Právě jsem přišla domů, ale myšlenkami jsem úplně někde jinde. Vlastně jsem se ani nestihla převléknout z večerních šatů a už píšu, protože jsem naprosto uchvácena. Musím se podělit o své dojmy. Byla jsem na baletu. Nádherném baletu.

Všichni jistě víte, o čem mluvím. Každý si to však vyloží po svém. Balet, ale i tanec obecně, je pro mne vášní. Škoda, že tato moje baletní láska není úplně v souladu s jinými mými slabostmi – jídlem, vařením, pečením a samozřejmě čokoládou. Ale lidí, kteří rádi zhlédnou pěkné představení, je hodně. A mužů, kteří při tom „hopsání“ rádi spí, je také hodně. V hledišti byly zastoupeny obě skupiny těchto diváků, takže mohu říci, že se od dob mého „hopsání po pódiu“ nic nezměnilo. Přestože mne můj milý na toto místo přivedl asi z jiného důvodu, balet to byl nepopsatělně nádherný. A tak jsem se dostala do světa, který jsem už dávno opustila. A zároveň do světa vzpomínek…

Nechci ani tak mluvit o představení, ani o tom, jak je můj muž skvělý, že mne vzal na balet místo na fotbal. (Mám prostě štěstí, můj milý nadšením pro sport příliš neoplývá.) Mou mysl teď zaměstnává něco zcela jiného. Jak je možné, že z těch překrásných, ladných a něžných pohybů dokážu odečíst příběh? Jak to dělají, že umí říci cokoliv tělem?

Byl nám dán neuvěřitelný dar. Dokážeme svými pohyby, postavením, či výrazem znázornit úplně cokoli. Umíme projevit svoje city i nálady – zkrátka sebe sama. Někteří to umí lépe než jiní, někteří to umí dokonale – třeba baletky a baleťáci.
Umět se projevit je podle mne důležité. Dokázat uvolnit svoje emoce ven. Poslední dobou se na to zapomíná. Všichni umí mluvit, křičet nebo také psát. Jako třeba já. Ale kdybych vám tohle všechno chtěla říci tělem a pohyby – tancem, pantomimou – byla bych ztracená. Hned zítra to však zkusím. Stoupnu si před zrcadlo a budu se snažit si sama se sebou povídat.

Échappée sautée
Assemblé
Révérence