Musím se pochlubit. Možná jste již zaznamenali mou povídku „Chtít letět ke slunci“, která je i zde, na tomto blogu. Proč ji zmiňuji? Protože mohu s radostí oznámit, že mi přinesla vítězství v literární soutěži Šuplík fantasie. Vyhlásila ji Střední škola KNIH a více se můžete dozvědět na webu.

Vyhlášení probíhlo v knihkupectví Academia poněkud netradičním způsobem, což ještě prohloubilo kouzlo celé té neuvěřitelné události. Když došlo na samotné vyhlášní jmen osmi finalistů, zmocnilo se mne takové překvapení, že jsem nedokázala zpočátku uvěřit, že jsem skutečně mezi nimi. Ještě větší převapení mne téměř ochromilo, když jsem mezi nimi zůstala poslední. Přála bych každému zažít ten pocit při potlesku. Jsem ráda, když někdo ocení mou práci. Jsem ráda, když mohu psát něco, v čem alespoň jeden jediný člověk najde zalíbení. Dává to mému psaní smysl. Navíc byla moje povídka po vyhlášení čtena, což mne dojalo. Ta slova působila úplně jiným, novým dojmem. Skoro jako bych tu povídku ani nepsala já.

A ceny? Nový tablet, ze kterého vám právě píši a autorské čtení v Ostravě. Chcete-li si mne poslechnout, 16. 6. ve 13:00 na 2. Letním knižním veletrhu na výstavišti Černá louka budete mít jedinečnou příležitost. Součástí mé výhry byl také článek v Mladé frontě Dnes (7.6. 2012), takové malé interwiew s fotkou. Což mě dostalo do velmi zábavné situace. Rozhodli jsme se s mým milovaným doprovodem, že si raději seženeme lístky na autobus do Ostravy s dostatečným předstihem, a tak jsme si jednoduše zašli pro rezervaci již den po vyhlášení. Slečna za přepážkou si mne prohlédla, vydala nám lístky a zeptala se na otázku, kterou asi běžně pokládá každému. ,,Budete chtít i zpáteční?“ Protože jsem nevěděla, který čas odjezdu se nám bude hodit nejlépe, tak jsem se prostě otočila na Pavla: ,,Jak dlouho to tak můžu číst?“ Pavel pokrčil rameny, ale slečna za přepážkou se ozvala ,,Jé, vy jste ta vítězka nějaké té literární soutěže? Vy jste byla dneska v novinách! Gratuluji!“ Úsměvné.

Což mi připomíná, že jsem během své závěrečné řeči nestihla poděkovat všem, kteří mi v psaní pomohli. Mamince za to, že dokázala přečíst všechny ty mé nesmysly a ještě u toho vařit. Tatínkovi za to, že si k mým nesmyslům našel cestu, přestože to není jeho šálek kávy. Ani krígl piva. Sestře za to, že neposlouchala hudbu, aby se alespoň dvě hodiny denně dalo psát. Babičce a dědovi za to, že měli pochopení. Paní profesorce češtiny, která by určitě nechtěla býti jmenována, za to, že mne podpořila. Vláďovi za to, že mne donutil. Střední škole KNIH za to, že mi umožnila se zúčastnit. Happymu za to, že to snad vážně četl a možná i ocenil. Třídnímu profesorovi matematiky, který mi snad odpustí, že jsem dala přednost příběhu Čong Wa-lin před logaritmickými rovnicemi. Richardovi, tedy mému kocourovi, za to, že mi zahříval nohy. A konečně, ale rozhodně ne nakonec, Tobě, můj milý, za to, že jsi to se mnou vydržel a také za to, že jsi mi byl inspirací a oporou.