Ač si všichni kolem mne myslí, že jsem ateistka, dnes budu mluvit o Bohu a víře. Byla jsem vychována v křesťanství. A myslím si, že dobře. Ale (jak už to tak bývá) i já jsem časem změnila svůj pohled na svět – a také na víru. Prošla jsem obdobím, které pro mne bylo nejistým především v otázce víry. Hledala jsem vlastní vyznání několik let, avšak zatím jsem stále nenašla to, co by mne mělo provázet životem. Ať už je to právě Bůh, či energie nebo modla. Sama sebe se tedy ptám: Věřím?

Nikdo není tak docela bezvěrec. Víra je onou magickou pohonnou hmotou, která dává životům každého z nás smysl. Někdo věří v Boha, přírodní božstva, energie, magie, vědu, či sám v sebe. Někdo věří schopnostem ostatních lidí a někdo v jejich neschopnost. Ale svět bez víry neexistuje. Nedokážu si takovou společnost ani představit. Je tedy velice důležité věřit. Víra je záležitostí osobní, individuální, závisí na každím z nás – a každého člověka formuje společenství, ve kterém žije, inteligence, kterou oplývá, vzdělání, kterého dosáhl, a v neposlední řadě také finanční a movité (či nemovité) statky. Jedná se nepochybně o rozsáhlou filozofickou otázku, jež jsem sice nastínila, ale dále rozebírat nebudu, protože by to bylo příliš zdlouhavé a spekulativní. Kdybyste si o tom chtěli pokecat, stačí napsat nebo zavolat a můžeme si na to vzít týdenní dovolenou.

Včera jsem vyhazovala staré noviny. (Ekologicky, do modrého kontejneru! Chraňte planetu, miláčkové, taky na ní ještě pár let chcete žít, hm?) A to se neobejde bez zběžné kontroly obsahu vyhazovaných tiskovin. Očima jsem se zastavila nad článkem, jehož tématem bylo vyjádření církve k homosexualitě. Abych to zestručnila: Papež prohlásil, že si gayové mohou žít svobodně a dělat si v soukromí „cokoliv“ – ovšem jedině v případě, že přistoupí na používání ochrany. Prosím? Kondomy a církev? Nějak se ztrácím. Není náhodou paličatá hlava církve striktně a zásadně proti antikoncepci? Nelíbí se mi, že instituce, která hlásá rovnost lidí před Bohem, má různá měřítka na stejně bílé ovečky. Já nemám nic proti homosexuálům, ba naopak – stavím se za stejná práva na partnerství a manželství. (Otázka rodičovství je něco jiného.) Vadí mi to, jak církev uhýbá a uskakuje, protiřečí si a zdůvodňuje své nesmysly jinými nesmysly. A pak je tu ten starý dobrý princip. Vždycky jde o princip.

Římskokatolická církev, jakožto prodloužená Boží ruka, prošla nesčetnými změnami v průběhu mnoha staletí. Členové této mocné instituce se dopustili mnoha chyb, provedli všelijaké špatnosti. Zneužívali svou moc (nejednou) a úmyslně ovlivňovali věřící. Sem tam také stáli na jedné, či druhé straně válečného bojiště. Jak se jim zachtělo nebo zrovna hodilo. Zkrátka páchali příšernosti. Pak se ale karta obrátila a příšernosti byly páchány na církvi. Obvinit můžeme jmenovitě třeba komunisty. Holá fakta. Ale v posleních letech se u nás církev hodně změnila. Farnosti se otevírají lidem a konečně to vypadá, že církev je tu skutečně pro nás, nikoliv my pro ni. Bohoslužby jsou moderní, snaží se přiblížit mladším generacím (Nedávno jsem byla svědkem báječného kázání našeho pana faráře, které začínalo slovy „Ahoj děcka, koukali jste se včera večer v televizi na pohádku? Jak tam byli ti čtyři tučňáci?…“ Myslel Madagaskar.) a také faráři si už neudržují odstup, nehrají si na hlídače – neostýchají se zahrát si fotbal nebo stavět sněhuláka. Přes to všechno jsou v církvi stále předsudky a praktiky značně zastaralé.

Modli se, pracuj, buď pokorný. V neděli jdi do kostela, chval Boha a po smrti přijdeš do nebe. Církev nařizuje. Říká věřícímu, co má dělat, diktuje, co je správné a co ne. Bylo to tak – a já mám pocit, že tomu tak stále je. Je to instituce, která vychovává obrovské množštví věřících. Měla by jít příkladem, měla by jít s dobou. Proč odsoudí někoho, kdo začne používat něco nového pro správnou věc? A to je zrovna případ antikoncepce nebo potratů. Je to obrovský dar, který nám umožňuje zacházet s věcmi přirozenými. Bůh by jistě pochopil, že pudy člověk prostě má a ovlivňuje je jen těžko. Třeba je to malá náplast na břemeno onoho prvotního hříchu – nedokonalosti. Co když to tak Bůh chtěl? Co když chtěl, abychom mohli rozhodovat o tom, zda chceme přivést na svět dítě? Je přece jasné, že dáme-li život potomkovi, na kterého jsme připraveni, můžeme jej vychovávat v lásce a víře. Stejně tak můžeme zbavit bolesti matku i nenarozené dítě, pokud se zjistí, že je nemocné a po porodu by brzy zemřelo. Pro mne je mnohem nepřípustnější umělé oplodnění než potrat. Ale nebyla jsem v situaci páru, který nemůže počít dítě, takže jen těžko můžu něco takového soudit.
Abych se vrátila zpět k tématu: církev a antikoncepce, církev a předsudky, církev a tradice. Sledujete-li šíření nemoci AIDS, jistě si všimnete, že nejrozšířenější je tento virus v zemích třetího světa a v zemích silně náboženských. Nekomentuji. Církev odsuzuje homosexuály, přitom spousta z nich se právě ke křesťanskému vyznání hlásí. Nekomentuji. Kostely zaznamenávají obrovský odliv věřících. (Na našem území je to hodně způsobeno právě minulým režimem, bohužel.) Ale lze se tomu divit?

Přestože se církev změnila a opravdu se snaží, stále ještě je v některých názorech zkostnatělá. Čekám, kdy dá nějakou šanci moderní vědě, technologiím a pokroku. Čekám, kdy se tak stane a církev bude blíž mně. Možná se pak začnu na nedělní Mši svatou těšit.
A věřím? Ano. Věřím v Boha, ale zatím nevěřím církvi. Dám jim šanci, ale ne teď.
S Bohem se musí vyrovnat každý sám, je to svědomí, je to naděje. A církev by měla věřícímu pomáhat Boha poznat a najít si k němu cestu. Není to nějaká fiktivní postavička tam nahoře. Je to kousek duše člověka. Takový kousek, kterému nemůže nikdo rozkazovat ani nadávat. A možná všechny ty kousky v lidech dávají dohromady něco velkého a hodnotného. Třeba je to řád. Způsob, jak přežít na světě a mít se fajn. Možná ne dobře, ale fajn. Jenže s každým ztraceným kouskem tenhle „Bůh“ (to něco, co nelze nazvat přesně ani definovat) umírá.
Nezabíjejte Boha. Věřte.