Dort. Těch sedmnáct svíček mne trošku děsí. Narozeniny nějak moc neprožívám. Je to jen o zjištění, že jsem zase o rok starší, ale ani o trošičku moudřejší. Znovu mě to donutí přemýšlet nad vším tím, co jsem udělala a neměla dělat. Nebo hůř – nad tím, co jsem neudělala a udělat měla. Co jsem za rok svého života dokázala? Nic. Není to příliš překvapující zjištění, že? Ale já jsem chtěla něco dokázat. Vždycky si dávám předsevzetí, že se začnu učit a že se budu snažit zachránit svět. Nebo se alespoň pokusím uklidit v pokoji. Proč to nikdy nevyjde? Je to mou leností nebo na to jen není dost času?

Čas. Nejhorší nepřítel člověka. Hrajeme proti němu, s ním – i o něj. Nikdy nejde pominout. Vždy tu je a stává se hrozbou největší. Žijeme ve světě, kde čas hraje hravní roli a my jsme jen figurky, se kterými si cloumá jak se mu zlíbí. Uvažovala jsem nad možností zastavit čas. Přestala bych pak stárnout? To by bylo hezké. Nemyslete si, že se bojím stáří, ale není mi ani trošku příjemné pořád poslouchat, jak se ze mě stává ,,velká slečna“. Nebo – jak říká každý druhý – jsem skoro na vdávání. Nechci to poslouchat. Že už jsem velká vím i bez těch protivných poznámek. Úplně stačí, když mne občas pozdraví skupinka mladších dětí z ulice slovy ,,Dobrý den, paní.“ Copak já jsem nějaká paní? Pf. To stáří se mi vůbec nelíbí. Vykání, šedé oblečení a rozmluvy o počasí. Já přece nejsem tak stará! Ale něco na tom bude. S každým rokem si připadám zbytečněji.

Moje narozeniny. Řeší je až příliš mnoho lidí. Řekla bych, že ten den rozhodně prožívají víc než já. Chtějí slavit. Chtějí si mne fotit s dortem. Chtějí připíjet na mé chatrné zdraví. Chtějí, abych byla schopna nepříliš duchaplných konverzací. A to já většinou nechci. Je hezké, sednout si s přáteli, porozprávět. Ale proč musím být středem pozornosti a pod palbou otázek já, jakožto oslavenec? Letos bylo dokonce rozhodnuto, že bych se měla angažovat a sezvat si kamarády na nějaký ten narozeninový dýchánek. Dobrá. Ať je po vašem, milí rodičové. Seznam hostů jsem volila více než pečlivě. Bojový plán byl následující: pozvu přátele, které bych chtěla mít na svém pohřbu. Nechte mne to vysvětlit dříve než se stihnete pohoršit. Můžete to brát jako další vtípek vycházející z mého úchylného sklonu k černému humoru. Já jsem se prostě rozhodla, že budu brát oslavy narozenin jako trénink na pohřební hostinu. Nechci, aby se na mém pohřbu plakalo a už vůbec nechci, aby tam bylo ticho. Přátelé a rodina na mne musí vzpomínat vesele a v tom nejlepším. Jistě, od sedmnáctileté nány to zní pitomě a provokativně, že? Ale ono to chce mít nějakou reálnou představu o vlastní smrti. Náhoda je blbec.

Cíle. Vždy jednou za rok zjišťuji, že žádné určité (či alespoň dosažitelné) nemám. Za sedmnáct let už mne to ani nemůže udivit. Třeba na to přijdu letos. O narozeninách je také správný čas zhodnotit i okolní svět. Tak za tento rok se nic moc dobrého nestalo. Světový mír opět nebyl nastolen. Ba ani světový rekord v pojídání ovocných knedlíků nebyl pokořen. Letecká havárie v Jaroslavli. Ekonomická krize v Řecku. Zemětřesení a tsunami v Japonsku. Záplavy a sesuvy půdy v Brazílii. A zemřel pan Václav Havel. Tenhle rok se snad nestalo nic dobrého. A nebo se na to dobré jen zapomíná. Pravda. Princ William si vzal Catherine Middleton. Ale teď nějak nevím, jestli to bylo dobré nebo ne. Asi byste se museli zeptat samotného prince Williama. O skutečně dobrých věcech se asi nepíše.

Sfouknu svíčky. Přát si nic nemusím. Jsem spokojená s tím, co mám. Víc nepotřebuji. Taky moc nevěřím, že by to nějaké přání vyslané tam nahoru mohlo změnit. Přece jen si udělám nějaká ta předsevzetí, abych neporušila tradici. Nedoufám, že bych je mohla za rok splnit. Jako vždy. Ono to asi jiné nebude, viďte? Ale budu se topit v představách, že se alespoň o jeden cíl skutečně snažím. Tak se držte i vy, milí čtenáři. A za rok si možná u toho dortu postěžuji zase. I když… nevěřím, že bych splnila i tento slib. Znáte mě.