přeskočím takové to úvodní plácání o ničem. Přejdu rovnou k věci. Proč jsi nenapsal dopis? Jen si vzpomeň, nešťastníče, kdy naposledy jsi poslal psaní?
Že už je to přežitek? Jistě, vždyť máme telefony, emaily, chaty… Je to pomalé, poměrně drahé a musí se s tím na poštu. Člověk shání známky, obálky, dopisní papíry. A schránky. Pamatovat si, kde je nejbližší poštovní schránka, je otravná starost navíc. A hledat schránku v cizím městě? Detektivní akce, která potká každého výletníka alespoň jednou za život, když chce z výletu poslat pohled. Jednodušší je založit si bezplatně schránku internetovou a ihned rozesílat své poznatky prostřednictvím emailu do celého světa. Rychle a jednoduše.
Jenže nemůžeme vědět, co se s našimi osobními zprávami děje, když létají neviditelné vzduchem nebo po drátu. Je známo, že emaily procházejí kontrolou a také se uchovávají několik let, kdyby náhodou někdo ve Vašem okolí byl terorista. A proto jsou dopisy tak krásné. Je to hmotná informace, kus papíru, který Vám již nikdo nevezme. Ano. Někdy se ztácejí, někdy si je nějaký záškodník přečte. Ale rozhodně se tisíce kopií vašeho dopisu nedají přeposlat celé škole, i kdyby obsahovaly sebeponižujícnější fotky.
Dopisy mají mnoho krásného. Možná je neradi píšeme, ale o to raději je dostáváme. Ten okamžik, kdy zazvoní pošťák, ten je nezaměnitelný a jedinečný. Po cvaknutí domovní schránky Vás nemilosrdně zachvátí pocit očekávání a napětí, který nedokáže navodit nic jiného – jen dopis. Psaní, které je určeno jen Vám. Velice osobní, velice záhadné. Kdo Vám může psát? Proč? To všechno Vám běhá hlavou, když netrpělivě otevíráte obálku…
Stejně tak dokáže potěšit i pohled. Obyčejná barevná kartička, moc slov se na ni nevejde, ale víte, že si na Vás odesílatel vzpomněl. Není to jen zpráva „Výlet je super, máme se krásně. Neprší tu. Mnoho pozdravů posílá…“ Slov je málo, ale skrývá se za nimi mnohem víc. Vztah, pouto, cit. Důvod, který zná jen odesílatel a adresát. Taková pohlednice stojí pár korun, ale radost, kterou pohladí duši adresáta, je k nezaplacení.
A stejně si myslím, že Pošťácká pohádka od pana Čapka je pravdivá. Znáte ji? To bylo tak: na poště v noci pracují skřítci. Těm stačí k dopisu přičichnout a hned ví, komu patří. Jestli je od Pepíčka, který píše z tábora, nebo od Haničky, která píše z výletu, nebo od Andulky, která píše svému milému. Nevím, jestli jsou na poště skřítkové, co třídí poštu. To asi ne. Ale dopisy opravdu voní. S takovým listem posíláte i kousek sebe sama. (Ne! Doslova to prosím nezkoušejte. On by Váš prst v obálce mohl hodně lidí vyděsit a nadělat Vám spoustu nepříjemností. Nehledě na to, že byste přišli o prst.) V dávných dobách, kdy vznešené hraběnky posílaly dopisy svým milencům, bývala milostná psaníčka navoněna parfémem místo podpisu. Pak bylo pro dotyčného muže lehké odesílatelku identifikovat aniž by se musela kompromitovat podpisem. Já to tak dělám dodnes. (Teda, jen u dopisů mému milému. Úředníky na magistrátu by to mohlo poněkud konsternovat.)
Víte… *„Chtěla bych dostat dopis do poštovní schránky. Takovej dopis, co míval razítka a známky… Potom se položit do jeho řádků, pomalu číst – jak se má ta, anebo ten. A pak ho dát k ostatním na hromádku. A převázat je špagátem!“ Mrzí mne, že teď už ze schránky vybírám jen letáky, účty a lékařské zprávy. Napiš mi, prosím. Uděláš mi radost.
S pozdravem
Atinka
P.S.: Co by to bylo za dopis, kdyby neměl postskriptum?
*[citace: Chinaski – Dopis]
