Na nááána ná na nánananááá, na ná na na náááá nananáááána…

Já se toho prostě nemůžu zbavit. Je to jako nejkrutější mučení. Pomsta za všechny moje hříchy. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohl Simon s Garfunkelem za něco mstít, ale pravděpodobně jsem to v koupelně s jejich popěvky přehnala a teď mi zní známá písnička v uších.

Moc se omlouvám, pánové, ať už jsem udělala cokoliv.

Nechtějte mi říci, že jste to nikdy nezažili. Melodie, jenž se zdá zdánlivě nevinnou, se promění v červa. Ten vleze do hlavy a hlodá a hlodá do té doby, dokud se nezavrtá dostatečně hluboko na to, aby nemohl být vytažen a zneškodněn. Červíček, dobře ukrytý, si pak prozpěvuje nejrůznější popěvky rozličných délek i výšek stále dokola. Prostě do zblbnutí. A nelze se toho zbavit. Za žádnou cenu.

Prosím! Už ne!

Místo budíku. Při ranní rozcvičce. Během rituální očisty zubů. Při snídani. Když se polejete kávou a jdete se převléknout. Cestou do školy či do práce. V nudné hodině chemie. Během obědové pauzy. Když čtete nezáživný ekonomický článek v místním bulvárním plátku nevalné pověsti. Cestou ze školy či práce. Při setkání s přáteli. Při běhání v parku. Při venčení psa. Během hádky s manželkou. Když se snažíte vysvětlit sedmiletému dítěti učivo, které jste za ta léta stejně zapomněli. U večeře, která se díky nepozornosti kuchaře stala téměř nepoživatelnou. Před usnutím. Ve sprše. Zkrátka, pořád to slyšíte.

Takhle to dál nejde.

Je to jako vězení ve vaší vlastní hlavě. Není z něj úniku. Je to peklo. Nemůžete s tím nic dělat. Je jedno, zda se vám melodie líbí, lze ji dokonce milovat. Můžete tu zatracenou hudbu nenávidět. Nezbavíte se jí. A to je jen začátek. Po čase je to jako noční můra. Zlý sen. Nepřítel. Jediné, co můžete udělat je, že se pokusíte tu otřesnou zaseknutou gramofonovou desku nahradit jinou (zpravidla ještě otřesnější) melodií. Vůbec to nepomůže, ale zkusit to můžete.

Červ na hraně šílenství.

Nejde to. Vzdala jsem svůj boj. Žiji teď s dívkou, jmenuje se Cecilia. Ubytovala se v mé hlavě a hlodá tam. Rozhodla se, že tam zůstane. Nemůžu tu holku přece jen tak vyhodit. Určitě by hledala zase jinou hlavu. A ta moje by zůstala prázdná? Kdo ví. Nejspíš ne. Přistěhovala by se Cecíliina známá Mrs. Robinson nebo Michelle. Nebo – chraňbůh! – Dr. Jones. Než Dr. Jonese, tak to už bych do pronájmu brala radši i Jožina z bažin.