Přátelé, řeknu vám, že chodit do školy je jednak vopruz a druhak (pěkný slovo) vážně na… naštvání, řekněme. Zvlášť když se uzavírají známky.

A letos mě to dostalo znovu. Jen abych to objasnila: máme nového angličtináře. Fajn chlapík. A to nejen proto, že s námi mluví, dává nám smysluplné úkoly a nestydí se udělat si srandu sám ze sebe. V minulé hodině nám prostě oznámil, že si sami řekneme, jakou známku chceme na vysvědčení. Zajímavý psychologický experiment, nemyslíte?
A musím říci, že se povedl přesně dle mého očekávání. V každém společenství je několik skupin různých lidí. Stejně tak v naší třídě. Mmm… Jak to jen říci? (Dramatická odmlka) Sakra, jak to jen říci slušně?

1) „Já si jako myslim, že si tu dvojku zasloužím, protože v hodinách pracuju… hodně…“
Jsou tu ti, kteří si (pochopitelně) snaží známku trošičku spravit, maličko přikrášlit a vylepšit. Ukazují se proto v krásném a blyštivém světle a neustále upozorňují byť jen na jedinou věc, která se jim ten rok povedla. Já to chápu. Bojujte, dokud můžete!

2) „Já bych chtěla dvojku, protože si myslím, že jsem se doma připravovala, ale měla bych zlepšit…“
Existuje i poměrně malá skupinka poctivců, kteří si předem velmi dobře připraví, co řeknou. Pečlivě zvažují, co by si zasloužli. Pak jsou přesně rozhodnutí a přímo řeknou, že TO prostě dostanou. A takových je málo. A takoví si věšinou svou známku zaslouží.

3) „Já bych teda asi chtěla dvojku nebo jedničku. Protože… protože jsem… já jsem…“
Ummm… Takhle skupina většinou zahrnuje slečny. Takové ty nesmělé. Takové ty, které si svou volbu neumí obhájit. Nejsou hloupé nebo vypočítavé. Prostě to neumí. Takže proč e jejich volba zrovna taková, jaká je? Kdo ví?

4) „Já bych chtěla dvojku, protože si nejsem úplně jistá, že mám dokonalou výslovnost…“
Aáá… A jsem u toho. Tohle je prostě ten typ lidí, kteří si sami o sobě myslí, že jsou prostě dobří. Nejlepší. Ale touží to slyšet ještě od někoho jiného. Jak jednodušeji toho docílit, než veřejným podceňováním svých schopností, zkušností, vzhledu… zkrátka celé své osoby? Smůla je, že když jedna z těchto dívčin zvedla ruku se slovy „Já chci dvojku.“, tak s ní náš profesor souhlasil. Její tvář zkameněla a značně čitelné na její tváři bylo i rozčarování. To asi nečekala. Ha. Ha.

Je to skutečně zajímavé. Pan profesor není tak hloupý, aby nevěděl, že si někteří budou známky vytahovat do poslední chvíle. A s určitostí není tak hloupý, aby nepoznal, že někdo potřebuje falešný obdiv. Myslím si, že měl o známkách rozhodnuto již dávno. Chtěl se jen ujistit, že každý z nás si je vědom svých chyb a chce na nich pracovat. Byl to experiment, ze kterého si každý z nás něco odnesl. Škoda, že to nedělají všichni profesoři. Nejen, že by bylo zajímavé to sledovat. Hlavně bych si potvrdila nebo vyvrátila své představy o lidech kolem sebe. Z jejich sebehodnocení poznáte možná více než chcete.