Dítě, kterému nebyl přán život

Věděla, že umírá. Věděla, jak mu pomoci. Ale bála se. Strach, který nutí nevinnou srnu utíkat před lovcem, takový strach cítila v nejhlubším koutku své duše. Utíkala před skutečností, jenž ji vedla jen jediným směrem. Zbývá jí několik hodin. Až příliš málo času k rozhodnutí. Zemře-li on, věděla, že bez něj nedokáže žít…

…Proč tolik chceš aby žil? Miluji ho. Proč tedy nejsi ochotná zaplatit nevyhnutelnou cenu za jeho život? Tohle nejde! Nemůžu zabít dítě!…

Přesvědčovala své vlastní svědomí, že vše co se chystá udělat je správné. Jenže věděla, že tomu tak není. Osud muže, kterého milovala více než vlastní život, se najednou ocitl v jejích sněhově bílých rukách, které by měla poskvrnit krev. Krev nevinného dítěte. Dítěte, které bylo zplozeno z nešťastné lásky a které by teď mělo skončit svůj krátký život bez jediného pohledu tam nahoru, do temných nebes, na hvězdy. Jeho matka teď leží v masovém hrobě, tak jako tisíce dalších lidí. Všechny je zabil zničený experiment prováděný na zvířatech i lidech na Sibiři. Klony. Zkusili to, ale něco se nepovedlo a najednou umírají lidé. Nikomu neublížili. Nic neprovedli. A jsou mrtví, protože někdo neudělal, co měl.

…Tak to udělej! Udělej to sakra! Nemůžu. Chceš? Tak to udělej! JSEM JENOM ČLOVĚK! NECH MĚ BÝT! TO DÍTĚ NIC NEUDĚLALO! A Kristien snad ano? On zachránil vás všechny. Já vím. Nezasloužil by si žít ve světě, pro který byl schopen vzdát se vlastního dechu? To dítě je sirotek. Neospravedlňuje to to, co musíš udělat, ale může to ulehčit tvému svědomí. To dítě je polosirotek. Když ho nezabiješ, bude sirotek. Máš pravdu…

Lea zvedla své krásné moudré a smutkem naplněné oči k nebi. Hvězdy zářily tak jasně, jako nikdy předtím. Byl to Kristien, který je znovu rozsvítil. On byl ten, který rozehnal mraky strachu a temnoty nad krvavou zemí zpleněnou stovkou nepodařených klonů. Zavřela oči a po tváři jí stekly horké slzy. Už se rozhodla.

…Jsi si jistá?…