Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců

Christian Morgenstern
Wie sich das Galgenkind die Monatsnamen merkt
Jaguar
Zebra
Nerz
Mandrill
Maikäfer
Ponny
Muli
Auerochs
Wespenbär
Locktauber
Robbenbär
Zehenbär

Víte, ono je to moc pěkné. A těch překladů je tolik! Nedávno jsme dostali v češtině za domácí úkol napsat takový „vlastní překlad“ této básně. Tak jsem ho udělala, i když normálně domácí úkoly nikdy nedělám. A u toho se vymkla moje fantazie kontrole. Nějak nemám ráda opakování se – k čemuž vedlo čisté překládání. Rozhodla jsem se dát tomu trošku „moderního rázu“. A taky nemám ráda díla bez děje, bez pointy, bez vývoje. Taková, co nemají moc co říct. Tak jsem ustoupila od dlouhého výčtu zvířátek a o své výtvory se podělím.

Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců – na nešťastném řidiči
Jeden
motor –
zadřen
buben!
Teď ten,
setřen,
mládenec
shrben
kráčí.
Vzpřímen-li
stoupá?
Prohlý přec.

Spánku není mi přáno

Spánku není mi přáno,
tak sedím tu s paní Tmou.
Klidu není mi dáno…
Čekám, kde ty jsi, Ráno?
Stýskání v srdci mám vtkáno,
v rukách fotku Tvou.

Aspoň ty, Tmo, jsi tu?
Vidím v dál tvář sinavou…
Plášť máš ze sametu.
Neskrýváš svou identitu!
Tak jen odnes si tu
dívku i s písní tklivou.

Až teď, když přicházíš
vlhkou a měkkou travou,
Ráno, vždyť ty mi nescházíš!
Naději přinášíš,
ve mně však odrážíš
touhu marnou.

Všechny mé starosti
proletí mi hlavou
pomocí bolesti
a čisté hlouposti
a bezmezné lítosti
nad sebou samou.

Je mi to líto, z chyb já se neučím.
Najdu si skálu rovnou.
Se všemi proto se rozloučím…
Nepočkám na Tebe, já skočím!
Asi tím také ukončím
řeč svou neskromnou.

Ballet d’action

Právě jsem přišla domů, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde. Vlastně jsem se ani nestihla převléknout z večerních šatů a už píšu, protože jsem naprosto uchvácena. Musím se podělit o své dojmy. Byla jsem na baletu. Nádherném baletu.

Všichni jistě víte, o čem mluvím. Každý si to však vyloží po svém. Balet, ale i tanec obecně, je pro mne vášní. Škoda, že tato moje baletní láska není úplně v souladu s jinými mými slabostmi – jídlem, vařením, pečením a samozřejmě čokoládou. Ale lidí, kteří rádi zhlédnou pěkné představení, je hodně. A mužů, kteří při tom „hopsání“ rádi spí, je také hodně. V hledišti byly zastoupeny obě skupiny těchto diváků, takže mohu říci, že se od dob mého „hopsání po pódiu“ nic nezměnilo. Přestože mne můj milý na toto místo přivedl asi z jiného důvodu, balet to byl nepopsatělně nádherný. A tak jsem se dostala do světa, který jsem už dávno opustila. A zároveň do světa vzpomínek…

Nechci ani tak mluvit o představení, ani o tom, jak je můj muž skvělý, že mne vzal na balet místo na fotbal. (Mám prostě štěstí, můj milý nadšením pro sport příliš neoplývá.) Mou mysl teď zaměstnává něco zcela jiného. Jak je možné, že z těch překrásných, ladných a něžných pohybů dokážu odečíst příběh? Jak to dělají, že umí říci cokoliv tělem?

Byl nám dán neuvěřitelný dar. Dokážeme svými pohyby, postavením, či výrazem znázornit úplně cokoli. Umíme projevit svoje city i nálady – zkrátka sebe sama. Někteří to umí lépe než jiní, někteří to umí dokonale – třeba baletky a baleťáci.
Umět se projevit je podle mne důležité. Dokázat uvolnit svoje emoce ven. Poslední dobou se na to zapomíná. Všichni umí mluvit, křičet nebo také psát. Jako třeba já. Ale kdybych vám tohle všechno chtěla říci tělem a pohyby – tancem, pantomimou – byla bych ztracená. Hned zítra to však zkusím. Stoupnu si před zrcadlo a budu se snažit si sama se sebou povídat.

Échappée sautée
Assemblé
Révérence

2.Dívka: Zkažený den?

Šla po ulici dolů. Podívala se na hodinky a zjistila, že na dojití do školy má jen pět minut. Když došla ke škole, pršelo ještě víc. Sklopila deštník a vešla. Uvědomila si, že první hodinu píše test, na který se neučila. Rychle vběhla do třídy. Se smutkem zjistila, že Claudie, její nejlepší kamarádka, není ve škole. Sedla si tedy do lavice a začala se učit. V tu chvíli zazvonilo. Test napsala špatně. Celý den měla zkažený. Když šla na oběd, zjistila, že ho nemá zaplacený. Smutně došla domů. Uvařila si krupičnou kaši. Na stole uviděla lísteček od mamky. Bylo na něm napsané, že odjela na služební cestu do Německa a bude tam pět dní. „No, super.“ povzdechla si. Její taťka pracuje jako pilot. Nemá na ni vůbec čas. Klára se začala nudit, a tak se rozhodla jít něco nakoupit. Venku pořád ještě pršelo. Zašla do obchodu. Tam ji potkalo štěstí…
Kamila Fajtová

2.Dívka: Nenápadný obchod

Šla ani nevěděla kam. Jen tak se procházela po městě. Moc lidí v něm nebylo, protože byli všichni v práci nebo doma s rodinou. Ona si vzala dovolenou. Chodila po městě a přemýšlela o svém životě. Byla osamělá a to jí nijak nevadilo. Měla totiž klid a pořádek, ale přesto jí pořád něco chybělo. V nudné a jednotvárné práci se cítila stejně. Přemýšlela a řekla si, že by s tím měla něco udělat. Zrychlila krok a zatočila do úzké uličky, ve které se skrýval nenápadný obchod. Byl to zverimex. Otevřela a zazvonil malý zvoneček. Když vcházela, ucítila pach granulí a pilin.
Sára Rotnáglová