Dnes ráno jsem na své tváři objevila nový flíček. Není nijak výrazný. Na první pohled v šeru koupelny nebyl skoro vidět. Při podrobnějším prozkoumání pokožky jsem však tuto abnomalitu nemohla nechat bez povšimnutí. Protože se jedná o něco naprosto unikátního, rozhodla jsem se poradit se svým Domácím lékařem od A do Z. (Encyklopedie je to vskutku úctyhodná. Čtyři díly čítající dohromady téměř 1200 stran zabírají v knihovně celou polici.) Diagnóza je vskutku děsivá. Poté, co jsem si prošla ještě čtyři internetové poradny, není pochyb. Vyléčí mne pravděpodobně jen velice nákladná argentinská antibiotika. Pochopitelně na předpis. Což mne konečně přivádí k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit původně. Hledám dermatologa.

Jsem člověk prolezlý chorobami. Vrozenými, dědičnými, získanými, způsobenými špatným životním stylem a také těmi, které chytíte ze špatného životního prostředí. Kdybyste si přečetli všechny moje lékařské zprávy, mysleli byste si, že jsem už dávno mrtvá. Přitom mi toho v životě tak moc nebylo. Neměla jsem ani jedinou zlomeninu (ťuk ťuk, musím to zaklepat na dřevo) a nejhorší nemocí, kterou jsem kdy měla byly snad neštovice – a to si je prosím skoro ani nepamatuji. Nemohu říci, že by moje maminka byla přecitlivělá a příliš opatrná, to vůbec ne. Jako zdravotní pracovník řeší nemoci („To je jen viróza, dej si Paralen a lehni si. Stejně nejvíc pomůže se pořádně vyspat.“), bolesti („Co? Zase hlava? Vem si Ibalgin nebo Brufen z krabice.“) a rány („To je dobrý, dáme na to flastr… I když, je to docela hluboký, udělám ti tam dvě mašličky.“) bez nějakých velkých cavyků, jednoduše a svérázně. Jsem moc ráda, že mne pokaždé netahá k doktorovi, protože už tak jich mám víc než dost.

Mám svého pediatra (hele, nesmějte se – už jenom rok), dentistu, ortodontistku, kardiologa, ortopeda, rehabilitační asistentku, pneumologa (ačkoli to zní velice vtipně, tento člověk nemá nic společného s pneumatikami, nýbrž je to lékař, který se šťourá v plicích), alergologa, imunoložku, neurologa, gynekoložku a toho doktora, co má potřebu koukat mi do krku, nosu a ucha, jenže nevím, jak ho nazvat. Otorhinolaringolog zní… přinejmenším nevyslovitelně. Stejně je to jen specializovaný chirurg – a chirurg je v podstatě řezník. Jen má nanicovatější sekáček.
Celý tento výčet je děsivý. A to se k nim přidá ještě dermatolog! Když to všechno sečtu, nestačím se divit, jak příšerný jsem hypochondr. Nebo jej ze mne dělají doktoři sami? Celý rok mne nic netrápí ani nebolí – ale sotva vkročím do ordinace, okamžitě jevím jasné příznaky smrtelných chorob. Děsivé.

Zatím mi dobře slouží oči, ale předpokládám, že na příští preventivní prohlídce se zjistí, že jsem na jedno oko slepá a to druhé má přinejmenším šedý zákal. Taky mi najdou cukrovku (dědičně, po pradědečkovi). Mohla bych jim říct, že když už budou v tom testování, ať mne raději naočkují proti malárii – nikdy nevíte, kdy se setkáte s tropickým hmyzem v našich zeměpisných šířkách.
Abych nezdržovala svými problémy (taky bych měla udržet nějaká lékařská tajemství, přece jen jsem stále jen pacient), zkrátím to. Ke všem těm lékařům se nakonec přidá jediný, kterého budu po všech těch zázračných léčbách skutečně potřebovat: psychiatr. Někdy je prostě lepší k doktorovi vůbec nechodit.