Musím se pochlubit. Možná jste již zaznamenali mou povídku „Chtít letět ke slunci“, která je i zde, na tomto blogu. Proč ji zmiňuji? Protože mohu s radostí oznámit, že mi přinesla vítězství v literární soutěži Šuplík fantasie. Vyhlásila ji Střední škola KNIH a více se můžete dozvědět na webu.

Vyhlášení probíhlo v knihkupectví Academia poněkud netradičním způsobem, což ještě prohloubilo kouzlo celé té neuvěřitelné události. Když došlo na samotné vyhlášní jmen osmi finalistů, zmocnilo se mne takové překvapení, že jsem nedokázala zpočátku uvěřit, že jsem skutečně mezi nimi. Ještě větší převapení mne téměř ochromilo, když jsem mezi nimi zůstala poslední. Přála bych každému zažít ten pocit při potlesku. Jsem ráda, když někdo ocení mou práci. Jsem ráda, když mohu psát něco, v čem alespoň jeden jediný člověk najde zalíbení. Dává to mému psaní smysl. Navíc byla moje povídka po vyhlášení čtena, což mne dojalo. Ta slova působila úplně jiným, novým dojmem. Skoro jako bych tu povídku ani nepsala já.

A ceny? Nový tablet, ze kterého vám právě píši a autorské čtení v Ostravě. Chcete-li si mne poslechnout, 16. 6. ve 13:00 na 2. Letním knižním veletrhu na výstavišti Černá louka budete mít jedinečnou příležitost. Součástí mé výhry byl také článek v Mladé frontě Dnes (7.6. 2012), takové malé interwiew s fotkou. Což mě dostalo do velmi zábavné situace. Rozhodli jsme se s mým milovaným doprovodem, že si raději seženeme lístky na autobus do Ostravy s dostatečným předstihem, a tak jsme si jednoduše zašli pro rezervaci již den po vyhlášení. Slečna za přepážkou si mne prohlédla, vydala nám lístky a zeptala se na otázku, kterou asi běžně pokládá každému. ,,Budete chtít i zpáteční?“ Protože jsem nevěděla, který čas odjezdu se nám bude hodit nejlépe, tak jsem se prostě otočila na Pavla: ,,Jak dlouho to tak můžu číst?“ Pavel pokrčil rameny, ale slečna za přepážkou se ozvala ,,Jé, vy jste ta vítězka nějaké té literární soutěže? Vy jste byla dneska v novinách! Gratuluji!“ Úsměvné.

Což mi připomíná, že jsem během své závěrečné řeči nestihla poděkovat všem, kteří mi v psaní pomohli. Mamince za to, že dokázala přečíst všechny ty mé nesmysly a ještě u toho vařit. Tatínkovi za to, že si k mým nesmyslům našel cestu, přestože to není jeho šálek kávy. Ani krígl piva. Sestře za to, že neposlouchala hudbu, aby se alespoň dvě hodiny denně dalo psát. Babičce a dědovi za to, že měli pochopení. Paní profesorce češtiny, která by určitě nechtěla býti jmenována, za to, že mne podpořila. Vláďovi za to, že mne donutil. Střední škole KNIH za to, že mi umožnila se zúčastnit. Happymu za to, že to snad vážně četl a možná i ocenil. Třídnímu profesorovi matematiky, který mi snad odpustí, že jsem dala přednost příběhu Čong Wa-lin před logaritmickými rovnicemi. Richardovi, tedy mému kocourovi, za to, že mi zahříval nohy. A konečně, ale rozhodně ne nakonec, Tobě, můj milý, za to, že jsi to se mnou vydržel a také za to, že jsi mi byl inspirací a oporou.

Jako představitelka skupiny žen bych neměla mluvit o našich slabostech a nešvarech – to nám nedělám moc pěknou reklamu. Jenže, jak známo, holých i oblečených fakt o ženách je fakt hodně. Některá jsou pravdivá, ale omylů, polopravd a mýtů je víc než dost. Jistě mohu říci, že vím, o čem mluvím, protože jsem si všechno užila, jak se říká, na vlastní kůži. Nic z toho prožitého nepopírám, doufám, že si to dobře uvědomuji, a proto o tom také chci referovat. Nezapomeňte mi oponovat a podělit se o své zážitky. Já alespoň pochopím, jak moc to s námi ženami máte vy, muži, těžké.

Věčně nespokojená stvoření, jenž si tak úpěnlivě a tvrdošíjně stojí za svými názory, často přivádí do rozpaků své okolí otázkami, které nemají jednoznačné odpovědi. Většinou je „ano“ i „ne“ špatně za všech okolností. Odpovídá-li toto stvoření rádoby něžného pohlaví „ano“ či „ne“ nikdy to neznamená „ano“ nebo „ne“. Nerozhodnost a nedůvěra podporují syndrom „Já jsem ti to říkala.“, který žena použije při libovolné příležitosti. Ať už k obraně či k útoku – tato zbraň má bohatou škálu využití.

Problém je v tom, že žena nikdy nevěří ani sama sobě. Neustále podléhá svým vlastním touhám a emocím. Neboť si také leccos pamatuje (z velké části všechno nedůležité), dokáže zaznamenat především špatné zkušenosti. A z bezpečnostních důvodů, které chápe jen ona sama, hledá všechno nejhorší v jakékoli situaci. Od ženy očekávejte vždy tu nejnepravděpodobnější z možných reakcí. A zvykněte si na to, že něco prostě nepochopíte. Třeba tenhle článek.

Neostýchám se přiznat, že kdybych byla muž a měla doma třeba takovou ženskou jako jsem já, tak bych taky občas nejradši utekla do bezpečí zakouřeného lokálu nebo na fotbal. Nebo na ryby. Život s ženou je velkým dobrodružstvím, skokem do emocionálně labilní propasti, stoupáním na osmitisícovku a Bůh ví, čím ještě.

S většinou ženských se prostě nedá vydržet. Víte, nemusíte nás, ženy, chápat. Stačí nás tolerovat. A naučit se nás vnímat nebo nevnímat. Obé se někdy může hodit. A taky zcela chápu narůstající počet homosexuálů a vlků samotářů. Ženské jsou čím dál horší.

„Ano, miláčku. Skutečně je mi to jedno. Dělej si, co chceš.“

Odjíždím na pár dnů do divočiny, tak se rozloučím pro případ, že bych se nevrátila. Čeká mne obrovské nebezpečí. S mravenci a jinou havětí nemám příliš přátelské vztahy, také by se dalo říci, že moje tělesná schránka je více než chatrná. Očekávám, že mé slabé tělo nezvládne rozbouřené peřeje řeky Moravice. S vyhlídkami nebezpečnějších zítřků zanechám po sobě (možná) jeden z posledních odkazů. Nikdo neví, co se v příštích dnech stane… Pokud mne znáte, pravděpodobně víte, jak vypadají moje snahy o přežití v přírodě…

Nechci se zabývati svou neschopností ani tím, jak strašně moc se nehodím k pobytům ve volné divočině. Chci jen rychle shrnout své hlavní úsilí – myšlenky, které jsem chtěla šířit. Chci zapsat posledních pár velkých otázek. Učiním tak snad dříve, než mne přepadne spánek.

Všímejte si. Nebuďte lhostejní a hloupí.
Buďte upřímní. Život ve lži a klamu je k ničemu.
Čistěte si zuby. Je to i pro vaše dobro.
Berte život s humorem – kdybyste ho brali tragicky, tak už tady nejsme.
Nehrajte si na hrdiny. Všichni máme své hranice.
Pijte jen dobré víno.
Neodkládejte nic na zítřek – kromě domácích úkolů.
Odpouštějte – ale nikdy nezapomeňte jméno toho zmetka.
Nenechte si ujít západ slunce. Pochopíte.
A konečně… Milujte se a množte se. Všichni víte, co tím myslím. Pro co jiného žít?
Polibte své nejdražší. Nikdy nevíte, kdy vás pohltí divočina.