě v pondělí jsi nebyla schopná ani vstát…“ „Andreo… On by to takhle nechtěl. To víme obě. Já… To musím zvládnout.“ „Jsem ráda, že to říkáš.“ „Jé, máš ten čaj?“ „Ano. Je v košíku. Ten světle modrý sáček.“ „Páni. Kde jsi ho koupila?“ „V čajovně, naproti nemocnici. Proč?“ „Nic… Nic… Jen je mi povědomý.“ Nina měla oči plné slz a Andrea si náhle uvědomila, co sáček Nině všechno připomněl. „Nino? Pro.. promiň. Já… zapomněla jsem. Můžu ho odnést…“ „Ne, ne! Prosím tě, to nedělej. Nech ho tady, třeba na stole.“ Andrea položila pytlík čaje. Nina mezitím odešla do obýváku a zapnula rádio. Sedla si do stejného křesla jako minulého dne večer a pozorovala oblohu za oknem. Bylo slunečno, nebe bylo čisté. V rádiu zrovna hráli jazz a Nina byla otupělá. Nebyla smutná, ale nebyla ani šťastná. Ve dveřích pokoje se objevila blonďatá Andrea. „Už půjdu. Svíčkovou jsem dala do ledničky. Nezapomeň, co jsi mi slíbila. Teď bude všechno jiné, takže doufám, že sníš všechno, co jsem navařila. Mám se tu stavit v pátek než půjdeme do toho kostela?“ „Ano, to bys byla moc hodná. Nevím, jestli budu moct řídit. Nemůžu se příliš soustředit. Vyzvedla bys mne v deset?“ „Jasně.“ „Počkej! Na, tady jsou náhradní klíče. Někdo by je měl mít.“

Andrea ani nečekala na výtah, měla poněkud zpoždění. Na schodech se srazila s pošťákem. Omluvila se, sebrala dopis, který muž upustil, podala mu ho a hned běžela dál. Pošťák tolik nespěchal. Došel až ke dveřím bytu číslo osm a zazvonil. Hlas zvonku byl stále chrčivější. Nina byla zrovna na cestě do koupelny, tak otevřela ve vteřině. „Dobrý den, mám pro vás doporučenou zásilku.“ „Budete chtít podpis?“ „Ano, tady dolů. A ještě jeden hned vedle na linku… Tak to je vše.“ „Ach, děkuji.“ Nina vzala úřední dopis, zavřela dveře a přečetla si adresu. Krematorium Brno. Věděla, co je obsahem obálky. Zrovna se chystala ji otevřít, ale zvonek zazvonil dnes potřetí. Opět za dveřmi stál pošťák. „Ještě jsem Vám tady donesl jeden dopis. Málem jsem zapomněl. On  přišel už minulý týden, ale nemohli jsme dešifrovat adresu. Tady ho máte. Abyste nemusela až dolů do schránky.“ Nina převzala psaní, poděkovala a zavřela dveře. Rozklepanýma rukama obálku otočila. Rukopis, kterým byla napsána adresa, byl nečitelný a nezaměnitelný. Rozplakala se. Dostala poslední slova, která byla touto rukou, tímto člověkem, napsána.

Tmavovlasá dívka byla bledá a vzlykala na posteli. Četla dopis znovu a znovu. Stále jen těžce vnímala výnam slov. Uvařila si čaj do růžového šálku a vypila jej stojíc u okna.

Záclony se vlnily kolem jejího těla. Cítila jejich dotek. Sledovala oblohu, která se začínala zatahovat. Otočila se a prohlédla si postel. Bílý satén zářil. Nina vzlykala. Vzpomínala na tisíce okamžiků, desítky nocí, stovky polibků. Už nemohla jen vzpomínat. Běžela dolů do sklepa a otevírala postupně skříně. Brzy našla, co hledala. Zpět do bytu se vrátila se třemi velkými růžovými krabicemi. Položila je v obývacím pokoji na stůl a sedla si do křesla. Opět sledovala dvěře v protější stěně. Bolest v srdci byla tak silná, že se Nina musela chytit na hrudi. Plakala tiše. Vzlykala a zajíkala se. Bylo jí tolik úzko. Oči prozrazovaly, že sama v sobě bojuje. O život, či o smrt? Dívka se opřela do křesla a prsty zaryla do opěrek. Seděla takhle téměř hodinu, ale připadalo jí to jako věčnost. Hlavou jí proběhl celý život několikrát. Když vstala, byla pevně rozhodnutá. Rozrazila velké dubové dveře. Překročila práh a stála ve velké, dobře a vkusně zařízené pracovně. Sehla se do spodního šuplíku sekretáře a vytáhla dřevěnou skříňku. Obešla kožené křeslo v rohu místnosti a políbila opěradlo. Na prahu místnosti se rozhlédla, naposledy v životě se usmála a zavřela dveře. Vzala růžové krabice na stolku v obýváku a odešla do koupelny.

Následujícího dne, tedy ve čtvrtek, zvonila Andrea na dveře bytu číslo osm marně. Nejdříve myslela, že třeba Nina odešla, ale ani odpoledne jí nepřišla kamarádka otevřít. Andrea měla špatné tušení, když sahala po rezervních klíčích. Otevřela dveře, ale v bytě bylo ticho. Šla tedy dál, nezdržovala se s přezouváním. Pak uviděla v koupelně na zemi růžové krabice. Krabice od svatebních šatů, bot a závoje. Andrea už nepochybovala, že se stalo neštěstí. Proběhla bytem. Ninu nenašla. S hrůzou otevřela poslední dveře. Dveře od ložnice. Zakřičela, běžela k posteli, ale už bylo pozdě. Okamžitě volala pohotovost, diktovala adresu, ale marně. Nina ležela na saténem pokrytém loži, oděna do svatebních šatů. Bílý obličej měla přikrytý závojem. Vypadala jako panenka. Mrtvá panenka. Nevěsta, která ztratila důvod žít. Všude kolem byly podivné drobečky. Po kobreci i po posteli byl rozsypaný čaj.

A na nočním stolku stál růžový šálek, vedle něj leželo úřední psaní, ale také modrý papírový sáček od čaje. V pravé ruce nevěsta ještě stále držela dopis. List byl již promáčený slzami, ale neupravené písmo se stále ještě dalo přečíst.

Má milovaná Nino,
posílám Ti pozdrav z Rumunska, konečně jsme se vrátili z hor a můžu Ti napsat alespoň pár řádků. Vím, že máš o mě strach, ale všechno je v nejlepším pořádku. Děti jsou naočkované, epidemie zažehnána a my se vracíme domů! Je mi líto, že jsem Tě musel nechat připravovat celou svatbu samotnou, ale povinnost je povinnost. Odpustíš mi to? Snad si na život s doktorem – dobrodruhem někdy zvykneš.
Je to tak nesmírně daleko. Ten měsíc byl pro mě nekonečný. Někdy tu celé noci pršelo, jindy byly vidět tisíce hvězd. A já vždycky myslel na Tebe. Na to, že Tě nemůžu obejmout. Chybíš mi. S každou minutou čím dál víc. Už se nemůžu dočkat až Tě zase spatřím. Je mi smutno. Už se nemůžu dočkat okamžiku, kdy Tě poprvé políbím jako svou manželku.
Miluji Tě, Nino.
Líbá Tvůj Ondřej
PS: Jen doufám, že sis to nerozmyslela – že si mě stále ještě chceš vzít.

Do bytu vpadli dva záchranáři společně s lékařem, který však mohl jen konstatovat zjevné. Nina byla již několik hodin mrtvá. Pod postelí našli skříňku. Byly v ní různé lahvičky a injekční stříkačky. Lékař se otočil na Andreu „To bylo její?“ „Ne. To jistě ne. Její přítel byl lékař.“ „Promiňte, byl?“ „Ano. Minulý…“ Andrea vzlykala, ale pokračovala. „Minulý týden zemřel při autonehodě na Slovensku. A… a….“ „Nechcete něco na uklidnění?“ řekl lékař a ustaraně si prohlížel obličej blondýnky schoulené v křesle. „Ne… to snad nebude potřeba… Jen… podívejte se, jak to dopadlo.“ K domu se blížilo policejní auto, což prozrazoval stále sílící hlas sirény. Lékař vtisknul překvapené Andrei do ruky sáček od čaje. „To bude asi pro Vás.“ Andrea otočila zmačkaný modrý papír a našla vzkaz napsaný upraveným a drobným, ale rozklepaným rukopisem Niny.

Omlouvám se. Některé věci se nikdy nezmění, ačkoli se o to můžeš snažit sebevíc. Já se taky nezměním. Kdybych dokázala změnit bolest v zapomnění a nemilovat, nemusela jsem udělat to ,co jsem udělala.
Promiň mi to, prosím.

---

Za mistrné ilustrace k této povídce děkuji Sandře Kocmanové.