Jako pisálek, maličký a bezvýznamný spisovatelíček, s sebou nosím spoustu propisek. Dělám si poznámky o všem, co vidím, a pak píšu. Je to fajn, baví mne to. Existuje tolik drobností, o kterých lze psát! Ale než člověk přijde domů a usedne ke stolu, dokáže hodně zapomenout. Nedávno jsem jela do Prahy. Jistě, při tak dobrodružné cestě (zvláště s mapou) si člověk potřebuje udělat hodně poznámek. Tehdy jsem si také uvědomila, jak velkou mám spotřebu propisek.

Abych své tvrzení uvedla na pravou míru, na tu výpravu jsem si vzala čtyři. Jedna zmizela někde v tašce ještě před odjezdem. Asi s sebou nosím černou díru, jinak si to prostě nevysvětlím. Naštěstí byl mým souputníkem můj nejdražší přítel, jenž je permanentně připraven na vše. Měl další dvě propisky, a tak mne, v dobrém úmyslu, podaroval. Jednu z nich jsem ztratila už v autobuse – někde u Humpolce.

Víte, je mi těch propisek trošku líto. Žijí si svůj bezstarostný život v hrníčku na tužky, pěkně u mě na stole pod střešním oknem. Jednoho dne jsou vytrženy ze své idyly a dostávají se na nebezpečná místa. Zavřené ve tmě kabelky či náprsní kapsy čekají na použití. Pak přichází chvíle, kdy jsou konečně vytaženy na světlo světa – a zanedlouho poté se již válí někde na špinavém chodníku, či pod sedačkou ve vlakovém kupé. Tyto nebohé, opuštěné chudinky jsou během času, který stráví na nepřívětivých místech, zničeny, pošpiněny nebo sebrány.

Jsou-li sebrány, je to pro ně bezpochyby dobré – získají nového majitele a budou mu sloužit třeba ještě docela dlouho. A stejně dobře jako mně. Nemají-li však tolik štěstí, podlehnou zkáze. Třeba pod chodidly pěších turistů. Nebo pod koly automobilů. A to není vůbec správné. Víte, mám své propisky ráda. Nechci, aby takhle končily. Polámané, nenapravitelně zničené. Je načase chránit propisky. Od dnešního dne budu každou propisku polepovat jmenovečkou – třeba takovou známkou, jako mají pejskové. Pokud najdete opuštěnou propisku, zvedněte ji, prosím, a prohlédněte si ji. Třeba bude mít, chudinka, jméno.

„Ahoj. Jmenuji se Markétka, jsem propiska a patřím Atince. Vrať mne, prosím, na adresu…“