Už to vím. A můžu vám to nejen říct, ale taky pěkně detailně popsat. Protože jsem si vyzkoušela moderátorskou dřinu na vlastní kůži. Ono se to nezdá. Prostě stojí člověk na pódiu a kecá do mikrofonu nesmysly. A ještě ke všemu si myslí, že to někoho zajímá. Však on si divák někdy ťuká na čelo a rozhořčeně mává rukama u televize: „Co žvaní? Už by měl mlčet! To jsou kecy, slyšíš to?“

Ale když se na to podíváte z druhé strany, tedy ze strany tohoto řečníka, všechno je to jiné. Za prvé nemůžete přestat mluvit, protože jste za to konec konců placení. Za druhé je strašně těžké mluvit před mnoha lidmi. Ono je jich rozhodně vždycky víc, každý je jiný, takže mají odlišné zájmy, názory atp. A moderátor je jen jeden. To, co říká, ovšem poslouchají všichni stejně. A tak když se zavděčíte jednomu, druhému přijdete přiblblý a třetí vám rozbije „obličej“, protože se chováte jako bezcitný hulvát. Jedinou nadějí je nalezení společného zájmu všech skupin. Pak si ale musíte dát zatraceně bacha, abyste je neurazili všechny. Inu, při moderování výstavy koček není vhodné vykládat o svém psím mazlíčkovi. A na sjezdu Greenpeace není vhodné mluvit o důležitosti myslivosti pro zachování biodiverzity.

Pak je tu mnoha lidmi známá, léty prověřená a u mne bohužel zaručená tréma. Musíte být tak trochu exhibicionista a člověk studu prostý, abyste vylezli na pódium. Ač jsem v životě na pódium musela vylézt už hodněkrát, nikdy se mi nepovedlo trémy zbavit. Vždycky si říkám, že je všechno v pohodě, ale nikdy není. Pak vidíte všechny ty obličeje, co na vás hledí, vypadne vám všechno, co jste měli říct, začne vám být špatně a… tréma je tu. Úžasné.

Jo, a ty výpadky, tzv. okna, jsou častější než byste chtěli. S tím se prostě smiřte. Protože se s tím stejně nedá nic dělat. Jasně, stojíte v zákulisí, pět lidí na vás chrlí informace, které by se měly vyhlásit lidem, („…protože je to důležité.“, „…protože by na to zapomněli.“, „…aby na to nezapomněli“, „…chceme na tom vydělat.“) ale až vylezete do záře reflektorů, pamatujete si tak dvě věci a ty další z těch poznámek, co držíte v ruce, prostě nepřečtete. Improvizace, drazí přátelé, je tou zázračnou schopností, kterou musí moderátor oplývat.

Takže – co tím vším chci říct? Můj moderátorský výstup nebyl zrovna báječný, ale teď už vím, jak těžké je mluvit do mikrofonu, jak náročné je mluvit několik hodin, jakou zodpovědnost má člověk, když mluví před dvěma sty lidí. A to jsem to měla ještě jednoduché, když mne většinu času nikdo neposlouchal, když to nikdo nevnímal a když to většina zúčastněných do rána určitě zapomněla. O to víc si teď cením lidí, kteří mají mluvit k tisícům. Ať už je to Jolana Voldánová ve večerních zprávách, Leoš Mareš na Václaváku při happeningu TV Nova (mluví přece jen k divákům tohoto komerčního kanálu…) nebo prezident republiky.

Jakékoli republiky, když ta naše teď žádného prezidenta (pro mne) nemá.