„Muáááááááááá!“ „Běžte si hrát ven!“ „Nemlať mě! On mě mlátí!“ „CO zase děláte?! Nechte toho nebo vás ztřískám! Nemůže tu být alespoň pět minut ticho, když mluvím s babičkou?“ „Jauvajs! Nech mě, blbečku.“ Prásk. „CO TO BYLO?!“ „Mamí, mámíí! Pojď se podívat, co brácha udělal!“ „Nééé… Já jsem nechtěl.“ „Ale já jsem to viděl! On kopl ten míč v kuchyni… a… a mamí! Pojď se podívat.“ „Já vás roztrhnu! Kdo to byl??!“ Plesk, plesk. „Ale to byl on!“ „To máš za to žalování.“ „Aú.“ „Bhééé, he, bůůů…“ „A ticho tady bude. Nebo vás vyhodím oba na mráz.“ „Mami, ale tam nemrzne…“ „A ty taky nebuď drzá.“ „Já nejsu drzá. Já su pravdomluvná.“ „Ty zrovna. Tobě se nedá věřit ani dobré deň.“ Cvak cvak, íík. (sborově): „Ahooooooooj!“ „Táta je doma!“

„A co se tady dělo celý den? Jak bylo ve škole, hm?“ „Dobrý.“ „Dobrý.“ „Hm, dobrý.“ „Proč nejdete ven, když je tam tak hezky?“ „To by mě taky zajímalo. Akorát se snaží zlikvidovat kuchyni. Já jsem tu babičku v telefonu ani neslyšela!“ „Tak upalujte. Všichni tři. A co ty, maminko?“ „Oběd máš v ledničce. Mimochodem, tvoji milovaní synové mi rozbili tu růžovou vázičku od tety Milady.“ „Co dělali? Byla na příborníku, ne?“ „Kopali si s balónem…“ „No vidíš, jak jsou chlapečci šikovní!“ „Ještě je v tom podporuj!“ „Jo. Fotbal se podporuje.“ „Ale proč si nejdou hrát ven?“ „Maminko, buď ráda, že se ty děti inteligentně zabavují. Taky by mohly fetovat, poslouchat tuc-tuc-tuc a kouřit. Zatím ani neprovozují žádné nebezpečné nebo hazardní činnosti, nic nezákonného se nestalo, ne?“ „Hmm, ty jsi asi ještě neviděl grafitti, které vytvořil tvůj mladší syn pastelkou na stěnu v obýváku, že?“ „Cože?“ „Jen se běž podívat. Asi bychom měli vymalovat.“

„Mamí, mamí, mamí! Pojď se podívat, co brácha udělal!“ „Moje hortenzie!!!“