Odjíždím na pár dnů do divočiny, tak se rozloučím pro případ, že bych se nevrátila. Čeká mne obrovské nebezpečí. S mravenci a jinou havětí nemám příliš přátelské vztahy, také by se dalo říci, že moje tělesná schránka je více než chatrná. Očekávám, že mé slabé tělo nezvládne rozbouřené peřeje řeky Moravice. S vyhlídkami nebezpečnějších zítřků zanechám po sobě (možná) jeden z posledních odkazů. Nikdo neví, co se v příštích dnech stane… Pokud mne znáte, pravděpodobně víte, jak vypadají moje snahy o přežití v přírodě…

Nechci se zabývati svou neschopností ani tím, jak strašně moc se nehodím k pobytům ve volné divočině. Chci jen rychle shrnout své hlavní úsilí – myšlenky, které jsem chtěla šířit. Chci zapsat posledních pár velkých otázek. Učiním tak snad dříve, než mne přepadne spánek.

Všímejte si. Nebuďte lhostejní a hloupí.
Buďte upřímní. Život ve lži a klamu je k ničemu.
Čistěte si zuby. Je to i pro vaše dobro.
Berte život s humorem – kdybyste ho brali tragicky, tak už tady nejsme.
Nehrajte si na hrdiny. Všichni máme své hranice.
Pijte jen dobré víno.
Neodkládejte nic na zítřek – kromě domácích úkolů.
Odpouštějte – ale nikdy nezapomeňte jméno toho zmetka.
Nenechte si ujít západ slunce. Pochopíte.
A konečně… Milujte se a množte se. Všichni víte, co tím myslím. Pro co jiného žít?
Polibte své nejdražší. Nikdy nevíte, kdy vás pohltí divočina.