Každá cesta autem mi zvyšuje množství adrenalinu v krvi. Zatím neřídím a také nemohu říci, že bych svému řidiči nevěřila. Naopak, většinou jezdím s tatínkem, který je šoférem opravdu dobrým. Stresuje mne zcela jiný faktor. A tím je (stále se zvyšující) počet nebezpečně bezpečných – a  bezpečně nebezpečných – kloboukových řidičů.

Poznáte je snadno. Jezdí specifickou rychlostí, parkují „s rezervou“(tedy na dvě parkovací místa s jedním autem a zásadně tak, aby vedle nezaparkoval už nikdo jiný), ale hlavně sedí za volantem s kloboukem na hlavě. Zajímavé, že? Nevím proč, každý jiný člověk si sundá čepici, když sedá do auta, ale oni ne. Z nějakého záhadného, blíže neprobádaného důvodu. Nevysmívám se jim kvůli jejich módnímu doplňku – uznejme, alespoň jsou snadno odlišitelní. Ale jejich chování na silnici je nebezpečné.

Řízení automobilu není jednoduché. Je to jako byste se učili nový jazyk. Ovládáte auto, ale musíte si uvědomit, že na silnici nejste sami. Mluvíte s ostatními řidiči, vysíláte signály. Je to také o slušnosti, o tom, zda dodržujete pravidla. Když si řidiči nerozumí, stávají se havárie. A havárie mohou znamenat životy. Stejně jako v běžném světě, i v tom řidičském existují blbci. Piráti, králové silnic… Ale nepíšu pro takové lidi, takoví lidé se nezmění. Kloboukoví řidiči by snad mohli, protože jsou to lidé s určitou inteligencí. Kloboučkáři naopak dodržují předpisy – možná až příliš.

Například: jedete-li po dálnici rychlostí 70 km/h, nemůže vám nikdo nic říci. ALE – stejně jako všechno, i tohle má své ale. Jedete-li po dálnici rychlostí 70 km/h v levém pruhu, je velice pravděpodobné, že za vámi jede někdo rychlostí 110 km/h. A také neporušuje předpis, neboť je v daném úseku povolena rychlost 120 km/h. Výsledkem je značně stresujících 5 vteřin, kdy řidič brzdí a nadává. Vy, jako kloboučkář, se pravděpodobně modlíte. Přitom by stačilo udělat jediné – zrychlit alespoň na 90 km/h a odbočit do pravého pruhu.

Obdobné situace nastávají na okresních silnicích. Jistě, kloboučkáři zpomalí a do zatáček najíždí pěkně zvolna. Což, díky jejich bezpečné stopě v levé části jízdního pruhu, způsobuje malé kolony. Lidé v dopravních zácpách většinou nebývají příliš přívětiví. Vyluzují hluk pomocí klaksonů i vlastních hlasivek, užívají ne příliš milá slova a přehnaně gestikulují. Přijmete-li mé skromné rady – stačí, když dáte možnost k předjíždění všem těm maniakům. Budete-li se držet krajnice, vyhnete se mnohým nepříjemnostem a nadávkám.

Mezi další užitečná pravidla, která značně vylepšují atmosféru během dopravního kolapsu, patří tzv. pravidlo zipu. Studovali jste někdy někdo tuto báječnou vychytávku, jenž značně zvýšila funkčnost a užitečnost oblečení? Na silnici to totiž funguje obdobně. Auta se střídají, jednou zleva, podruhé zprava – to vše urychlí postup všech vozů v jednom pruhu. Odhoďte přesvědčení v přístupu „Já jedu.“

A tak dále. Blbcům, sebevrahům a machýrkům je těžké něco vysvětlovat, ale věřím, že ctihodné hlavinky schované pod nejrůznějšími klobouky si vezmou z mého rozhořčeného projevu alespoň tolik ponaučení, aby neparkovali na nevhodných místech. Mohlo by se stát, že přijdou o svůj klobouk – a o nějaké zuby.