Zase začíná to všemi neoblíbené období, ve kterém politici a politické strany atakují občany meetingy, briefingy a nejrůznějšími kampaněmi. My, občané, jsme si zvykli. Překvapí nás už máloco. Většině voličů je jedno, kdo zrovna vládne. Prostřednictvím vtipů se vysmíváme těm levým i pravým, stále si stěžujeme, nadáváme, ale neděláme nic. Dál volíme (či nevolíme) ty stejné lidi, partaje a barvy. Necháváme dělat těch pár vyvolených z naší země holubník, který je nezřídka pro smích. Ale proč to měnit, když to nějak funguje? Nějak bylo, nějak bude. Hlavně když se máme dobře.

Člověk český je skromný. Vystačí si s pivem a hospodskou politikou. „Kdybych já…“ Jistě. Ale proč je tam to „kdyby“? Zatím máme stále demokracii, zatím stále můžeme něco dělat. A to „zatím“ je důležité. Nikdy nevíte, co bude zítra, natož za čtyři roky. Politika je složitá věc, já do ní svýma sedmnáctiletýma očima nevidím, ale už samotnému selskému rozumu dítěte je jasné, že demokracie má jednu chybu. Je to totiž systém, kde dva blbci přehlasují jednoho rozumného obyčejného člověka. A tím ani nemyslím nikoho jmenovitě – natož sebe.

Nejsem sama, kdo pořádně nevidí pod pokličku. Informace, které dostáváme, prochází sítem masmédií, a tak se nelze divit, že nevíme, jakou z těch krásných a dokonalých stran volit. Nebo naopak, když vidíme všechnu tu špínu, kterou na sebe úmyslně oponenti vytahují, nevíme, zda-li je našeho hlasu vůbec kdokoli hoden. A největší zlo jsou plakáty – především billboardy a bigboardy. Jsou obrovské, plné nesmyslů, ale neutečeme jim. Koukáme na rozesmáté obličeje plné optimismu. Vidět je nechceme a nepotřebujeme, přesto jsou vystavovány na každém rohu. Čteme hesla, ale víme, že pravdivé není ani slovo. Nezajímají nás hrdinské činy představitelů tohoto státu. Avšak o nich víme víc než o skutečných hrdinech – o lidech, kteří zachraňují životy, vědu a svět. Problém je, že dnes si svůj obličej může na billboard nechat vylepit kdokoli, kdo zrovna neví, co s penězi. Skvělé, zrovna mi zbylo pár tisíc z poslední brigády. Nechám se vystavit vedle D1. Jen tak, pro radost. Když ty peníze mám… Peníze. O těch to všechno je, na těch to všechno stojí.

A to mne nejvíc štve. Že si parta lidí, co vydělávají opravdu nadbytek, zaplatí ještě spoustu ploch, aby mohli své napucované a několika plastikami upravované obličeje vystavovat na obdiv zmatenému voliči, člověku, jehož hlas znamená další peníze. Zbytečné investice do takzvaného vakua – vzduchoprázdna. Peníze vydané na to, aby se získaly další peníze. Proč je neinvestují do něčeho, co voličům – obyčejným lidem, takovým, jako jsem já nebo vy – život skutečně zlepší? Jistě, občas se takový velečin někde objeví, ale hned se o něm musí pořádně psát a mluvit. Aby se to důkladně prodalo. Jenže to se stává vážně málo. Dobrých projektů je méně než hloupých billboardů. Místo toho, abych ráno do práce jezdila kolem nového dětského hřiště, projedu kolem jedenácti (opravdu!) oranžových plakátů. Je mi z toho smutno a šoufl.

Na penězích, majetku stojí a padá svět. Je to hořké, ale je to tak. Každý z nás je jimi ovlivněn. A o politice to platí dvojnásob. Změnit cokoli není jednoduché a rozhodně to nejde hned. Ale pokud jsou peníze takovou zbraní, musí se s ní naučit ti, jež ji mají v rukách, zacházet. A my se musíme naučit zacházet s takovými lidmi. A já bych byla i pro nějaký ten zákon, který by donutil politické strany zveřejňovat své účetnictví. Abychom konečně věděli, kolik takové barevné transparenty stojí i nás, daňové poplatníky.
Pořád tady píšu „nás“ a „vás“, ale mne se to vlastně ještě půl roku netýká. To se mi vážně ulevilo. Podzimní volby do Senátu nestihnu, takže mi odpadají voličské starosti a povinnosti. Je krásné být dítětem a nemuset řešit politiku.
No vidíte! Ještě to nemusím řešit, ale už mě to štve.