Milý čtenáři,

přeskočím takové to úvodní plácání o ničem. Přejdu rovnou k věci. Proč jsi nenapsal dopis? Jen si vzpomeň, nešťastníče, kdy naposledy jsi poslal psaní?

Že už je to přežitek? Jistě, vždyť máme telefony, emaily, chaty… Je to pomalé, poměrně drahé a musí se s tím na poštu. Člověk shání známky, obálky, dopisní papíry. A schránky. Pamatovat si, kde je nejbližší poštovní schránka, je otravná starost navíc. A hledat schránku v cizím městě? Detektivní akce, která potká každého výletníka alespoň jednou za život, když chce z výletu poslat pohled. Jednodušší je založit si bezplatně schránku internetovou a ihned rozesílat své poznatky prostřednictvím emailu do celého světa. Rychle a jednoduše.

Jenže nemůžeme vědět, co se s našimi osobními zprávami děje, když létají neviditelné vzduchem nebo po drátu. Je známo, že emaily procházejí kontrolou a také se uchovávají několik let, kdyby náhodou někdo ve Vašem okolí byl terorista. A proto jsou dopisy tak krásné. Je to hmotná informace, kus papíru, který Vám již nikdo nevezme. Ano. Někdy se ztácejí, někdy si je nějaký záškodník přečte. Ale rozhodně se tisíce kopií vašeho dopisu nedají přeposlat celé škole, i kdyby obsahovaly sebeponižujícnější fotky.

Dopisy mají mnoho krásného. Možná je neradi píšeme, ale o to raději je dostáváme. Ten okamžik, kdy zazvoní pošťák, ten je nezaměnitelný a jedinečný. Po cvaknutí domovní schránky Vás nemilosrdně zachvátí pocit očekávání a napětí, který nedokáže navodit nic jiného – jen dopis. Psaní, které je určeno jen Vám. Velice osobní, velice záhadné. Kdo Vám může psát? Proč? To všechno Vám běhá hlavou, když netrpělivě otevíráte obálku…

Stejně tak dokáže potěšit i pohled. Obyčejná barevná kartička, moc slov se na ni nevejde, ale víte, že si na Vás odesílatel vzpomněl. Není to jen zpráva „Výlet je super, máme se krásně. Neprší tu. Mnoho pozdravů posílá…“ Slov je málo, ale skrývá se za nimi mnohem víc. Vztah, pouto, cit. Důvod, který zná jen odesílatel a adresát. Taková pohlednice stojí pár korun, ale radost, kterou pohladí duši adresáta, je k nezaplacení.

A stejně si myslím, že Pošťácká pohádka od pana Čapka je pravdivá. Znáte ji? To bylo tak: na poště v noci pracují skřítci. Těm stačí k dopisu přičichnout a hned ví, komu patří. Jestli je od Pepíčka, který píše z tábora, nebo od Haničky, která píše z výletu, nebo od Andulky, která píše svému milému. Nevím, jestli jsou na poště skřítkové, co třídí poštu. To asi ne. Ale dopisy opravdu voní. S takovým listem posíláte i kousek sebe sama. (Ne! Doslova to prosím nezkoušejte. On by Váš prst v obálce mohl hodně lidí vyděsit a nadělat Vám spoustu nepříjemností. Nehledě na to, že byste přišli o prst.) V dávných dobách, kdy vznešené hraběnky posílaly dopisy svým milencům, bývala milostná psaníčka navoněna parfémem místo podpisu. Pak bylo pro dotyčného muže lehké odesílatelku identifikovat aniž by se musela kompromitovat podpisem. Já to tak dělám dodnes. (Teda, jen  u dopisů mému milému. Úředníky na magistrátu by to mohlo poněkud konsternovat.)

Víte… *„Chtěla bych dostat dopis do poštovní schránky. Takovej dopis, co míval razítka a známky… Potom se položit do jeho řádků, pomalu číst – jak se má ta, anebo ten. A pak ho dát k ostatním na hromádku. A převázat je špagátem!“ Mrzí mne, že teď už ze schránky vybírám jen letáky, účty a lékařské zprávy. Napiš mi, prosím. Uděláš mi radost.

S pozdravem
Atinka
P.S.: Co by to bylo za dopis, kdyby neměl postskriptum?


*[citace: Chinaski – Dopis]

Velká

Dnes je pro mne významný den. Mám totiž výročí. Jen nevím, jestli je to tragická či skvělá událost. Budeme jí prostě jen říkat Velká. A s velkým V. Protože byla přímo obrovská. Gigantická. Masivní. Nepřekonatelná. Nekonečná. No… to stačí. Prostě to bylo Velké.

A já nevím, jestli toho mám litovat nebo ne. Jistě, mrzí mne to. A moc. Na druhou stranu mi takový trapas přinesl ponaučení, které má cenu zlata. Asi nejen pro mne. V tu osudnou chvíli to však bylo nesmírně vážné. Ranilo to člověka, na kterém mi záleželo víc než na mém vlastním životě a  ukázalo to, že jsem neschopná a nemožná. Ponížila jsem sama sebe před sebou samou i před svým světem. Ponížení bych ustála, ale nesnesu pomyšlení na to, že jsem způsobila někomu obrovské trápení, obrovskou bolest.

Už je to rok, ale stále mne to trápí. Vím, že jsem to nikdy tomu člověku nedokázala ani z desetiny vynahradit. Myslím, že tento můj ohromný přešlap byl první kostičkou, která spustila domino efekt. A po nějaké době spadla i ta poslední. Už se nedá nic dělat. Que será, será? Asi ano. Příště už bych snad stejnou chybu neudělala. Možná – možná ne. Nechci nad tím dále přemítat, ale občas mi to vyvstane na mysl. A pak je zle.

Víte, všechno se děje z nějakého důvodu. Někdo tomu říká osud, někdo té záhadné síle dává jména nejrůznějších božstev. Ať už je to jakkoliv, asi bychom se měli naučit přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Zkusím tak učinit i v tomto případě. A radím vám, aby vaše cesty vedly mým směrem. Čím větší chybu uděláte, tím víc se  budete cítit provinile. To je běžné. Jen musíme počkat do chvíle, kdy nalezneme útěchu v něčem, co díky chybě vznikne. Ať už je to nová příleřitost nebo jen poučení. A tím se zmírní i bolest z provinění. Snad se oslabí natolik, že zmizí.

Svou chybu už nikdy nenapravím. Ba co víc, nikdy ji nedokážu ani vynahradit. Už nebudu mít příležitost. Snad se něco změní pokud někdy dokážu přijmout ponaučení a pokoru. Je mi to líto. Ale to je to jediné, co mi zbylo. Lítost.

Vím, že mi nikdy nedokážeš odpustit, i když tvrdíš, že jsi mi to už dávno prominul. Mrzí mne to a… Omlouvám se… Ale to už nic nezmění…

Pivo, baby, řev!

Jak daleko jsme se posunuli od antického hesla bohémství ,,Víno, ženy, zpěv?“ Toť otázkou velice rozporuplnou jest. Zmysleme se tedy nad tím, co toto heslo, jako takové, znamená? Je to jen o volném životě plném zábavy? Neskrývá se za tímto výrokem hluboká myšlenka intelektuálního prožívání? A konečně, chceme vlastně vnímat umění?

Dnešní doba je úplně jiná než ta antická. To, čím se bavili ve starověkém Řecku, považujeme dnes za intelektuální zábavu, přepych, který se nemusí týkat každého. Problém je, že lidé ani neprojevují zájem o nějaké větší vyžití smyslů. Stačí jim sedět u televize a nechat na sebe prostě jen působit množství odpadních braků, které denodenně chrlí nízkorozpočtové televizní kanály. Umění se většině lidí zdá buď hloupé nebo drahé. Mnohonásobně jednodušší využití volného času láká stále větší počet mnohonásobně jednodušších lidí. Hloupneme nebo lenivíme?

Pravdou je, že dobré umění je dnes drahé. A nejen dobré. Z umění se stává těžký byznys. Ten je pochopitelně provázán s problémy jakéhokoliv jiného byznysu. Ztrácí se originalita, nápad, výjimečnost. Umělec jen zřídka dělá práci proto, že ho baví, proto, že tím přispěje k rozvoji lidstva. Požaduje výdělek. Můžeme se tomu však divit? Umělecké řemeslo je stejně taková práce jako každá jiná. Zabere množství času, člověk u ní musí přemýšlet, zabývá se řešením problémů a pochopitelně vytváří produkt. Jako za každou jinou práci, i za umění čeká autor adekvátní odměnu. Plat. Ale můžeme určit pravou cenu takového produktu? Možná lze přesně ocenit materiál použitý při tvorbě, ale nikdo nedokáže, že umělecká hodnota díla není/je v řádech milionů. Hodnotu díla ocení nejlépe člověk sám. Pro někoho může být nevyčíslitelná, jiného nemusí vůbec zajímat. Jako tento můj pamflet. Ale ten není na prodej, tak se o něm radši vůbec nebavme.

Rychlokvašky a hvězdičky na zářném nebi umělecké stoky, zvané showbyznys, se  střídají rychlostí světla. A to nám stačí, vážení přátelé? Titulky bez významu, slova bez chuti a zápachu, zvuky bez obrazu. Na titulních stranách víkendových příloh ,,seriózních plátků“ vychází pokaždé jiné slunce. Slunce, na kterém zlí jazykové hledají skvrny. Sýr, ve kterém krysy hledají díry. Nebo naopak děravý hrnec, který se úlisní novinaříčci snaží zadrátovat svými prázdnými kecy. A my to čteme. A my to sledujeme. A my to posloucháme. A my se nedivíme. A to nám stačí.

Tak se brodíme hlubokým kalem zábavy, která si říká umění, a uměním, které si říká zábava. A sami nevíme, co vlastně nechceme. Stačí nám to, co máme. Jsme to ale skromná zvířátka. Taková nevinná telátka spokojeně si žijící v kresleném světě jednotvárnosti. Proč nevyměníme televizní programy za dobrou knihu? Knihy dobrých (ať už živých, či mrtvých) spisovatelů hnijí na pultech v knihkupectví, protože zájem lidí opadl s rostoucí cenou objemných svazků. Zapomíná se na zajímavé a dobré filmy jen proto, že televize nemají zájem vysílat černobílé kousky v hlavním vysílacím čase. Nedivím se, že lidé neznají velká jména herců, režisérů a scénáristů. Proč nevysílat české filmy? Jsou zahraniční opravdu tolik lepší? Občas se na obrazovky sice dostanou kousky z 60. let, tedy tzv. Česká nová vlna, ale těch opomíjených dobrých kusů je mnoho. Je problém v samotné české kinematografii nebo úroveň českého filmu snižuje stále útlejší proud finančních dotací?

Zábava je součástí života nás všech, a proto vás nabádám – vybírejte pečlivě. Nemusí vám stačit pivo, ženský a řev. Vy jste divák, četnář – vy rozhodnete. Stůjte za dobrým uměním dokud ještě nějaké je. Můžete chtít víc než jen prázdnou a bezduchou přehlídku mašin na peníze.

Všechna sláva, polní tráva…

„Aničko, ty píšeš?“ „Ano.“ „A co píšeš?“ „Ale… to já jen tak… asi povídku.“ „A proč píšeš? Ty chceš být slavná?“

V očích toho nesnesitelně hlučného, nesnesitelněji zlobivého a nejnesnesitelněji zvídavého dítěte byla prostá otázka. Jenže já nedokázala odpovědět. Představa slávy… Hm… Co to vlastně je? Skořápka, obal? Štempl, nálepka, převlek? Já… nevím. A nevím, co si o slávě myslet. Kdybych snad byla slavná – byla bych zároveň i jiná?

Být slavným je jako droga. Ovlivňuje to člověka, ošklivě si s ním pohrává. Možná i vinou popularity se povaha osoby mění. Nejspíš by bylo hodně zajímavé sledovat hvězdy a hvězdičky mimo veřejné nebe. Asi bychom se hodně divili. Neříkám, že všechny celebrity se přetvařují nebo hrají své naučené role. Většina ale podlehne obrovskému psychickému tlaku. Píši jen jako pozorovatel, avšak velké peníze a malá sebeúcta udělají hodně s každým. Vídáme to často. Končí to alkoholem, drogami a karikaturou, která je ve výsledku výsměchem pro nás všechny, „obyčejné lidi“.

Promenádovat se na večírcích, společenských událostech a rautech? Tam se nehodím. Vídat sebe sama v novinách, časopisech, televizi, bulváru? Stačí mi zrcadlo. A ani tam se vidět nepotřebuji. Nechat se zastavovat lidmi na ulici jen tak pro nic za nic? Směšné. Být otravována a pronásledována reportéry, fotografy a úchyláky? Otravné. Tohle je ta sláva? Díky, nechci.

Jistě – popularita je i o jiných věcech. Třeba bych mohla něco změnit. Udělat něco skutečně významného. Zjednodušeně řečeno – proslavit se svými činy, nikoli svou personou. Je jednodušší bojovat, když máte zbraně. I kdybyste měli jen jednu jedinou – svou osobu. Je to asi naivní idea, ale moc bych si přála udělat něco, co tu po mně zůstane. Nechci, aby si každý pamatoval, že jsem tvůrcem já. Byl by to můj němý odkaz. Aby byl svět zase o trošičku lepší. Možná také proto píšu. Nechci slávu. Chci lepší svět.

Suma summarum: nevím, jestli mi za to stojí. Píšu, abych ukázala svět jinýma očima. Těma mýma. Chci, aby se kolem sebe ostatní rozhlédli. A proto tvořím. Pokud skutečně budu jednou psát alespoň tak dobře, aby mne někdo četl, a stanu se slavnou, chci být zároveň rozumná. Vím, že je to takové zbožné a nesplnitelné přání. Moudrá nebudu nikdy, s tím jsem se smířila. Ale nechci být slavná, hloupá a k smíchu. Jako Ivetka Bartošová, Paris Hilton a spol.

Baletka

Přesvědčit musí, nezklamat!
Ví, že sen jinak sklidí šach i mat.
Na rukou modré stužky má,
jen chladný průvan s nimi vlá.

Na zkoušku tvrdě cvičila,
sama své možnosti předčila.
Sleduje porotu, diví se,
členové nad kávou šklebí se.

Tančí, ruce napíná,
porota mlčí, usíná.
A dívka tančí pro radost.

Těžce svůj neúspěch nese,
tančila nejlépe přece!
Nedala porotě do kapes dost.


baletka v modrém