Ano, narážím přesně na to, na co teď myslíte. Slavných Padesát odstínů šedi. Blbost!

Tak se mi náhodou a zcela omylem dostal pod ruku úryvek z tohoto bestselleru. (I kdybych se o to nějakým nedopatřením náhodou zajímala, tak se k tomu nepřiznám ani na mučidlech.) Byl to takový prapodivný úryveček, který popisoval jakýsi (ještě prapodivnější) druh sado-maso sexu. Dočetla jsem se tak do půlky a úryvek jsem odložila. Nejdřív jsem se tím nechtěla vůbec zalamovat, skoro jsem se začala pochichtávat nad kvalitou a originalitou tohoto veledíla, ale pak mi to nedalo a musela jsem se na chvíli nad úspěchem tohoto „uměleckého“ braku zamyslet.

Nevím, jestli mám prozradit hned v úvodu článku hlavní a nejzásadnější problém této knihy. Protože až to řeknu, tak se 82,3% z vás zasměje a otevřenou stránku s tímto článkem jedním kliknutím zavře. Těch 17,7% čtenářů (pubertální dívky, mladé i staré panny, naivky a pokud i nějaký chlap/muž, tak opravdu nevím, jak jej nazvat…), kteří budou číst dál, mne bude proklínat a nenávidět. Na druhou stranu je to informace nejpodstatnější a bude se hodit v mých pozdějších argumentech. Kniha vznikala původně jako fanfikce (funfikce nebo fan-fiction, jak chcete) na knihu Stmívání!

Teď je vhodné vysvětlit pojem fanfikce. Je to jednoduché, možná už to znáte. Zkrátka je to příběh, který si vezme z původního díla téma nebo nějakou postavu a dále ji rozvíjí. Často se objevují také paralelní příběhy k již vytvořeným zápletkám – v podstatě se změní jen prostředí a jména hrdinů. Nejedná se jen o knihy, fanfikce se objevují i v kruzích komixových fanoušků, filmových nadšenců, seriálových diváků… Když na internetu trošku zapátráte, určitě najdete weby plné takových textů a obrázků, protože se šíří především online. I to má logické vysvětlení. Fanfikce přiznává, že není originální, a autor většinou ani neočekává honorář, proto se takové výtvory šíří tím nejdostupnějším způsobem. Navíc se na internet dostane každý, takže jako autor fanfikcí máte velkou šanci, že si vás najde někdo se stejným zájmem. Nejrozšířenější jsou takové ty fan blogísky, které se třpytí a lesknou a všude je Edward Cullen a Bella Swanová a celá ta sebranka ze Stmívání. Na druhou stranu jsou i fanfikce, které se inspirují magickými příběhy Harryho Pottera nebo nadpozemským světem Star Wars. Fanfikce je věda. A stejně všechny ostatní umělecké obory a směry má i velmi kvalitní díla. Nezapomeňte, že všechny pokračování Sherlocka Holmese po smrti A. Doyla jsou vlastně také jen fanfikcí. A jste-li fanouškem manga a anime komixů, jistě víte, že většina komixů není originálních a vznikají opět jako fanfikce. Je důležité podotknout, že tato díla by neměla být (a většinou nejsou) stíhána za porušení autorských práv, protože přiznávají, že jsou inspirována již vytvořeným příběhem.

Možná jsem zabředla až příliš hluboko do zkoumání fanfikce, ale teď se již vrátím k samotné knize Padesát odstínů šedi. Kde je ukrytý pramen jejího úspěchu? Zaprvé je to příběh v podstatě paralelní k velmi úspěšnému teenage-románu. Malá nicka je vytažena šarmantním, galantním, dokonalým, bohatým a úžasným chlapem lepšího světa. Má to ale háček – ten chlápek má takové menší tajemství. Jeden se třpytí a rád si dá Bloody Mary (ovšem z živé Marušky), ten druhý má rád krvavou Mařenku trošku jinak – a nejlépe nahou a svázanou. Pak je tam nějaký dojemný milostný příběh a plus mínus hepáč. Tady jen podotknu, že Stmívání mělo milostnou zápletku přece jen o trošku lepší, taky jazyk upíří holky byl vybranější a kultivovanější, ale asi je to můj osobní názor. Šedivka to zase kompenzuje erotikou. („Vždyť to má sakra šťávu!“) Takže ve volbě mezi Stmíváním a Padesáti odstíny šedi tak nějak nevím, jak se rozhodnout.

Myslím si, že jde jen o posunutí cílové skupiny. Stmívání je neuvěřitelné, lehce mystické, prostě pořád takové pohádkové. (Upíři vážně neexistují, je mi líto.) To jej řadí do náctiletých románů, které se velmi dobře prodávají širokému čtenářskému okruhu puberťaček. A ty se lehce nadchnou pro hezouna Edwarda. Román Padesát odstínů šedi jde však ještě dál. Postavy se dostávají do reálného světa. Ač se racionálnímu člověku zdá příběh „chudé holky, která ke štěstí a milionáři přišla“ neuvěřitelný, mnoha čtenářkám dává naději, že se může stát cokoli. A kdo takovou naději potřebuje? No přece maminy, které většinu času stráví u plotny, honí se kolem domácnosti, neustále pečují o děti a nemají vyhlídky na nic jiného. Nutno podotknout, že takové ženy často neshledávají na svém postarším muži nic atraktivního, protože už to není co bývalo. Taky sex už nestojí za nic, co jsem slyšela, a tak je jednodušší utéct od reality. Kam jinam než do strhujícího příběhu?

A zadruhé ta sado-maso úchylka! Ta ke knize přivede i mladší slečny (záměrně říkám slečny – ty nezadané). Před vydáním to byl asi docela risk, protože kniha mohla mít jen dva osudy. Mohla skončit v propadlišti dějin, mohla být označena za nechutnou a pohoršující, ale shodou okolností se naopak uchytila v citlivých a zanedbaných dušičkách nedoceněných žen a dívek.

Možná je to jen tím, že literatuře už dlouho chybělo nějaké nové téma. Stačilo otevřít další tabu a tím vdechnout románům pro ženy nový život. Nebo je za tím něco vážnějšího, co nutně potřebuje vyřešit a změnit? Nevypovídá to o něčem? Je to skutečně jen o tom, že jsou ženy tak hloupé, že by četly červenou knihovnu moderní doby? Nebo potřebují vyhrocené romantické příběhy? Co když jsou ženy opravdu zanedbávané a nedoceňované? Co když jim chybí nějaký emoční nebo sexuální náboj? A nedělají si ten problém nakonec samy – zanedbáváním sebe sama, neochotou diskutovat s partnerem a nakonec nechutí se milovat?

Možná je to, co tady všechno píšu a říkám, zbytečné až lehce nablblé. Fajn, to beru. Ale každá doba se odráží nejen ve společnosti, ale také právě v literatuře. I když se mi takové knihy nelíbí a vrcholně nesouhlasím s jejich čtenářskou obcí, musela jsem se nad nimi zamyslet. Takové knihy jsou jen následkem něčeho, čemu jsem zatím nepřišla na kloub. Příčina (pro Atinku) neznámá. Ale jestli na to někdo rychle nepřijde, upadnou v budoucnu skutečně nadaní a talentovaní umělci v zapomnění. Velká díla historie zůstanou v antikvariátech a knihovnách, ale mladé umění zemře. A dějiny literatury budou tvořit maminy od plotny, staré panny a dobré podnikatelky s citem pro lehkou erotiku. Možná bych to i mohla shrnout slovy Anastasie Steelové: „Bude to fakt hustý.“