Je hodně věcí, které někdy začínají a někdy prostě končí. Když něco začíná, je to většinou radost – když něco končí je to smutná událost. Ostatně i sám život přece začíná narozením a končí smrtí. Ale o takových událostech já tu teď mluvit nechci. Zmíním se o zážitku mnohem intenzivnějším, neboť mne potkal nedávno, ale přetrvává v mé mysli (a na mých rtech) ještě teď. Proč na rtech? Protože, a to už jistě tušíte, budu mluvit o polibku.
Proč se líbáme? Takovou otázkou se zabývají mudrcové, vědci i teenageři již několik staletí. Odpovědi se však stále liší. Jsou sporné a spekulativní – prostě nedávají dostatečně hodnotné vysvětlení tohoto (nejen lidského) chování. K teorii, kterou prosazoval Sigmund Freud, se přikláním i já. Freud a jeho následovníci v podstatě tvrdí, že líbání v nás vzbuzuje stejné pocity, jaké jsme prožívali v nejranějším dětství při kojení. K tak silnému zážitku se pak velice rádi opět vracíme. Jestli vás zajímají jakékoli jiné teorie, zadejte si do vyhledávače hesla „líbání“ nebo „polibek“ a můžete si projít stovky stránek, které se tímto tématem zabývají. Najdete tam pravděpodobně i videa, fotky slavných polibků (vzpomeňte si na Titanic!) a nejrůznější líbací techniky. O polibcích bylo napsáno mnoho knih, které obsahují také návody na „správné“ líbání. Kdybyste si nějakou z nich v knihovně vypůjčili, zjistíte, že je to věda.
Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem se v rámci dospívání rozhodla v tomto umění vzdělat. Zašla jsem do knihovny, půjčila si dvě knihy a doma si je důkladně prostudovala. Po prvních deseti stránkách jsem se zařekla, že nikdy v životě nebudu dělat něco tak hnusného. Všechny ty výměny tekutin… Strašné. A strašidelné. Když se mi to o několik měsíců později rozleželo v hlavě, tak jsem se rozhodla, že tomu přece jen dám šanci. A pak nastaly všechny ty obavy, které vyústily v jedno jediné: „Já to nezvládnu. Já to neumím.“ Tehdy jsem ještě nevěděla to, co vím dnes. Líbání je přirozená činnost a nelze ji udělat špatně. Pokud polibek aktérům nevyhovuje znamená to jen, že si ti dva konkrétní lidé nesedí. Pak by měli přemýšlet jestli jde jen o polibek.
To by bylo z vědecko-technické osvěty vše, nechci činit nějaké dlouhé přednášky, protože jediné, co jsem chtěla připomenout, je čistá krása polibku.
Pro každého je úplně první polibek asi jen jeden. Někdo na něj vzpomíná rád a s nostalgií, někdo se na něj snaží zapomenout. Ale každý polibek je jiný, a proto můžeme říci, že prvních polibků je víc. Možná se na světě najde několik málo lidí, kteří mají ten svůj první a jediný polibek. Ale to jsou opravdové výjimky. A teď se každý z nás může zamyslet nad těmi svými prvními polibky. Jaký by vlastně měl takový první polibek být? To je jednoduché. Ucítíte, že je jedinečný. Zůstane ve vás ještě hodně dlouho poté, co se rty oddělí. A nemusí to být nutně tím, že je s jiným člověkem. Nemusím to už více popisovat, vím, že mi rozumíte. Dám vám pár minut abyste mohli nerušeně vzpomínat než budete číst dál.
Stejné kouzlo jako polibky první mají i ty poslední. Někdy víte, že je poslední, jenže někdy to ani netušíte. Takový polibek už prostě nejde smazat z mysli. Zůstává jako poslední rozloučení… Ale i když víte, že je poslední, prostě se ho nedokážete zbavit. A právě takový jsem nedávno zažila. Poslední na hodně dlouhou dobu. Víte, takovým polibkem řeknete tisíce slov během několika vteřin. Ačkoli ten můj poslední polibek byl ve spěchu, řekl všechno, co jsem potřebovala vědět.
Ať už má líbání jakoukoli příčinu, bylo, je a bude vždy krásné. Je to jen další způsob, jakým můžete říci svým nejmilovanějším všechno. I pusinka na tvář, kterou dává školáček mamince každé ráno než odejde do třídy, je důležitou součástí každodenního soužití lidí v jedné rodině. Na polibky se nesmí zapomínat. A už vůbec se nesmí brát na lehkou váhu. Ostatně o polibcích se nemá mluvit, protože stejně nikdy neřeknete tolik, co byste řekli jedinou pusinkou. A tu vám teď posílám. :-*
Doporučuji navštívit stránku www.libani.cz
Je to… poučné asi ne, ale zábavné určitě.
