Dospělost bývá spojována s nejrůznějšími věcmi. Třeba s rozumným uvažováním, klidným rozhodováním a především s jistou dávkou zodpovědnosti. To vše se od vás v osmnácti letech už prostě očekává, a tak není důvod k tomu neučinit z vás řidiče. Hrdí rodičové to považují za první velkou a neodkladnou zkoušku, bez které „se v životě přece neobejdete.“ V lepším případě vám zajistí vhodný výcvik v autoškole, v horším případě vás nechají autoškolu vybrat, ale každopádně skončíte za volantem. Chtě – nechtě. I když většinou chtě, protože je to přece in, supr-čupr a frikulínská záležitost. Propůjčuje to člověku okamžitý zvláštní stav mysli. Nejde totiž jen o řízení automobilu.

Možná jste si to uvědomili, možná jste si to uvědomit nestihli, ale ovládání vozu vám dává skutečnou moc. Tento přesun ze zadních sedadel za volant je klíčovým momentem v životě adolescenta. Najednou si jedete, kam chcete. Nikdo, snad kromě instruktora autoškoly (alespoň prozatím), vás nemůže zastavit. Máte svobodu, volnost a zjišťujete, že máte realitu konečně ve vlastních rukách. Můžete ujet dalších pár kilometrů své životní etapy ve žluté Toyotě Yaris (s reklamním nápisem autoškola – alespoň prozatím), což vám nepochybně přinese pocit zodpovědnosti a naplní vás to dojmem, že na světě máte pomyslné parkovací místo. Existence je najednou smysluplnější a cesta životem dostává jasnější obrysy průběžného jízdního pruhu ohraničeného bílými čárami.

Zní to velmi libě uším nezkušeným. Ze zdravého pohledu mysli nezaujaté vše vypadá jinak. Z neškodně vyhlížejícího adolescenta se stává zbraň (někdy i hromadného ničení), časovaná bomba či neřízená střela severokorejského jaderného programu. Za volantem žluté Toyoty Yaris (nebo tzv. Škodárny Fábky) chová se nedozrálý mladý dospělec slušně a ostražitě, neboť je každou chvíli krocen, usměrňován a peskován zřízencem nervů zbaveným, tedy instruktorem autoškoly. Ovšem ve chvíli, kdy je tato pojistka definitivně odstraněna prostřednictvím úspěšného složení zkoušek řidičských, dějí se za volantem v hlavě adolescentově procesy různé. Opojen mocí řidičskou, ztrácí naivní nedospělec soustředění a přestává dbát na zodpovědnosti. Začíná lajdat. A také zkouší, co všechno si ještě může dovolit. A zjišťuje, co nemůže. A bourá. A v lepším případě se z toho dostatečně poučí.

Ne všechny bouračky jsou špatné. Nekamenujte mne prosím hned. Ano, dopravní nehody jsou špatné a neměly by se stávat. Však to by také nepochybně mělo být cílem všech řidičů. Ale na druhou stranu mají takové kolize něco do sebe. Pokud nemají oběti, pokud nedojde ke zranění, pokud taková nehoda zbytečně nezničí někomu život – proč by se neměla stát? Ba naopak, měla by vyškolit našeho čerstvého řidiče, stále-ještě-adolescenta. Když totiž zkazíte něco, co se dá snadno napravit, na čem tolik nezáleží, tak se z toho nikdy dostatečně nepoučíte. Ale když o něco jde, pak si dáte sakra pozor, aby se to nikdy neopakovalo. Zvlášť když jde o život. A kdo to nepochopí dostatečně včas, ten nemá právo vlastnit řidičský průkaz, tudíž nemá právo činit dospělá rozhodnutí.

Výcvik řidičský nelze brát na lehkou váhu. A měl by jím projít každý. Protože v autoškole se člověk nenaučí jen ovládat spojku, brzdu, akcelerátor. Než zařadí jedničku, uvědomí si vlastní zodpovědnost. U dvojky se zamyslí nad směrem cesty. Při trojce musí myslet dostatečně dopředu a mezi čtyřkou a pětkou si snad uvědomí, proč to vlastně dělá.

Všechno, co mě autoškola naučila, se dá shrnout do Desatera.

1. Nejdříve se nachystej a potom všechno třikrát zkontroluj.
2. Dřív než něco uděláš, dívej se kolem sebe.
3. Nejjednodušší cesta není vždy ta nejlepší ani nejbezpečnější, ale mnohdy je té správné velmi blízko.
4. Nefunguje to dobře, dokud nepřidáš.
5. Někdy není nejlepším řešením prudce zabrzdit.
6. Počítej s chybami ostatních.
7. I do toho nejprudšího kopce se dá rozjet. Stačí vědět, jak na to.
8. S hlavou svěšenou v dlaních nikdy nic nevyřešíš.
9. Budeš-li se držet správného pruhu, budeš v pohodě.
10. Nepanikař.

Ačkoli jsem pro Vás byla jistě zklamáním a velmi nenapravitelným žákem, naučil jste mne více, než si myslíte a než budete kdy ochoten přiznat. Já Vám děkuji, drahý pane R.P.

A je to tady. Někteří jste se toho možná obávali, někteří jste se na to možná těšili, ale teď je to tady. Mám narozeniny. A ne jen tak ledajaké narozeniny. Touto chvílí vstupuji do nového světa – dospělosti. Do chrámu neřestí a zodpovědnosti. Tedy – do katedrály zodpovědnosti za všechny ty neřesti. Hm… Takhle řečené to vypadá strašně jednoduše. Nemělo by to pro mne mít větší význam? Nemělo by se mne to hluboce dotýkat? Co to vlastně je „Být dospělý“?

Hm… Toť otázka. Je mi osmnáct. Sůpr. Ale… to je tak všechno, co vám k tomu můžu říct. Já se necítím jinak než před minutou, hodinou, dnem, týdnem, měsícem nebo snad rokem. Já… jsem stejná. Jsem tady. Jsem. Nic jiného. Nepozoruji na svém obličeji nic neovyklého – tedy nic neobvyklejšího než včera. Moje tělo je taky více-méně stejné („Ale ne, já přibrala!“), myšlenky mám možná jiné než před pěti lety, ale určitě nejsou jiné než před hodinou. Tak o co víc jsem plnoletá teď než včera?

Rozdíl je v tom, že jsem od tohoto okamžiku zodpovědná sama za sebe. Můžu rozhodnout, co se se mnou bude dít, lékař už se nebude ptát mých rodičů, jestli mě může naočkovat nebo ne – prostě mě naočkuje (a vezme si 30 kč), nevyhnu se bankovním úředníkům a budou mi chodit dopisy s pozvánkami na předváděcí akce reklamních společností. Bezva. Jenže mně to dřív nějak nevadilo. Rodiče stejně nutně potřebují všechno vědět a to, že je mi osmnáct jim v tom prostě nezabrání. Taky můžu dělat spoustu těch zábavných věcí legálně. Bezva. Jenže je mi to celkem putna, protože jsem nekuřák a alkohol mi nechutná. Je taky fajn, že jsem ještě student (Kdo ví, jak dlouho? Asi s tím seknu. Nemám na to nervy.), protože dospělost přináší také plné vstupné do divadel, muzeí, kin… a tak podobně. Zkrátka za věci, které mám doopravdy ráda, si připlatím. Dospělost prostě nepřináší nic dobrého. A to ani nemluvím o práci, povinnostech, hlasovacím právu a daňových přiznáních.

Je docela zábavné, že když jsme malí, tak si přejeme být velcí, dospělí. Chceme večer chodit ven, chceme jíst nezdravé věci, když se nám zachce, chceme si nechat udělat tetování nebo piercing (no co, taky jsem tím obdobím prošla), chceme řídit auto. Chceme být jako máma a táta. Ale když na to přijde a my tohle všechno můžeme, zjišťujeme, že už to vlastně ani nechceme.

Já to teda určitě nechci. Dospělost není nic pro mne.
A proč zase ta moje narozeninová skepse? Nevím. Asi proto, že si na mé narozeniny jako první vzpomněl můj mobilní operátor.

I když ten titulek zní dost dobře, já žádná celebrita nejsem a pravděpodobně ani nikdy nebudu. Akorát už jsem se dlouho neozvala, taky by bylo dobré se asi podělit o nějaké novinky. Čím začít?

Takže: poslední dobou mne trošku trápí nemoci, aktuálně zase ležím v posteli s nějakou žaludeční virózou. Řeknu vám, není to žádná sranda. Moje tělesná hmotnost klesla za tři dny o nevěřitelná dvě kila. Moc ráda za to nejsem, protože se ze mě pomalu stává opravdová celebrita – Vicky Beckhamovic. A mám hlad. Vážně nechápu záměry léčby, kterou mi naordinovali, neboť sotva jsem přestala zvracet a zbavila jsem se nevolnosti, cpou do mne poživatiny, které se ani požívati nedají. Vážně. Když se nad tím zamyslíte, jak může pomoci člověku, který zrovna přestal zvracet, jídlo, které zvracení vyvolává? Je to děs.

Teď k něčemu příjemnějšímu. Měla jsem čas věnovat se literární tvorbě. Takže jsem vymyslela spoustu nových námětů, inovativních nápadů, úžasných storyboardů… a tak. Myslím, že se máte opravdu na co těšit. Pravděpodobně se některé mé literární počiny objeví i v krabici, tak tam nezapomeňte někdy v příštím týdnu nakouknout.

Bájdvej (ta zkratka je tak krásně zneužitelná!), s radostí vám mohu oznámit, že své umělecké působení teď rozšiřuji i na film! Společně s Martinem Fialou jsme vytvářeli scénář pro nový LEGO film z produkce Marka Erbena. (Stop-motion animace, pokud to někomu z vás něco říká.) A Marek je super-úža-nejlepší rejža. Je sice mladej, ale je moc talentovanej. Tak koukněte na jeho filmy, alespoň uvidíte kus pořádné animátorské dřiny.

A pokud tuto sobotu, 23.3.201 nemáte zrovna nic na práci, můžete se přijet podívat na ZUŠ Hodonín, protože se tam koná Krajské kolo národní soutěže ve hře na akordeon. Což by samo o sobě nebylo moc zajímavé, ale přesně v 17:00 (plus – mínus autobus) vystoupí Tango Quartetto Re. Campo. Což je famózní uskupení hudebníků. A já tam budu taky, takže si nás můžete přijít poslechnout. Můžu vám už předem slíbit, že to bude nezapomenutelné.

A to by byly asi všechny novinky z mé pracovny. Pokud to někoho z vás zajímá, tak mě sledujte a čtěte dále, pokud vás to nezajímá… tak smůla. Tak to třeba nečtěte, ale nepište mi furt, že vás to nezajímá. Vždyť já vám to nenutím.

PS: Když tak nad tím přemýšlím, můžu tenhle článek využít a oznámit vám, že se mnou časopis HOST dělal rozhovor. Takže jsem vlastně celebrita. :-)