Myslím, že jsem vám už říkala o místě, kde bydlím. Jasně, vzpomínám si, že jsem psala o těch atletech, co se prohání ve svých upňuťoučkých pidi trikotečkách kolem našeho plotu. Wáu. Čupr pohled. A mám úžasné zprávy! Řeknu to slovy mého oblíbeného moderátora Jeremyho Clarksona „They are BACK!“
Jop, je to tak. Jsou zpátky i se svými barevňoučkými krásňoučkými dresíčky. Běhají a skotačí po stezce zdraví až jim z toho obličeje rudnou. Funí a hekají celou tu dlouhou, zhruba kilometrovou, náročnou cestu. Aneb ať žijí novoroční předsevzetí – hurá, hurá, hurá!
Ale abyste si o mně nemysleli, že jsem příšerná potvora, že se směju cizímu neštěstí. To ne. Já to zase chápu. Ostatně si taky dávám novoroční předsevzetí. Že začnu posilovat, že zhubnu, že přestanu chodit spát ve dvě hodiny v noci, že budu chodit dřív na autobus, že budu hodná na svého muže, že začnu vařit podle receptu, že přestanu nenávidět všechny cestující v šalině… Obvykle mi nic z toho nevyjde. Vlastně nevydrží. Druhého, třetího ještě možná. Ale pátého už bojuji sama se sebou, abych uprostřed autobusu nezačala křičet.
Asi mám slabou vůli nebo prostě nemám na žádnou z těchto věcí čas. Ano, je to hezké, když jsem sama se sebou spokojená, když občas udělám něco hezkého navíc. Ale někdy to prostě nejde. Život je příliš krátký na to, aby člověk stíhal dělat všechno, co dělat chce. A to platí i o korpulentních dámách v legínách a obézních chlapech v trikotu. Pátého už bude naše ulice zase prázdnější. Ale oni se vrátí. Jako vždycky. Až si zase řeknou, že by v životě měli dělat něco navíc.
Ale na to nezbývá ani energie, ani čas a často ani špetka chuti.
