Poctivá dávka roztomilosti

Internet je pln zla. Všude samé nemravnosti. Však moc dobře víte, co myslím. Násilí, sex, drogy, chybné informace, seminární práce, černý trh se zbraněmi i orgány, videa a ponižující fotky, články o politice, knihy, hudba k nelegálnímu stažení, filmy k nelegálnímu shlédnutí, Ústava České republiky, recepty na tofu, online chaty s úchyly… ale nejhorší, nejhorší jsou fotky roztomilých kočiček.

Chlupaťoučké, roztomiloučké, neviňoučké potvory, které na vás působí svým pohledem jako magnet. Jako by říkaly „Pohlaď mě, pohlaď mě, pomazli se se mnou.“ Člověk kouká do monitoru, vypadá jako blbec a směšně se pitvoří. Když ona jsou ta koťátka tak miloučká! Hned jak si uvědomím, kolik času věnuji týdně fotkám malinkatých chlupatých oblud, připadám si hloupě. Za tu dobu jsem mohla bádat, hloubat a dloubat nad složitými otázkami lidstva a lidskosti.

Domnívám se, že právě připojení k internetu a kočičky mohou za mé silně podprůměrné výsledky ve škole. Je to jako nějaká závislot. Vidítě ty maličkaté čumáčky a nemůžete odtrhnout pohled. Má taky nějakého sourozenečka nebo je to chudáček siroteček? Koncentrovaná roztomilost online mne přivedla až k rozhodnutí pořídit si jedno takové chlupaťoučké miloučké zvířátko domů. Chyba. Na fotce nevypadají nebezpečně.

Chlupatou vypasenou kouli vlastníme již dvě léta. Říkáme mu Richard. Zrzavá obluda není ani z jedné miliontiny tak roztomilá, jako ty ňůňovité čičinky na internetu. Když se na něj pitvoříte „ťuťu ňuňu, broučku, dostaneš papáníčko“, tak ještě možná někdy i slyší. Když vynecháte papáníčko, ani si vás nevšimne. Čas na mazlení si většinou chce tato pomsta za všechny moje internetové hříchy vybrat ve chvíli, kdy spěchám nebo alespoň potřebuji dělat nutně něco jiného.

Zkrátka a dobře, kocour vám změní život. Je to zvíře hrdé a paličaté. Chce míti svůj klid, ale zároveň požaduje určité standardy, které vy, jako člověk, nemáte šanci nikdy pochopit. Dvě pohlazení jsou někdy v pořádku, jindy nestačí a občas je jedno až moc. A tak vám píši svýma poškrábanýma rukama. Takže až vám příště zase přijde mail s přílohou super-ťuťu-ňuňu koťat, raději to smažte dříve než  začnete uvažovat o malém ďáblíčkovi v těle chlupatého mazlítka.

PS: Už jste viděli tohle? =^.^= (le badly drawn kitty)
Koťata

Šikovné děti

„Muáááááááááá!“ „Běžte si hrát ven!“ „Nemlať mě! On mě mlátí!“ „CO zase děláte?! Nechte toho nebo vás ztřískám! Nemůže tu být alespoň pět minut ticho, když mluvím s babičkou?“ „Jauvajs! Nech mě, blbečku.“ Prásk. „CO TO BYLO?!“ „Mamí, mámíí! Pojď se podívat, co brácha udělal!“ „Nééé… Já jsem nechtěl.“ „Ale já jsem to viděl! On kopl ten míč v kuchyni… a… a mamí! Pojď se podívat.“ „Já vás roztrhnu! Kdo to byl??!“ Plesk, plesk. „Ale to byl on!“ „To máš za to žalování.“ „Aú.“ „Bhééé, he, bůůů…“ „A ticho tady bude. Nebo vás vyhodím oba na mráz.“ „Mami, ale tam nemrzne…“ „A ty taky nebuď drzá.“ „Já nejsu drzá. Já su pravdomluvná.“ „Ty zrovna. Tobě se nedá věřit ani dobré deň.“ Cvak cvak, íík. (sborově): „Ahooooooooj!“ „Táta je doma!“

„A co se tady dělo celý den? Jak bylo ve škole, hm?“ „Dobrý.“ „Dobrý.“ „Hm, dobrý.“ „Proč nejdete ven, když je tam tak hezky?“ „To by mě taky zajímalo. Akorát se snaží zlikvidovat kuchyni. Já jsem tu babičku v telefonu ani neslyšela!“ „Tak upalujte. Všichni tři. A co ty, maminko?“ „Oběd máš v ledničce. Mimochodem, tvoji milovaní synové mi rozbili tu růžovou vázičku od tety Milady.“ „Co dělali? Byla na příborníku, ne?“ „Kopali si s balónem…“ „No vidíš, jak jsou chlapečci šikovní!“ „Ještě je v tom podporuj!“ „Jo. Fotbal se podporuje.“ „Ale proč si nejdou hrát ven?“ „Maminko, buď ráda, že se ty děti inteligentně zabavují. Taky by mohly fetovat, poslouchat tuc-tuc-tuc a kouřit. Zatím ani neprovozují žádné nebezpečné nebo hazardní činnosti, nic nezákonného se nestalo, ne?“ „Hmm, ty jsi asi ještě neviděl grafitti, které vytvořil tvůj mladší syn pastelkou na stěnu v obýváku, že?“ „Cože?“ „Jen se běž podívat. Asi bychom měli vymalovat.“

„Mamí, mamí, mamí! Pojď se podívat, co brácha udělal!“ „Moje hortenzie!!!“

Zkr.

Stejně jako se zkrátila adresa na toto tajné místo (Nahoře je krásná nová doména, koukejte!), zkracují se některá slova. Což se většinou hodí. Např. studentům, politikům a doktorům.

Krásný př. používání zkratek je třeba net. My, ml. (jak o nás s oblibou prohlašují st.), propagujeme ty internety a soc. sítě. A to s sebou přináší své kouzlo – chat a jeho slang. Dnes ráno jsem zabrousila afk a zkusila použít některé oblíbené chatovací zkratky irl. Snídaně v poho proběhla, i když sestra zvládla akorát lol a rofl, protože slyšela, jak mluvím s mamkou. Moji milí rodičové mi pochopitelně moc nerozuměli.

Se zkratkami si člověk užije i návštěvu svého mudr. Byla mi stanovena tato diagnóza (cituji): „dle sděl odposl alwerg ko atb O, občas nachl, po zátěž. ztíž dých, at neg.“ Prostými slovy řečeno – rýmička. Ale líbí se mi ten vybroušený lékařský styl. Šifrují vaši diagnózu, aby bylo zachováno vaše soukromí. Chytré. A podlé. Neboť ani vy sami si pak nemůžete býti jistí, zda-li náhodou neumíráte.

Podobně jsou na tom politici. Ono, když napíšete mil. tak to přece jen vypadá o něco neškodněji než to hrozně dlouhé slovo: milion. Svou zálibu ve zkratkách projevují představitelé naší země i při kreativním tvoření názvů stran: KDU-ČSL, ODS, KSČM, TOP 09… atd. Tyto známé a běžně používané zkratky se stávají často terčem posměchu voličů i nevoličů – především hospodských mudrlantů. V souvislosti s tímto sportem u mne jasně vede ČSSD: „Čekej, snad se dočkáš“. A dalších zkratek je neuvěřitelné množství. Používáme je dnes a denně, ani je nemusíme dešifrovat. Některé výrazy se zažily, všichni víme, co znamenají, a vzájemně si rozumíme.

Všechno má však dvě str. Zkratky mohou být zavádějící a matoucí. Ne vždy totiž dochází k přesnému překladu. Občas se potkají dva lidé, kteří sice používají stejné zkratky, ale přisuzují jim odlišné významy. Dojde-li k této mu., leckdy nastává trapná chvíle a dochází k nedorozumění. Člověk pak volá sos (třeba i pomocí sms), hledá slovníky a snaží se vybruslit z trapné situace. Zkrátka, není zkratka jako zkratka. Proto je lepší vědět přesně, co znamená – nebo ji raději nepoužívat. Dnes už si se mnou zkratky neužijete, vyčerpala jsem se, ale když w8 mmnt, brb – a se mnou moje myšlenky, slova a skutky v koncentrované formě braku.


pozn. pod čarou
zkr. – zkratka
pozn. – poznámka
net – síť, internet
ml. – mladší
st. – starší
soc. – sociální
poho – pohoda
afk – away from keyboard
irl – in real life
lol – laughing out loud (řehtám se)
rofl – rolling on the floor laughing (smíchy se válím po zemi)
mudr. – lékař
např. – například
př. – příklad
str. – strana
mu. – mimořádná událost (Nikoli Masarykova univerzita!)
sos – „save our souls“ – volání o pomoc
sms – short message service – textovka, esemeska
w8 – wait (počkat)
mmnt – moment
brb – be right back (hned jsem zpět)

Hlasy plné entuziasmu

„Šlape, šlape, pořád vytrvale šlape… A! Pozor! Nešlape, protože jede z kopce!“
Aneb sportovní komentátoři – jediný důvod, proč se dívám v televizi na fotbal.Neodmyslitelně patří ke sportovním přenosům, svým nadšeným hlasem vytváří napětí dokonce i u golfu, často přehání, ale sledování tenisu a plážového volejbalu by bez nich nikdy nebylo tak zábavné. Berou na sebe velikou zodpovědnost, protože musí být v každém případě nestranní, ani v těch nejostřejších situacích jim nesmí ujet nadávka a v neposlední řadě – musí být zábavní.

Legraci vytváří občas i neúmyslně. Stačí, když se jim povede obrat jako například „Nedvěd teď vystrčil Ptáčka do útočné formace…“ Já chápu, že některá jména jsou lehce zarážející, ale říci „Za Liberec dnes hraje zoo lajna: Koloušek, Slepička, Papoušek“, to už opravdu zavání průšvihem. Jména jsou velice matoucí. Pamětníci mi dají za pravdu, protože když kdysi kladenský hokejista Vimmer dal gól… Ano, tak to znělo přesně takhle. A tady nejde jen o jména, i když o  zahraničních sportovcích by se dalo povídat ještě dlouho (Davor Šuker – chorvatský fotbalista, Jules Onana – kamerunský fotbalista?, Milorad Mrdak – srbský fotbalista). Nesmím zapomenout zmínit velice oblíbenou hlášku, kterou po vítězství Manfreda Cocota (běžce) na olympiádě, tuším, v Mnichově, pronesl pan Karol Polák. Tehdy s povzdechem zalitoval „Bodaj bychom aj my mali takýchto Cocotov. “ Ale to určitě nebyla náhoda.

Dalším (velice zábavným) průšvihem pro komentátorskou profesi jsou přeřeky. „Odhlavičkoval zády“ by ještě nebylo tak zlé, ale „Neviděl hráče, co mu stál za zády…“ postrádá logiky více, než by bylo vhodné. Klasické výkřiky typu: „A trenér posRal ze střídačky trojici hráčů…“, člověk přestává vnímat raději hned po úvodních vteřinách. Nutno však říci, že sportovní komentátoři si zasouží obdiv. Protože neudělat chybu ve jménech korejských fotbalových reprezentantů, to chce opravdu mnoho úsilí. Však si to najděte, pan Bernatský a pan Svěcený o tom mluvili v nějakém rozhovoru, který mne nadchl tak, že jsem prostě musela sepsat své myšlenkové pochody a podělit se se světem.

Všichni již víme, jak složitou a obětavou práci sportovní komentátoři vykonávají. Myslím si, že jejich nadšené volání a komentování dělá všechno hezčí. Tak si třeba představme, jak by vypadal obraz každodenního života, kdyby byl okořeněn o melodii nadšeného hlasu komentátorova. Stojíte třeba ve frontě, dejme tomu, na poště. „Běží nám pátá minuta a blížíme se pomalu do diskrétní zóny. Ano, už jen dva lidi… A je to tam! Je to tam!“ Paráda. A co třeba závodění na dálnici? „Červený Passat předjíždí v neuvěřitelné rychlosti, 160 km/h! Ano, dostává se do vedení. Zbývají tři kilometry do prvního exitu. Předjíždí modrou Fabii! Dokázal to! Dokázal to!…Ale ne! Tohle je katastrofa! Končí ve svodidlech. Tak tohle je obrovské zklamání.“

Myslím, že jsem dostatečně popsala nezměrnou prospěšnost komentátorů pro běžný chod světa, tak si teď půjdu uvařit kávu a kouknu se na hokej. Ne, že bych byla velká fanynka naší reprezentace, ale vážně se těším na ten nadšený komentář.

Návod na efektivní a nezávadnou sebevraždu

Nevím, jak dobře jste na tom s vlastní vůlí vy, nicméně já bych se zabít nedokázala. Asi jsem příliš velký slaboch, mé odhodlání nikdy nedošlo dál než k sebelítosti. Přes to všechno – ano, některé mé úvahy vedly k myšlenkám na sebevraždu. Ostatně tak to většinou u pubertálních ztroskotanců bývá.

Jistě, přemýšlela jsem nad sebevraždami, ale mohu již předem říci, že všechny mé úvahy nakonec vedly pouze k přesvědčení, že existuje milion důvodů, proč to nedělat. Napadlo někdy někoho z vás, jaký šílený nepořádek se s tím nadělá? Kolik lidí to obtěžuje? Jaké je s tím papírování? Co kdybyste zkusili nejdříve myslet na lidi kolem a až poté na to, jak je váš život krutý? Co s tím nadělá chudák pohřebák, když musí uklízet všechnu tu krev po těch, jež se tak ochotně podřezali? Jak on k tomu přijde?

Nabízí se tedy otázka – lze se vůbec zabít tak, aby to neobtěžovalo okolní svět? Aby to nenarušilo jeho chod? Může člověk odejít vlastní cestou aniž by u toho zkřížil cesty ostatních? Pomineme všechny příbuzné, známé a přátele – kdybyste nějaké měli, pravděpodobně byste se nezabíjeli. Ale zkusme si představit následující situaci: chcete se zabít, protože vás život omrzel. Chcete opravdu hodně umřít a chcete to udělat důkladně. Rozhodnete se skočit pod vlak. Velmi efektivní – mimochodem. Jenže vlak je v osm ráno plný nervózních a zaneprázdněných lidí. Každý někam jede. A v tom vlaku shodou náhod cestuje třeba i nějaký nebohý student. Jede asi ke zkoušce, na kterou se učil celou noc. Vlak má dvě hodiny zpoždění, protože museli seškrabat nějakého magora z kolejí. Student přijede pozdě a vyrazí ho ze školy. Výborně. Svou sebevraždou jste zničili život nadějnému lékaři, právníkovi nebo matematikovi. (Ten poslední příklad neberte zase tak moc vážně, všichni víme, jak to s těmi počítálky je.)

Představte si jinou situaci: stále se chcete zabít. Nechcete však působit nepříjemnosti Českým drahám (ne, že by to zpoždění bylo nějak neobvyklé), tak se rozhodnete zabít skokem pod auto. Jasně, hopsněte si pod nějaký fajnový model – třeba pod Land Rover, ať je to pořádně, když už to jednou děláte. Ale toho řidiče kvůli vám zavřou, protože někdo to přece zavinit musel a vy, jakožto mrtvola, budete spíše litováni než obviňováni. Skákání je vůbec idiotský způsob sebevraždy. Neříkám, že si neužijete ten krátký let, ale věřte mi, pak už vám to bude jedno. Jen svědkům to moc jedno nebude. Je to ohavná podívaná. Ani z mostu nedoporučuji skákat, dělá se tím zbytečný svinčík. Obdobně je to s útesy, skalami a paneláky. Prostě – skákání ne.

Dost nepořádku a hluku nadělají i střelné zbraně. Taky je dobré přemýšlet nad ekologickou stránkou věci. Zbraně se musí evidovat. Je s tím dost papírování, takže doporučuji nestřílet se, chráníte naše lesy. Relativně nevinnými se mohou zdát oběšení, udušení a utopení. Ale ty mrtvoly… Viděli jste je někdy? Strašný pohled. Když už zemřít, tak důstojně. Aťo to má nějakou úroveň. Třeba když se otrávíte – to je z vás většinou docela hezká, konzervovaná mrtvola.

Ale také u otravy je nutné myslet na prostředky. Bylo by velice nemilé, kdyby měl nějaké nepříjemnosti výrobce nejrůznějších pilulek, medikamentů, prášků, léčiv, bonbonů, mastiček, čistících prostředků, motorových kapalin, či leštidel na boty. Ono by se tam pak ve složení nebo návodu k použití našlo několik nesrovnalostí a pomocí právních kliček (a obezliček) by to dopadlo nehoráznou mediální ostudou a ohromnou pokutou. Radím vám tedy, vezměte si atlas rostlin, běžte do lesa a natrhejte si třeba směsku konvalinek a rulíku zlomocného. Nebo bolehlav. A vezměte si toho radši víc – pro jistotu. Nikdo není víc za blbce než člověk, který se ani neumí zabít, když už se k tomu jednou odhodlal.

Tak mne napadlo, že by bylo stejně nejlepší, kdybyste si předem vykopali nějakou jámu, lehli si vedle ní a v poklidu si zbaštili salát. To já jen tak – aby s vámi neměli zbytečnou cestu na krchov. Nemyslete si, že jsou z toho všichni odvaření, když se s vámi mají tahat. Všechno stojí čas a peníze. Což mi připomíná – nechte vedle sebe alespoň bůra, ať nepřijde zkrátka ten, co vás bude do té jámy muset zahrabat.


PS: A ať vás ani nenapadne nechat se sežrat. To zvíře by si moc nepochutnalo a stejně by ho utratili. Jako sebevražda je to největší blbost.