První, poslední

Je hodně věcí, které někdy začínají a někdy prostě končí. Když něco začíná, je to většinou radost – když něco končí je to smutná událost. Ostatně i sám život přece začíná narozením a končí smrtí. Ale o takových událostech já tu teď mluvit nechci. Zmíním se o zážitku mnohem intenzivnějším, neboť mne potkal nedávno, ale přetrvává v mé mysli (a na mých rtech) ještě teď. Proč na rtech? Protože, a to už jistě tušíte, budu mluvit o polibku.

Proč se líbáme? Takovou otázkou se zabývají mudrcové, vědci i teenageři již několik staletí. Odpovědi se však stále liší. Jsou sporné a spekulativní – prostě nedávají dostatečně hodnotné vysvětlení tohoto (nejen lidského) chování. K teorii, kterou prosazoval Sigmund Freud, se přikláním i já. Freud a jeho následovníci v podstatě tvrdí, že líbání v nás vzbuzuje stejné pocity, jaké jsme prožívali v nejranějším dětství při kojení. K tak silnému zážitku se pak velice rádi opět vracíme. Jestli vás zajímají jakékoli jiné teorie, zadejte si do vyhledávače hesla „líbání“ nebo „polibek“ a můžete si projít stovky stránek, které se tímto tématem zabývají. Najdete tam pravděpodobně i videa, fotky slavných polibků (vzpomeňte si na Titanic!) a nejrůznější líbací techniky. O polibcích bylo napsáno mnoho knih, které obsahují také návody na „správné“ líbání. Kdybyste si nějakou z nich v  knihovně vypůjčili, zjistíte, že je to věda.

Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem se v rámci dospívání rozhodla v tomto umění vzdělat. Zašla jsem do knihovny, půjčila si dvě knihy a doma si je důkladně prostudovala. Po prvních deseti stránkách jsem se zařekla, že nikdy v životě nebudu dělat něco tak hnusného. Všechny ty výměny tekutin… Strašné. A strašidelné. Když se mi to o několik měsíců později rozleželo v hlavě, tak jsem se rozhodla, že tomu přece jen dám šanci. A pak nastaly všechny ty obavy, které vyústily v jedno jediné: „Já to nezvládnu. Já to neumím.“ Tehdy jsem ještě nevěděla to, co vím dnes. Líbání je přirozená činnost a nelze ji udělat špatně. Pokud polibek aktérům nevyhovuje znamená to jen, že si ti dva konkrétní lidé nesedí. Pak by měli přemýšlet jestli jde jen o polibek.
To by bylo z vědecko-technické osvěty vše, nechci činit nějaké dlouhé přednášky, protože jediné, co jsem chtěla připomenout, je čistá krása polibku.

Pro každého je úplně první polibek asi jen jeden. Někdo na něj vzpomíná rád a s nostalgií, někdo se na něj snaží zapomenout. Ale každý polibek je jiný, a proto můžeme říci, že prvních polibků je víc. Možná se na světě najde několik málo lidí, kteří mají ten svůj první a jediný polibek. Ale to jsou opravdové výjimky. A teď se každý z nás může zamyslet nad těmi svými prvními polibky. Jaký by vlastně měl takový první polibek být? To je jednoduché. Ucítíte, že je jedinečný. Zůstane ve vás ještě hodně dlouho poté, co se rty oddělí. A nemusí to být nutně tím, že je s jiným člověkem. Nemusím to už více popisovat, vím, že mi rozumíte. Dám vám pár minut abyste mohli nerušeně vzpomínat než budete číst dál.

Stejné kouzlo jako polibky první mají i ty poslední. Někdy víte, že je poslední, jenže někdy to ani netušíte. Takový polibek už prostě nejde smazat z mysli. Zůstává jako poslední rozloučení… Ale i když víte, že je poslední, prostě se ho nedokážete zbavit. A právě takový jsem nedávno zažila. Poslední na hodně dlouhou dobu. Víte, takovým polibkem řeknete tisíce slov během několika vteřin. Ačkoli ten můj poslední polibek byl ve spěchu, řekl všechno, co jsem potřebovala vědět.

Ať už má líbání jakoukoli příčinu, bylo, je a bude vždy krásné. Je to jen další způsob, jakým můžete říci svým nejmilovanějším všechno. I pusinka na tvář, kterou dává školáček mamince každé ráno než odejde do třídy, je důležitou součástí každodenního soužití lidí v jedné rodině. Na polibky se nesmí zapomínat. A už vůbec se nesmí brát na lehkou váhu. Ostatně o polibcích se nemá mluvit, protože stejně nikdy neřeknete tolik, co byste řekli jedinou pusinkou. A tu vám teď posílám. :-*


Doporučuji navštívit stránku www.libani.cz
Je to… poučné asi ne, ale zábavné určitě.

List pro Soňu

Drahá Soňo,
je mi líto, že Ti nic z toho, co bych chtěla ještě říci, už neřeknu. Ani nevím, jestli si tohle přečteš, protože jsi mi nedala přesnou adresu, tak jen odhaduji, kde bys teď mohla být. Ale abys věděla, nejsi tam, kde bys být měla. Nic není tak jednoduché, jak se zdá, já vím, ale trošku jsi mne svým rozhodnutím naštvala. A hlavně je mi to všechno líto.

Moje beznaděj z toho, že to bez Tebe nezvládnu, je sice pryč, ale stejně je tu nějak pusto a prázdno. Ale musím se Ti pochlubit. Vzala jsem si k srdci Tvoje rady. Asi to nekonečné nadávání a promlouvání do duše zabralo. Opravila jsem mixér. Ano, se svými znalostmi fyziky ze základní školy. Včera. A dneska ještě funguje. Asi je to dobře. Věřím, že bys mi řekla: „Všechno se dá dělat i lépe.“ Máš pravdu. Dá. Poslední tři léta si tohle říkám pokaždé touhle dobou. A nikdy mi to nevydrží dlouho. Třeba to letos vyjde.

Jen jsem Ti chtěla poděkovat za všechno a hlavně za to poslední obětí. Protože jsem to nikdy neudělala, musím k tomu využít tento dopis. Děkuji Ti z celého srdce, protože bych určitě nebyla tak daleko, kdybys mi nepodala pomocnou ruku. Znamenalo to pro mne novou naději, dalo mi to sílu pokračovat. Děkuji Ti za nový důvod pracovat a bojovat za to, co je mi nejmilejší.

Nechci Tě zdržovat – vlastně vůbec nevím, co teď děláš, ale jak Tě znám, tak se jistě nenudíš a máš spoustu práce. Zajímalo by mne, jestli sis splnila sen a pořídila sis toho tapýrka? A vanu, pochopitelně. Už končím, slíbila jsem, že můj dopis nebude dlouhý. Přeji Ti ať se máš stále líp, to je to na čem tady záleží…
Ty tři roky utekly hrozně rychle, občas se mi zdá, že jsi vůbec neodešla.
Chybíš mi, drahá Soňo.
Tvoje Atinka

Půlky

Já je prostě nemám ráda. Necelé, nehotové, nedodělané, nevyřešené, neuzavřené. Polovičaté. Stále ještě, nebo právě už jen poloviny něčeho, co druhou polovinu někde na světě má nebo mělo. Půlka. Kde je ten zbytek? Proč to není celé? Hotové. Dodělané. Vyřešené. Uzavřené.

Půlměsíc, půlrok, půllitr, půlhodina, půlnoc. Všechno je teprve v polovině. Mohlo by toho být více – nebo právě méně. Ale proč zrovna jen ta polovina? Proč taková slova vznikla? K čemu jsou všechny ty výrazy? Proč si musíme říkat, že něco ještě není celé? Na své otázky nedostávám odpovědi. A když, tak jen polovičaté. Zase.

Jistě si říkáte, že je na světě spousta polovin, poloviček a půlek, které jsou velice milé, vídáme a slýcháme o nich rádi. Tak třeba půlka školního roku. Víte, že už jste dvakrát blíže prázdninám než jste byli 1. září. Nebo pracovní doba. Je dobré říkat si, že domů jdete už za čtyři hodiny – nikoliv za osm. A mnoho dalších věcí. Jíte-li vámi neoblíbené jídlo, které z jistých důvodů (například pokud sedíte pod bedlivým okem hostitele) prostě musíte sníst, je skvělé vidět na talíři už jen polovinu nenáviděného žvance, který budete muset procpat chřtánem do žaludku. Nebo již vykopaná polovina hluboké jámy, již budete muset dokončit rýčem ve vlastních rukách. A také nesmím zapomenout na nejmilejší osoby označované „nejdražšími polovičkami“. Milujeme je, přestože jsou to polovičky. (Možná je milujeme právě kvůli té jejich druhé polovičce.) Jenže: podíváme-li na jakoukoliv z těchto ušlechtilých skutečností, můžeme na ní vidět její odlišnou stranu věci. Je to sice polovina, ale stále ještě existuje ta druhá, někdy o poznání horší a nevyzpytatelnější půlka.

A o tom všem mluvím. Řekneme-li o něčem, že je to polovina, automaticky čekáme, že je někde nějaká druhá. A snažíme se jí dosáhnout nebo ji oplakáváme, když zjistíme, že už jí dosáhnout nemůžeme. Půlky a poloviny mne prostě štvou. Zvláště teď, v polovině prázdnin. A všechny ty necelé věci činí mé já značně rozpolcené. Jedna polovina mého já pohlíží na poloviny s optimismem a radostí – a ta druhá je nenávidí a shledává jen to špatné. A věřím, že se najdou i lidé stejně rozpolcení v názorech na poloviny jako já. A takové lidi by jistě naštvalo, kdyby můj dnešní názor byl nehotový, nedodělaný – poloviční. Protože

Šublé

Malé a unavené kotě schoulené do klubíčka na teplém klíně svého majitele si tichounce přede. Tak to jsem já. To jsem já, když se se mnou pěkně zachází. Přenechána do dobrých rukou, teď mám i já svého majitele. Skutečně mne rozmazluje jako koťátko. A já to mám ráda, mně se to líbí! Mrůůů… =^.^=

Jsem sice moc náročné kotě, ale nepotřebuji ani krmit, ani koupat, ani pilovat drápky, ani si brousit zoubky (však já přece nekoušu!), ani hrát si s klubíčkem. Mně stačí pořádně šublat.Pěkně od hlavy až po kotníky. Že se ptáte: „Co to je?“ Já jsem se ještě nezbláznila. A moji milí z Drnovic a Vyškova mi jistě rozumí. Šublání je totiž fajn.

Ve slovníku nehledejte, takové slovo tam naleznete jen těžko. O jeho vzniku a historii toho moc nevím, slyšela jsem jej totiž jen z úst několika svých příbuzných. Nezaměňujte si je se slovy podobnými, protože s nimi nemá nic společného. Šudlé (hadrem drhni), šuké (hledej v domě, uklízej) se sice foneticky dá jednoduše zaměnit. Ale šublání je jen jedno. Chcete zkusit hádat? Máte poslední šanci, v příštích větách to prozradím! :) Máte svůj tip? Šublají se koťata, štěňata, miminka a Atinka. Šublání je totiž takové to příjemné šimrání, lechtání a jemňounké škrábání. Třeba na zádech nebo na zátylku. A teď jste se jistě ťukli do čela. No jistě, co jiného by to bylo, tohle šublání?

Asi nejsem sama, komu se to líbí, že ne? A takovým šubláním (třeba i vzájemným) se dá krásně zpříjemnit mnoho nudných činností. Dlouhá cesta autobusem či autem (řidič se nepočítá!), čtení povinné literatury, nějaký ten filmový večer či usínání. Šublání je jednoduchá činnost, kterou od pravěku provozují generace lidí i zvířat (vzpomeňte si na naše předky, na opice), jen se o něm málo – či snad vůbec – nemluví. Ale co o tom taky chcete pořád říkat? Prostě to dělejte. Projevíte tím i krásnou náklonnost a možná, možná i lásku.


Šublé mě, prosím tě. A já se naučím příst.

Barvité

Jasně, inspiraci hledám všude. A tak se bez komentáře neobejde ani moje cesta do Trigy. Vlastně Domu barev, chcete-li. Malujeme a mně se všechny ty vzorníky už týden míhají před očima. Svět dostal zcela jinou tvář, nic není obyčejné. Všechno má svou barvu a své přesné číslo. Každá věc se dá zařadit. I ten nejjemnější odstín má své pojmenování a kartičku. Připadám si jako Alenka – ovšem se stříkanci barvy na tváři a typickým zápachem čerstvé barvy a ředidla kolem sebe.

A já mám barvy tuze ráda. To víte, každá něco znamená. Odborníci vám je jistě svedou popsat lépe, přesněji a na základě dlouhaletého výzkumu, ale každý si musí k barvičkám přiřadit symbol svůj. Třeba na základě zkušeností, vzpomínek z dětství nebo jen prostého citu. Já takovými city hojně oplývám a dnes se s vámi o své představy, vzpomínky a sympatie podělím. Vy se mnou pravděpodobně nebudete souhlasit, ale musíte uznat, že pro každého z vás se najde nějaká maličkost, která se vám společně s barvou vybaví.

Červená. Krev, vášeň a křik. Výstraha. Znamení nebezpečí. Jako by říkala „Dej si pozor, teď se stane něco neobvyklého!“ Neznamená vždy zkázu nebo zlo – také je znamením vášně a lásky. Citu tak hlubokého, že se stává nepopsatelným. Takový cit popíše dokonale jen červená. Rudá či karmínová? Růže, které mi nosí můj milý. Cihlová, jahodová. Šaty tanečnic flamenca. Napětí. Elegance. Tango. Jako malá jsem červenou nenáviděla. Teď si s oblibou prohlížím rudou rtěnku.

Oranžová. Veselí, energie a smích. Šťavnatý vyzrálý pomeranč. (Což je možná trošičku zarážející a směšné… Asi mám hlad.) Hojnost, úroda. Padající listí, pozdné léto – předzvěst podzimu. Teplo ohně, plamen svíčky. Přátelství. Důvěra a sebevědomí. Bohatství. Splněné tužby. Naplnění očekávání. Tulipány. Holandsko. Rozvernost a hravost. A také jeden rozverný a hravý člověk, který mi připomíná oranžovou stejně jako hravý tanec jive. Happy je radost – a oranžová.

Žlutá. Slunce, náboj a otevřenost. Činorodá energie. Povzbuzení. Svěží citronáda. Můj pokoj. Slunečnice. Sláma a léto. Žně. Žlutou si spojím s dobře odvedenou prací, quickstepem i svými šifonovými šaty. Moje nejoblíbenější barva mne naplňuje pocitem jistoty. Mnohem více se mi líbí žluté věci, protože mi připadají milejší a známější. Veselá a energická sluníčková barva je pro mne lékem, který dostane mé podvědomí do stavu dokonalé harmonie těla a myšlenek. Všechno je méně odpudivé. Žlutá je pro mne stejně životadárná jako sluneční paprsky. Jistě je také barvou žluče, závisti a žárlivosti, ale to ke mně patří stejně jako dlouhé vlasy a růžové pončo. Ano, žárlím. A velmi. I to je žlutá.

Zelená. Klid, relaxace a harmonie. Chlorofyl. Spojení s přírodou. Nový život. Jaro. Obnova. Naděje na uzdravení. Špenát. Klidná melodie zahraná na violu. Poznání. Odpočinek. Meditace a rozmluva. Vytváření cílů a hranic. Schopnost naslouchat a porozumět. Bezpečí, které dovolí člověku klidně spát. Ticho. Les a rozkvetlá louka. Pomalý waltz. Třetí z mých nejoblíbenějších barev pro mne zanemná především překrásné panoráma čisté přírody. Díky zelené chápu nutnost přeměny, vidím růst a vývoj. Zelená je důležitou barvou bez níž by svět nedokázal existovat.

Růžová. Holčičky, Barbie (pravá od Mattela i falešná od strýčka Čonga) a cukr. Moje první žvýkačka (Orbitka pro děti)! Miminkovské slečny s dudlíčky. Jahodový milkshake. A tanec? Makarena. Ano, a Paris Hilton. Fuj, hnus a… trička metrosexuálů.

Fialová. Elegance, noblesa a tajemno. Ani růžová, ani červená, ani modrá. Pěkná barva. Ráda ji přivítám v šatníku, hodí se téměř kamkoliv. Vůně fialek. Fialová skrývá všechno nejlepší z červené – vášeň, tajemno, erotiku – a modré – klid eleganci, rozvahu. Ředí úřeslazenost růžové na přijatelnou hladinu cukru i pro diabetika. Podávaná v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Fialovou si na parketu spojuji se zoukem, protože má také to nejlepší z červené i modré.

A modrá? Modrá je dobrá. Pro mne až příliš. Pro mne je jen jediným symbolem. Vybavím si košili…

Tak mne napadá, že šedivý a nebarevný svět by nestál za pohled. Vezmu si pastelky a vybarvím si noviny. Nic není jen černé nebo bílé. (Omlouvám se tučňákům, ledním medvědům, zebrám, přechodům a notovým zápisům.) Dejte životu tu svou barvu. Svět bude hezčí. Pro všechny.