Malé a unavené kotě schoulené do klubíčka na teplém klíně svého majitele si tichounce přede. Tak to jsem já. To jsem já, když se se mnou pěkně zachází. Přenechána do dobrých rukou, teď mám i já svého majitele. Skutečně mne rozmazluje jako koťátko. A já to mám ráda, mně se to líbí! Mrůůů… =^.^=

Jsem sice moc náročné kotě, ale nepotřebuji ani krmit, ani koupat, ani pilovat drápky, ani si brousit zoubky (však já přece nekoušu!), ani hrát si s klubíčkem. Mně stačí pořádně šublat.Pěkně od hlavy až po kotníky. Že se ptáte: „Co to je?“ Já jsem se ještě nezbláznila. A moji milí z Drnovic a Vyškova mi jistě rozumí. Šublání je totiž fajn.

Ve slovníku nehledejte, takové slovo tam naleznete jen těžko. O jeho vzniku a historii toho moc nevím, slyšela jsem jej totiž jen z úst několika svých příbuzných. Nezaměňujte si je se slovy podobnými, protože s nimi nemá nic společného. Šudlé (hadrem drhni), šuké (hledej v domě, uklízej) se sice foneticky dá jednoduše zaměnit. Ale šublání je jen jedno. Chcete zkusit hádat? Máte poslední šanci, v příštích větách to prozradím! :) Máte svůj tip? Šublají se koťata, štěňata, miminka a Atinka. Šublání je totiž takové to příjemné šimrání, lechtání a jemňounké škrábání. Třeba na zádech nebo na zátylku. A teď jste se jistě ťukli do čela. No jistě, co jiného by to bylo, tohle šublání?

Asi nejsem sama, komu se to líbí, že ne? A takovým šubláním (třeba i vzájemným) se dá krásně zpříjemnit mnoho nudných činností. Dlouhá cesta autobusem či autem (řidič se nepočítá!), čtení povinné literatury, nějaký ten filmový večer či usínání. Šublání je jednoduchá činnost, kterou od pravěku provozují generace lidí i zvířat (vzpomeňte si na naše předky, na opice), jen se o něm málo – či snad vůbec – nemluví. Ale co o tom taky chcete pořád říkat? Prostě to dělejte. Projevíte tím i krásnou náklonnost a možná, možná i lásku.